Studie k počátkům husitského Tábora
František Šmahel, nakl. Argo
Husité, Tábor, datace kolem roku 1420. Souborné vydání několika studií světově uznávaného mediavelisty Františka Šmahela na téma husitského Tábora, té naší speciální středověké chiliastické republiky.
Ukázka:
.................
V létě 1420 zásobování husitských vojsk stále více nabývalo povahy běžného válečného, tj. násilného špízování. Udivující operační iniciativa Žižkova vojska, neobvyklé válčení v zimě a nepřetržité přesuny téměř po celém území Čech mimo jiné vyplývaly ze zásobovacích potíží. Teprve vytvořením městských svazů dostala husitská polní vojska pevnější hospodářskou základnu. Tak jako tak dopadla úloha zásobovatele husitů především na vesnické obyvatelstvo.
Závěrem proto nemohu ponechat stranou problém svatohavelského úroku, s nímž je úzce spjata celá „selská otázka“ v počáteční fázi husitské revoluce. Ani Josef Pekař, který jinak nenalezl na sociálně politickém programu Tábora nic chvályhodného, nemohl popřít „svůdný obraz selského ráje“ v chiliastických vizích i skutečnost, „že tu a tam, kde táborská moc vojenská mohla ochránit sedláky protivníkům Tábora poddané, počalo se i s neplacením činží nebo odpíráním poslušnosti dědičným pánům“. Tak tomu mohlo být ve dnech svatojiřského úroku, kdy v dosahu Tábora byla půda pro panské výběrčí jistě velmi horká. Pověsti o tom vykonaly své a v nemalé míře přispěly k popularitě táborů mezi poddaným lidem. Na podzim se situace změnila.
Před Táborem byla hrozba zimy a hladu, přičemž široko daleko již nebylo plných sýpek, jichž by se bylo možné snadno zmocnit. Mezitím se však Tábor via facti stal pánem řady vesnic, jež dříve patřily církevním institucím. Bylo by divu, kdyby táborští bratři z nezbytí vztáhli na sebe i právo vybírat podzimní dávky?
Jediný pramen, který klade vybírání svatohavelského úroku na táborském zboží již do roku 1420, je kompilace z Kroniky Vavřince z Březové dochovaná pouze v opisu z prvé poloviny 16. století (tzv. rukopis P). Tato okolnost zarazila Josefa Macka, autora základní monografie o Táboru v husitském revolučním hnutí, natolik, že spolu, s jinými důvody odmítl věrohodnost časového zařazení zprávy do roku 1420. Jaroslav Goll naopak v úvodu ke své edici usoudil, že autor kompilace P měl před sebou bohatší a původnější text, než který známe z ostatních rukopisných verzí Vavřincovy kroniky, jež nota bene rovněž pocházejí až z přelomu 15. a 16. století. Gollovu domněnku se zatím nepodařilo ověřit, a proto se omezím na dva postřehy. Item o svatohavelském úroku uzavírá vsuvku sedmi samostatných zpráv z rukopisu P, jež všechny se vztahují k roku 1420. Protitáborský osten zprávy je zcela zjevný, sám o sobě však nemusí být na překážku věrohodnosti sdělení. Další Mackova námitka je závažnější. Pokud v říjnu 1420 existovalo táborské vrchnostenské panství, mohly je tvořit pouze vesnice poddané kdysi klášterům v Milevsku a Louňovicích, protože tyto vesnice byly až do roku 1547 v táborském majetku. O části louňovických vesnic však Josef Macek zjistil, že na podzim 1421 platily poddanskou dávku Oldřichovi z Rožmberka. Dodejme, že šlo pouze o pět vesnic z Nedvědického újezdu a že stav z roku 1421 nemusel nutně odpovídat roku předcházejícímu.
............
29.4.2021