Nemožnost něco vyvrátit ještě není důvod tomu věřit
nakl. Argo
Podobně jako ve svých předchozích knihách Boží blud nebo Rozplétání duhy argumentuje i v nové knize evoluční biolog a oxfordský profesor Richard Dawkins ve prospěch ateismu. Tak moc mu leží na srdci, aby moderní lidé opustili svoje pohádkové náboženské představy, že dokonce s neurovědcem Samem Harrisem, filozofem Danielem Dennettem a dnes již nežijícím novinářem Christopherem Hitchinsem založili hnutí Nového ateismu.
Kapitola první
Tolik bohů!
Věříte v Boha? V kterého boha? V průběhu dějin lidé po celém světě uctívali tisíce bohů. Polyteisté věří v mnoho bohů současně (řecky theos znamená „bůh“ a poly znamená „mnoho“). Nejvyšším bohem Vikingů byl Wodan neboli Ódin a mezi další vikinské bohy patřili Baldr (bůh krásy), Thór (bůh hromu s mocným kladivem) a jeho dcera Throd. Byly tu i bohyně jako Snotra (bohyně moudrosti), Frigg (bohyně mateřství) a Ran (bohyně moře).
Také staří Řekové a Římané byli polyteisté. Jejich bohové byli podobně jako ti vikinští velmi podobní lidem, měli silné lidské vášně a city. Dvanáct řeckých bohů a bohyň bývá často řazeno do dvojic s římskými ekvivalenty, o kterých se mělo za to, že zastávají stejné úlohy: Zeus (římský Jupiter), vládce bohů a pán nad údery blesků; Héra, jeho žena (Juno); Poseidón (Neptun), bůh moře; Afrodité (Venuše), bohyně lásky; Hermés (Merkur), posel bohů, který létá za pomoci okřídlených opánků; Dionýsos (Bakchos), bůh vína.
Z velkých náboženství, která se zachovala dodnes, je polyteistický hinduismus se svými tisíci bohů. Velké množství Řeků a Římanů si myslelo, že jejich bohové jsou skuteční. Modlili se k nim, obětovali jim zvířata, děkovali jim za štěstí a obviňovali je, když se jim nedařilo. Jak víme, že tito starověcí lidé neměli pravdu? Proč dnes už v Dia nikdo nevěří? Nemůžeme to vědět s určitostí, ale většina z nás má dost sebevědomí na to, aby prohlásila, že vzhledem k těmto starověkým bohům jsme „ateisté“ („teista“ je člověk, který věří v boha nebo v bohy, a „ateista“ – předpona „a“ znamená zápor – je ten, kdo nevěří).
..................
Je docela pravděpodobné, že jste byli vychováni v jednom ze tří abrahámovských náboženství jako židé, křesťané nebo muslimové. Já jsem byl náhodou vychován křesťansky. Chodil jsem do křesťanských škol a ve třinácti letech jsem byl konfirmován v anglikánské církvi. Když mi bylo patnáct, s křesťanstvím jsem skoncoval. Jedním z důvodů, proč jsem je opustil, bylo toto: už když mi bylo asi devět let, s konečnou platností jsem si uvědomil, že kdybych se byl býval narodil vikinským rodičům, býval bych pevně věřil v Ódina a Thóra. Kdybych se býval narodil ve starém Řecku, klaněl bych se Diovi a Afroditě. Kdybych žil v současnosti, ale narodil se v Pákistánu nebo Egyptě, věřil bych, že Ježíš byl pouhý prorok a nikoli Syn Boží, jak mě učili křesťanští duchovní. Kdybych se narodil židovským rodičům, čekal bych stále ještě na mesiáše, dlouho slíbeného spasitele, místo abych věřil, že tím mesiášem je Ježíš, jak mi říkali v křesťanských školách.
