Rychlé šípy konečně v plné parádě
Josef Rauvolf
Milovníci Rychlých šípů, ale i komiksu jako takového mohou jásat – kompletní vydání příběhů slavné pětice, nazvané prostě Rychlé šípy Jaroslava Foglara a Jana Fischera splňuje všechny jejich sny. A nejen to...
Rozepisovat se zde o tom, co či kdo to byli Rychlé šípy snad skutečně není potřeba, slavný předválečný, a také dopřevratový seriál je natolik známý, že i jméno přinejmenším jedné postavy, příkladného vzorňáka Mirka Dušína, vešlo do obecného povědomí a používání.
A stejně tak by asi nemělo smysl rozebírat zde otázky, ostatně nanášené již v době vydávání seriálu, tedy od roku 1938, a sice zdali je skutečně něčím přínosný. Tak například v roce 1940 se objevil názor, že "výchovné a básnické hodnoty postrádá... nevkusně kolorované ilustrace jsou výrobky zručných kreslířů, ale s uměním nemají nic společného." A po roce 1948 už to bylo naprosto jasné.
Nicméně, pokusme se podívat na fenomén Rychlých šípů nezaujatě a s nadhledem. Takže, zaprvé, ano, básnické hodnoty bychom zde hledali marně, ovšem hledání by to bylo, vzhledem k danému žánru, jaksi nesmyslné. A vysoké umění Fischerovy kresby také skutečně nejsou, ale i zde platí měřítko žánru. A v tom jsou naopak jeho Rychlé šípy skvěle zvládnuté a zcela odpovídající jak Foglarovu libretu, tak oslovené čtenářské skupině: chlapci a děvčata školního, ale i dospívajícího věku. Stačí se podívat, jak mistrně Fischer dokázal zvládnout různé dramatické situace, několika čarami vystihnout celý děj, jak pracoval s rozvržením na stránce.
A pokud jde o Foglarův vklad, i zde můžeme s klidem říct, že to, co se od něj čekalo, splnil na výbornou – tedy, nabídnout vzrušující, dobrodružné příběhy, ale také do nich vložit různá morální ponaučení. Pravda, z dnešního pohledu vyznívají někdy lehce mentorsky a suše, ale nezapomínejme, že je těmto příběhům k devadesátce.
Koneckonců, každý, kdo čítal příhody Rychlých šípů v onom inkriminovaném věku – ať již v střežených původních vydáních ještě za bolševika, anebo v novějších reedicích, jistě potvrdí, že tehdy nějakou absenci básnění či umění vůbec neřešil. A pokud by tvrdil opak, znělo by to značně nepřesvědčivě.
Nejedná se sice o první pokus o souborné vydání všech příběhů, k prvnímu došlo v letech 1967 až 1971, dalším z pokusů bylo šestidílné vydání Olympie z let 1990 a 1991, následované jednosvazkovým počinem téhož nakladatelství z roku 1998, obsahující všech tři sta patnáct příběhů chlapeckého klubu. Ale ani toto vydání nebylo dokonalé – nejen, že různé edice nepřinášely skutečně vše, co Foglar s Fischerem vytvořili, velkým problémem byla kvalita reprodukcí. A to již v době vydávání, kdy, jak píše editor současné edice, kdy často docházelo na "lidovou tvořivost a uměleckou licenci rozličných koloristů a retušérů." Bohužel ani ve zmíněných vydáních nejen že výtvarní redaktoři pracovali s originálními předlohami (pokud tedy vůbec) značně tvůrčím, tedy nepietním způsobem, ale docházelo k posouvání barevnosti při kolorování a podobně. Zároveň ponechávali zjevná přehlédnutí a nelogické chyby v originálech. Takže, škoda.
Jaká je tedy nová, a zjevně definitivní edice legendárních komiksů? Jednoduše, nádherná. Editoři a výtvarní redaktoři Albatrosu si dali neuvěřitelnou práci se sjednocením barevnosti, opravou zjevných lapsů, vše je zkrátka dotažené do posledního detailu. A to i třeba v tom, že je kniha tištěna na papíře, podobném tomu originálnímu. Kromě toho, zařadili i různé verse příběhů, jak je pojímali jiní výtvarníci, než Jan Fischer. Kniha je zároveň doprovázena jak komentářem, objasňujícím konečnou výtvarnou podobu, tak zajímavou studií o Janu Fischerovi a jeho jiných komiksech a ilustracích, doprovázenou spřízněnými příběhy.
Josef Rauvolf
30.4.2021