Flusance, který se vyplatěj....vyšel nový román Martina Fendrycha
NLN, Tomáš Weiss
Ten román se jmenuje Šílenec a je čtvrtou knihou bývalého náměstka ministra vnitra a současného komentátora Hospodářských novin a Aktualne.cz Martina Fendrycha (1957). Kam až člověk dokáže zajít, aby dosáhl svého? Co můžou způsobit vlny dezinformací, jimž jsme momentálně vystaveni? Z čeho profitují populistická hnutí? V románu Šílenec nahlédnou čtenáři do zákulisí politických machinací, pod roušku marketingových triků, připomenou si předrevoluční napětí i porevoluční nadšení.
Ukázka:
Smrt neexistuje. Flusance, který se vyplatěj
Šílenec pozoroval Frankeho, jak se tváří na jeho nápad. Tenhle mazaný chlápek dokázal skrývat pocity, jenomže před Šílencem si už nedával pozor. Klidně dal najevo strach, když měl strach, a on míval strach často. Na skálu bych ho nevzal, napadlo Šílence.
Pečlivě pozoroval vůdce Alternativy pro Česko, hnutí, kterému se díky zkratce ApČ – Franke odmítl zkratku ApCz, že zní nečesky – říkalo Apačové. Představoval si, jak pětačtyřicetiletého Frankeho pozoruje někdo jiný, třeba jeho holka, mladičká Němka Wiga, co by viděla? Koho? A co by viděl někdo další, kdo by špehýrkou pozoroval Šílence a Frankeho? Jaké dvě postavy by sledoval, jaké typy? Co by na těch dvou lidech, na sobě a na Frankem, viděl on sám, kdyby se díval před třiceti, dvaceti, deseti lety? Pohrdal by jimi?
Těleso v krychli se při pozorování mění, jakmile na něj posvítíš, sleduješ jiné těleso. Kouli stačí zahřát, aby se proměnila. Mění se už jen pouhou skutečností, že ji zkoumáš, koule „se děje“, i když jde o teoreticky mrtvou hmotu. Ne, žádná „mrtvá hmota“ neexistuje. A jestliže neexistuje mrtvá hmota, neexistuje ani smrt, uvědomí si Šílenec. A jestli neexistuje smrt, nemohu nikoho zabít!
Vrátí se ke kouli. Nejenže ji každý vidí jinak, což by nemohlo fungovat, kdyby byla „mrtvá“, ale jeden a tentýž pozorovatel ji vidí jinak vteřinu od vteřiny, hodinu od hodiny. Nevíme, co všechno se děje, přemýšlí Šílenec, stojím tu s Peterem Frankem, ultrapravičákem, ale před třiadvaceti lety jsem byl nejlepším přítelem stoprocentního liberála Marcela, přezdívaného Silence, svatého mezi námi. Dneska dělám marketing pro vůdce českých neonácků. A jsem to pořád já. Nebo ne?
Jak by mě teď viděla Judy, moje a Silencova bývalá žena? Jako zrádce, přeběhlíka, nácka? Zřejmě by těžko chápala, že sleduje člověka, který prostě nezamrzl, dokázal se změnit, vymanit, jít dál. Viděla by mě jako marketéra, který logicky vezme každou zajímavou práci, přijme výzvu? A jak „těleso Šílenec v krychli“, jak „těleso já v krychli momentu“ vidí Bůh? Jak se měním, když mě pozoruje Bůh? Nebo to ví všecko dopředu? Jsme předurčení?