Lidé vyrůstající v různých zemích napodobují své rodiče a věří v boha nebo bohy své země. Tyto víry si navzájem protiřečí, a proto nemohou být všechny pravdivé. Jestliže je pravdivá jedna z nich, proč by to měla být zrovna ta, kterou jste zdědili v zemi, kde jste se narodili? Nepotřebujete v sobě mít ani tolik sarkasmu, abyste si pomysleli něco jako: „Není to zvláštní, že skoro každé dítě se přihlásí k náboženství rodičů a pokaždé to je náhodou zrovna to správné náboženství!?“ S oblibou se rozčiluji nad zvykem nálepkovat malé děti náboženstvím jejich rodičů: „katolické dítě“, „protestantské dítě“, „muslimské dítě“. Taková slovní spojení lze slyšet v souvislosti s dětmi, které jsou moc malé na to, aby dovedly mluvit, natož aby zaujímaly náboženská stanoviska. Zdá se mi to stejně absurdní jako mluvit o „socialistickém dítěti“ nebo „konzervativním dítěti“. To by nikdy nikdo neřekl. Myslím, že bychom neměli mluvit ani o „ateistických dětech“.
Pro lidi, kteří jsou nevěřící, doplníme několik dalších názvů. Mnozí z nich nevěří v žádného konkrétního boha, ale označení za ateistu se raději vyhnou. Někteří říkají prostě: „Nevím, nemůžeme nic vědět.“ Ti se často označují jako „agnostici“. Tento pojem, odvozený z řeckého slova s významem „nevědoucí“, razil Thomas Henry Huxley, přítel Charlese Darwina, přezdívaný „Darwinův buldok“, protože se Darwina veřejně zastával, když on sám byl příliš plachý, příliš zaneprázdněný nebo příliš nemocný na to, aby bojoval sám. Někteří z těch, kdo se nazývají agnostiky, si myslí, že je stejně pravděpodobné, že bohové existují, jako to, že neexistují. Domnívám se, že to je trochu nepřesvědčivé, a Huxley by se mnou souhlasil. Nemůžeme sice dokázat, že skřítkové nejsou, to ale neznamená, že věříme v pravděpodobnost 50 : 50, že skřítkové existují. Rozumnější agnostikové říkají, že to nevědí jistě, ale podle nich je vcelku nepravděpodobné, že existují bohové jakéhokoli druhu. Jiní agnostikové by možná řekli, že to není nepravděpodobné, ale že to prostě nevíme. A pak jsou lidé, kteří nevěří v konkrétní bohy, ale prahnou po „nějakém druhu vyšší moci“, „čistém duchu“, tvůrčí inteligenci, o níž nevíme nic kromě toho, že stvořila vesmír. Řeknou možná něco jako „Já sice nevěřím v Boha“ – čímž pravděpodobně myslí abrahámovského Boha – „ale nevěřím, že tohle je všechno, co je. Musí být ještě něco víc, něco za tím.“ Někteří z nich si říkají „panteisté“. Panteisté nemají sami úplně jasno v tom, čemu vlastně věří. Říkají věty jako „můj Bůh je všechno“, „můj Bůh je příroda“ nebo „můj Bůh je vesmír“. Nebo „můj Bůh je hluboké tajemství veškerenstva, kterému nerozumíme“. Víceméně v posledně jmenovaném smyslu používal slovo „Bůh“ velký Albert Einstein. Tento Bůh je velmi odlišný od boha, který naslouchá vašim modlitbám, čte vaše nejskrytější myšlenky a odpouští vám hříchy (či vás za ně trestá) – což vše údajně dělá abrahámovský Bůh. Einstein tvrdošíjně odmítal věřit v osobního boha, který koná cokoli z uvedeného.
