Tělocvikář Šimečka
Tomáš Weiss
Novinář a spisovatel Martin M. Šimečka (1957) může být vnímán různě. Jako pamětník předlistopadového disidentství, jako ten, co chodil za Tatarkou, jako spisovatel, který dostal v roce 1988 Ortenovu cenu, jako zakladatel nakladatelství Archa, jako novinář ze SME, Domino-fóra, Respektu, Denníku N... Po přečtení Tělesné výchovy je možné přidat si k němu ještě další charakteristiky: třeba post-moderní pětibojař.
Kniha byla napsána na místě, které se v ní na několik způsobů otisklo. Na louce poblíž Muránské planiny. V osamělé maringotce uprostřed kopců. Sem přichází městský Šimečka, aby se sám sobě podíval na zoubek. Aby znovu uprostřed chronosu našel kairos. Text, který napsal je vzpomínkový i zcela přítomný, je o pohybu, ubývajících silách, o první půlce lidského života, viděné druhou polovinou, tedy tou, která už spisovateli nějaký pátek tiká.
Intelektuálové, ti opravdoví i ti pseudo, často trpí zvláštním dualismem. Posilují se na duši, ale tělo nechávají jaksi pohozené v křeslech nebo v kavárnách a hospodách. Nějak zapomínají na antické doporučení, které moudře připomíná, že ideál leží někde v harmonii obojího. Celoživotního běžce a plavce Šimečku o tom asi nemusí nikdo přesvědčovat a jeho Tělesná výchova je v tomhle vlastně kniha motivační. Protože tělo si zaslouží svoje. Ne zrovna narcismus, ale trochu protáhnout, nebo podle gusta i pořádně potrénovat a pomučit. Dát si do těla!
Pasáže o běhu, kraulu a dýchání jsou vlastně velkým autorským vyznáním těmto činnostem. V případě Šimečky mají osobní historii, která sahá do mládí, kdy byl opravdu aktivním sportovcem až téměř reprezentantem. Z pohybu se ale časem stala potřeba nikoliv vyhrávat, ale prožít ho, proprat se sám se sebou, vytěžit z pohybu něco pro vlastní životní rovnováhu. V tom je asi těžiště knihy, lemované nejrůznějšími osobními i obecnými úvahami. Tělesná výchova je tak vlastně životním vyznáním o hledání lidskosti, která je co možná nejkomplexnější a založená poctivě na zážitcích na vlastní kůži. Na vyhrabání se ze spacáku do promrzlého rána, na ponoření se do chladné vody, stejně jako na manifestujících náměstích nebo šéfování novinám.
Ve druhé polovině života je správné myslet jinak než v té první. Pocit nesmrtelnosti vystřídá neodbytně jistota konečnosti. A tak by měl smysl života zažít proměnu, ideálně zajet víc na hlubinu. Lidská bytost by měla sebe sama přijmout jak v dobrém, tak ve zlém. Taky své okolí by bylo záhodno vnímat pestřeji než na škále génius – idiot. Lidé jsou ale různí a tak někteří sebepoznání zvládají ztěžka nebo také vůbec. Ve světě iluzí věčného mládí, nekonečného zdraví a zvyšující se rychlosti téměř všeho není někdy snadné zestárnout a zpomalit. V inspirativním popisu jednoho takového existenciálního zápasu člověka na cestě je asi hlavní přednost Tělesné výchovy.
23.4.2021