Franke sám teď zkoumá Šílence, oba stojí ve vůdcově kanceláři v jeho domku v Hostivicích, nedaleko za Prahou. „Co je?“ mává rukama. „Hej, jsem tady!“
Šílenec kývne. „Jasně.“
„Co teda máš?“ ptá se Franke, tykají si už déle než rok, velká výsada, v hnutí vůdcovi nikdo tykat nesmí. Ale Šílenec není Apač, člen Alternativy, pracuje pro Frankeho jako externí marketingový poradce na smlouvu. Dobře placený marketér. „Tvrdil jsi, že budu nadšenej.“
„Půjdeš na demonstraci,“ oznámí mu Šílenec suše. „No jo,“ pokračuje, když vidí, jak se Franke tváří, „na tu, co je dneska večer na Václaváku.“
Franke se ani nepokouší zakrýt úlek: „No ty ses posral, ty vole, ty ses posral.“
„Já se neposral a ty půjdeš na demonstraci Za záchranu demokracie – proti ApČ a bude to úspěch.“
„Víš, co tam se mnou udělaj? Nejsem ani hrdina, ani magor, nejsem zvědavej, jak na mě…“
Šílenec to na Frankeho začne sypat: „… ty vole, ty právě musíš bejt magor, ty budeš magor, ty tam půjdeš a předvedeš celý týhle podělaný republice, co jsou ty debilní demokrati zač, chápeš? Necháš tu jejich šaškárnu běžet tak čtvrt hodiny, pak vletíš mezi ně a jasně, oni tě budou napadat, budou na tebe pískat, řvát, budou ti spílat…“
„Spílat?“
„Nadávat. Budeš se cpát k pódiu, jestli se teda ty amatérský študáci vůbec zmůžou na nějaký pódium, budeš chtít promluvit k lidem, když je to proti Apačům, tak využiješ práva veřejně se bránit, chápeš? Požádáš je, ať tě nechaj mluvit, ty, ty to budeš řídit, ne oni…“
„Ne, to je šílenství, doktore,“ vrtí hlavou Franke, „sorry, ale do toho já nejdu.“
Vůdce neví, že má jeho marketér Leoš Wilk mezi přáteli, mezi lidmi z kostela, mezi spolužáky už od střední školy, mezi lezci přezdívku Šílenec. V hnutí Šílenci říkají „doktor“. Pro Frankeho pracuje jako „spin doctor“, připravil pro Apače nejednu úspěšnou akci.
„Buď v klidu,“ uklidňuje ho Šílenec, „ty pravdoláskařský, liberální puberťáci na tebe budou bučet a pískat, možná ti ani nedovolej vylízt na pódium a mluvit do mikrofonu.“
„Co když mě někdo zmlátí?“ přizná svou hlavní obavu Franke. Má zkušenosti z akcí vlastních lidí, i když se jich drtivou většinou radši osobně neúčastní.
„Ty vole, tyhle pražský akce policie hlídá na plný koule, kdyby něco, tak zasáhnou, a nezapomeň, náckům oni pomáhaj, nácky oni chráněj, buď v klidu.“
Přes svoje léta pěstované kontakty na policejním prezidiu si Šílenec předem ověřil, že akce bude pokrytá, skutečnému riziku by Frankeho nevystavil, přišel by o zákazníka.
Ví, že je vůdce zbabělec, zná ho už dost dlouho, nebo si alespoň myslí, že ho zná. Proto ho teď uklidňuje, že nic nehrozí: „Oni jsou měkký, dyť to víš, to je samá pravda a láska a hovno, a kdyby ti i něco udělali, třeba ti dali pěstí do nosu, no tak by to bylo dokonalý píárko, to mi teda věř, nic by se vám teď popravdě nehodilo víc.“ Apačům poslední dobou klesají volební preference.
Představa, že by mohl dostat pěstí do nosu, se vůdci viditelně nezamlouvá, neskrývá strach, jenomže už je lapen, spolkl návnadu, jednoduchou a účinnou podstatu záměru velmi dobře chápe a bere. „Ale zaručíš mi, že… že na mě ani nešáhnou,“ dodá zbytečně.
„Samozřejmě.“
Franke si chce připravit pódiovou řeč před oponenty, vymýšlet odpovědi na otázky, jako když jde do televize. Šílenec jen mávne rukou: „Neblbni, nebude tě slyšet, chápej, tady nejde o to, co řekneš, ale o to, že tě nenechaj mluvit, buď rovnou organizátoři, nebo potom demonstranti.“
Zakáže Frankemu vzít si s sebou „hochy“, nabouchanou boxerskou partu, jíž Apači říkají značně nepřesně ochranka, ačkoliv by mnohem lépe sedělo úderka. „Ať tě ani nenapadne je tam tahat, vůbec jim o tom nesmíš říct, to oni, demonstranti proti ápéčé, budou násilníci, ne vy, ne ty, ty ten gard do prdele převrátíš, jasný? Ty je vyprovokuješ a oni ti nedaj slovo, nic víc, obnažíš je, ukážeš, že nejsou o nic lepší než vy, jen pokrytečtější. A neboj, nic se ti nestane, možná pár flusanců, ale ty se ti sakra vyplatěj.“