Jiní se nazývají „deisté“. Deisté nevěří v žádného z tisíců konkrétních bohů v dějinách. Věří však v něco trochu určitějšího než panteisté. Věří v tvůrčí inteligenci, která vytvořila zákony vesmíru, uvedla na počátku času a prostoru všechno do pohybu a pak se pohodlně usadila a nedělala dál nic. Nechala (nechal?) všechno, aby se dělo podle zákonů, které stanovil(a). Deisty byli někteří z otců zakladatelů Spojených států, muži jako Thomas Jefferson nebo James Madison. Mám podezření, že kdyby žili nikoli v 18. století, ale až po Charlesi Darwinovi, byli by ateisty, ale nemohu to dokázat.
Když někdo řekne, že je ateista, nemyslí tím, že by měl důkaz o tom, že žádní bohové nejsou. Přísně vzato není nikdy možné dokázat, že něco neexistuje. Nevíme v pozitivním smyslu, že bohové nejsou, stejně jako nemůžeme prokázat, že nejsou skřítkové, elfové, permoníci, šotkové, leprikóni nebo růžoví jednorožci; stejně jako nedokážeme, že neexistuje Ježíšek, velikonoční zajíček nebo víla Zubnička. Věcí, které si můžeme představovat a nikdo nám je nemůže vyvrátit, jsou miliardy. Filozof Bertrand Russell to vyjádřil barvitým slovním obrazem. Řekl: Kdybych vám teď tvrdil, že po oběžné dráze slunce obíhá porcelánová čajová konvice, nemohli byste moje tvrzení nijak vyvrátit. Ale nemožnost něco vyvrátit ještě není důvod tomu věřit. V určitém striktním smyslu bychom všichni měli být „konvicoví agnostici“. V praxi jsme a -konvičníci.
Můžete být ateista úplně stejně (technicky vzato agnosticky), jako jste a -konvičníci, anebo za předponu a- dosadit skřítky, elfy, jednorožce nebo cokoli jiného, co vás jen napadne. Přísně vzato bychom všichni měli být agnostičtí ohledně všech těch miliard věcí, které si dokážeme představovat a nikdo nám to nemůže vyvrátit. Ale nevěříme v ně. A dokud nám někdo k takové víře neposkytne důvod, budeme jen ztrácet čas, kdy se o to budeme snažit. To je postoj, který všichni zaujímáme vůči Thórovi, Apollónovi, Ra, Mardukovi, Mithrovi a velkému džu -džu. Nemohli bychom jít ještě o něco dál a stejně uvažovat o Jahvovi nebo Alláhovi?
Řekl jsem: „dokud nám někdo neposkytne důvod“. Je pravda, že mnozí si mysleli, že mají důvody k víře v toho či onoho boha nebo v nějaký druh bezejmenné „vyšší moci“ anebo „tvůrčí inteligence“ a že ty důvody mohou poskytnout druhým. Proto je třeba, abychom se na ně podívali a zjistili, zda jsou to opravdu dobré důvody.
V této knize, zejména ve druhé části, kde se budeme zabývat evolucí, na některé z nich narazíme. Vše, co mám v tuto chvíli zapotřebí k tomuto velkému tématu říct, je, že evoluce je jednoznačný fakt. Jsme bratranci šimpanzů, trochu vzdálenější bratranci opic, velmi vzdálení příbuzní ryb atd. Mnozí lidé věří ve svého boha nebo bohy na základě svatého písma: Bible, Koránu nebo jiné posvátné knihy. Tato kapitola vás už možná připravila na to, abyste pochybovali, že to je důvod věřit. Je tolik rozličných věrouk. Jak víte, že svatá kniha, se kterou jste byli vychováni, je ta pravá? A jestliže všechny ostatní se mýlí, na základě čeho se domníváte, že zrovna vaše kniha se nemýlí také? Mnozí mezi vámi čtenáři byli nejspíš vychováni jednou určitou svatou knihou, křesťanskou Biblí. Kdo Bibli napsal a proč by vlastně měl člověk věřit, že to, co se v ní píše, je pravda?
Richard Dawkins
19.4.2021
