Nepodařilo se jim ze mě udělat oběť
Petr Vizina, Vyšehrad
Příběh psycholožky Lydie Tischlerové, která přežila holokaust, je portrétem historie, jež nikdy nevisí ve vzduchoprázdnu. Upozorněním, že největší tragédie začínají vlastně nenápadně, fantaziemi o násilí, slovníkem nesnášenlivosti a ponižování. A připomenutím, že odpuštění není sentimentální pocit, ale praktická obrana před zlem, které má moc člověka svírat ještě v generacích jeho potomků
Úvod
Vzpomínky Lydie Tischlerové, britské psychoanalytické psychoterapeutky narozené za první republiky v tehdejší moravské Ostravě, se vymykají typickým válečným vyprávěním, která obyčejně začínají okupací a končí osvobozením. Jenomže žádný příběh se nevznáší ve vzduchoprázdnu, včetně těch nejděsivějších, k nimž bezpochyby patří historie holokaustu ve 20. století. Jaký vztah měli českoslovenští Židé k masarykovské republice? Doufali, že je Československo před Hitlerem ochrání?
Tyto a další otázky mě napadaly, když Lydie vyprávěla o svém dětství v činžovním domě v centru hornického města, v rodině, která nijak zvlášť neprosperovala a kde se přirozeně mísila čeština s němčinou a sounáležitost se židovstvím byla spíše kulturní než náboženská. Poznal jsem Lydii v létě 2019 jako vitální a lehce ironickou ženu, v jejíž češtině je stále cítit slezský přízvuk, přestože odešla, či spíše odletěla společně s dalšími válečnými sirotky do Británie s letkou bombardérů RAF v létě roku 1945. Později se vyškolila v dětské psychoanalýze u Anny Freudové, dcery Sigmunda Freuda, a po roce 1994 zakládala výcvik v psychoanalytické psychoterapii dětí a dospívajících u nás. Lydiiným světem byla po většinu jejího dosavadního života psychologie, přesně řečeno psychoanalýza, tedy obor, který si všímá všeho nevyřčeného, zamlčeného, snů a představ. Či jak Lydie říká, a dočtete se často v této knize, lidských fantazií, včetně těch obyčejně potlačených, násilných.
Konečně povaha nacistického režimu se jasně projevila nikoliv v Hitlerově blouznění o velkém Německu, ale hlavně ve slovníku nenávisti, kterým jsou od nástupu nacistů k moci systematicky ponižování a dehumanizováni Židé. Nacistům se jejich násilné fantazie, které se týkaly Židů, bohužel povedlo realizovat ve vyhlazovacích táborech. Hrůza a smutek spojené s Osvětimí jsou středobodem této knihy.
Přípravy na tyto knižní vzpomínky znamenaly také shlédnutí dokumentu The Last Survivors (Poslední přeživší), který s Lydií Tischlerovou a dalšími přeživšími holokaustu pořídila BBC a vysílala je roku 2019 v den Památky obětí holokaustu, který každoročně připadá na 27. leden, tedy na výročí osvobození vyhlazovacího tábora v Osvětimi-Březince Sověty v lednu 1945. Filmová kamera zachytila nejen ty, kdo vyhlazovacími tábory prošli, ale také jejich potomky. Nevyřčená traumata působila a stále ničivě působí v dalších generacích pamětníků holokaustu. Z dokumentu, v němž se ukazuje, že někteří nedokázali ještě půlstoletí po Osvětimi o své zkušenosti mluvit, zvláštním způsobem vystupují dva ze zpovídaných. Sochař Maurice Blick dokázal o zkušenosti „promluvit“ tím, že viděné ztvárnil. Lydia Tischlerová jako psychoterapeutka mluví věcně o poutu, kterým k sobě váže násilník svou oběť. O tom, že se z takového pouta dokázala vymanit.
„Nepodařilo se jim ze mě udělat oběť,“ řekla mi Lydie Tischlerová o nacistech. Nebavili jsme se o metafyzických otázkách viny a trestu, ani o banalitě zla, jak vyhlazovací mašinérii po válce popsala Hanah Arendtová. Slovo odpuštění zní při vzpomínkách na vraždy milionů lidí nemístně, nepoužili jsme je ani jeden z nás. Přesto se Lydii Tischlerové podařilo vyvázat z pouta ke strůjcům násilí, které tragicky poznačilo osud její a statisíců dalších rodin za války. Dokázala vyjít z pekla holokaustu svobodná.
Tady by vyprávění Lydie Tischlerové mohlo skončit. Jenomže jako pro mnoho dalších, konec války pro ni znamenal především zmatek a starost o ty nejzákladnější věci. A také zklamání snu o mamince, které by se zázrakem podařilo Osvětim přežít. Nebo o tatínkovi, který by se v nové zemi dokázal prosadit a zbohatnout.
Příběh psycholožky Lydie Tischlerové, která přežila holokaust, je portrétem historie, jež nikdy nevisí ve vzduchoprázdnu. Upozorněním, že největší tragédie začínají vlastně nenápadně, fantaziemi o násilí, slovníkem nesnášenlivosti a ponižování. A připomenutím, že odpuštění není sentimentální pocit, ale praktická obrana před zlem, které má moc člověka svírat ještě v generacích jeho potomků. Rád bych poděkoval Davidu Holubovi, významnému českému psychiatrovi, který mě na příběh Lydie Tischlerové upozornil.
Petr Vizina
21.4.2021
