Dubnové číslo UNI věnováno 70. narozeninám Pavla Zajíčka
Vladimír Lábus Drápal, Tomáš Weiss
Básník a výtvarník Pavel Zajíček se 15. dubna dožívá sedmdesátky. Je to už několik let, kdy ho nemoc vyřadila z aktivního uměleckého života, ale jak jeho vystoupení s DG 307 nebo knihy jeho poezie jsou záznamem jeho života se slovem a s výrazem. Ojedinělým a maximálně autentickým. Nostalgický rytmus v hukotu velkoměsta. Srdce uprostřed temnoty. Víc v textu Vladimíra Lábuse Drápala.
Nejdůležitější setkání je samozřejmě to první; jako celá řada mých vrstevníků jsem se o jeho existenci dozvěděl z „publicistického dokumentu“ Atentát na kulturu v létě 1977. Bylo to doslova zjevení, když jsem slyšel – a viděl! - společenství, o jehož existenci jsem do té doby netušil. Jen doufal, že někde existuje. A Československá televize nám ho černobíle naservírovala až do obýváku! Obzor se otevřel a já se setkal s příběhem, který mě osvobodil a naplnil svou autenticitou. S něčím takovým se nebylo v socialistické ohrádce možné normálně potkat, ba naopak. Bylo to považováno za nebezpečí a terorismus. Pro mě to ovšem znamenalo, řečeno s Kafkou, dosažení onoho bodu, po jehož překročení není návratu.
Středobodem iniciačního dokumentu bylo Hlavsovo zběsilé sólo na violoncello, všichni aktéři házeli do rytmu řepou a Jarda Kukal k tomu do písně Hrůzy navíc ještě lopatou. A mezi nimi se jako maják tyčila Zajíčkova dlouhovlasá postava. „Ten čas, příliš se mi o něm mluvit nechce, byl časem zvláštních zápletek a nemožností. Zřejmě proto jsme urputně a hravě dělali co nebylo možné. Cestu vyslovení … Taky mě napadá, že to bylo vlastně období barev, zvláštní poetiky a lidské blízkosti, s nádechem kubinovské země Snivců … Archetyp lodi bláznů …,“ vzpomíná na ty časy PZ s odstupem takřka třiceti let.
Rok vězení, ke kterému byl v tom procesu, společně s Ivanem Jirousem, Vráťou Brabencem a Sváťou Karáskem, v roce 1976 odsouzen, ho nezměnil, spíš mu otevřel nové obzory.
Počátkem sedmdesátých let byla produkce DG 307 divoká, nespoutaná, byla útokem na tupou civilizaci a lidskou omezenost, souzvukem zběsilého aleatorického křiku a programového neumětelství, kdy Mejla Hlavsa pevně držel otěže voicebandu a Pavel kázal. Zarůstali mechem do svejch vyslovovanejch představ. Vyřvávali: „Musíš žít svoje slova! Musíš se odvážit žít svoje myšlenky!“ Po propuštění to ale bylo jinak; charakter jeho hudby se změnil, důležitým nástrojem se najednou stalo „ticho“, které nahradilo ocelové tyče, rachotící plechy a vytí smečky. PZ se schoulil do sebe, „hudbu“ tvořily hlasy, kameny, ozvěna a tóny jemnosti, ohlodané na kost. Objevoval křehkost okamžiků a plakal. Vyslovil obrazy, který daroval větru.
Prvotní „výkřik zoufalství“ se přeměnil ve vnitřní kontemplaci.
Co ale zůstalo beze změny, byla výjimečnost Zajíčkových textů a jeho vidění světa: byly návodem k cestě, k novému jazyku, k novým očím. Jak napsal Magor ve své Zprávě: chiliastický kazatel, apelující jazykem ... na nás na všechny, kdo jsme se rozhodli tvořit a žít v undergroundu, abychom neztratili odvahu a lidskost.
Možnost VYSLOVENÍ SE je pro něj naprosto nezbytná, stává potvrzením vlastní existence, „slovo, to je vše“. Jeho tvorba byla od oficiálně publikované literatury vzdálená stejně, jako produkce nedávno zesnulého Lawrence Ferlinghettiho a jeho City Lights od politiky Richarda Nixona, akorát že v Americe se za to nezavíralo do kriminálu. PZ nekompromisně reflektuje „zběsilej svět svýho žití“ a zároveň se topí se ve sračkách / svýho přemejšlení / topí se vob den / a nic se nemění. V nekonečnejch propletencích vlasatejch příšer – bez nichž by bylo mrtvolno.
Vzniká Zajíčkův autorský rukopis, navenek plný exprese a přitom vnitřní meditace, fragmentů snů, neexistuje pro něj všednost, vše je zahalenou radostí, anebo přinejmenším autenticitou každého dne, každého okamžiku. Každý ráno bysme se měli očišťovat / každý ráno bysme se měli milovat / každou vteřinu bychom měli bejt připravený / na konec. Sám dobře cítí, jak moc se liší od mlčící většiny a vizionářsky píše: ... krásný věci musej před soud – protože krásno ONI nedokážou pochopit.
Zajíčkova poezie pro mě patřila k tomu nejzásadnějšímu a nejosobitějšímu, co jsem kdy objevil, a to nejen kvůli neobyčejnému básnickému jazyku, ale zejména pro Pavlovu schopnost pojmenovat pocit, který jsem jako mladý člověk v té době v téhle zemi pociťoval; závan trýzně, duchovního zmaru, beznaděje, opuštěnosti. Tohle všechno na jednu stranu jeho básně vystihovaly a definovaly, ale na druhou osvobozovaly, přinášely naději a pocit sounáležitosti. Magor o tom mluvíval jako o „osobním ručení životem“.
Zatímco já jsem horko těžko nacházel cestu do náruče českého undergroundu, PZ se chystal pod tlakem akce Asanace k jeho opuštění. A opět jako věčný solitér; nikoli do Rakouska, kam se uchýlila většina českých emigrantů, ale do Švédska, kde nikoho neznal. Což přesně odpovídá Pavlovu naturelu: skočit do neznáma, protože nejvíc ze všeho toužil být BEZEJMENNÝM. BEZ KOŘENŮ. BEZ JAZYKA. V Göteborgu pracoval jako masér a rehabilitační pracovník, ale po rozpadu rodiny (vystěhoval se s manželkou a dvěma dětmi) ze Švédska odešel do New Yorku. Město jako by umíralo, ale to bylo pouhé zdání, protože ulice byly stále živé, plné zvuků, tance, zvuků klaksonů, obchodníků s drogama, gangů různého druhu atd. Tam se cítil jako ryba ve vodě, živil se jako stěhovák, po nocích stavěl sochy z toho, co vyplavil oceán, dělal koláže a asambláže, měl dokonce i několik výstav. Na hudbu rezignoval. Pokud vím, jediná akce, pro kterou znovuoživil značku DG 307, byl benefiční koncert pro Ivana Jirouse, který byl v „perestrojkovém“ Československu v roce 1989 opět uvězněn. V klubu Kittchen Zajíček vystoupil společně s dalším DGemigrantem Bovím Ungerem a americkým kytaristou Garym Lucasem. V tomtéž roce také uváděl koncert Půlnoci, která se překvapivě objevila v Americe na několika koncertech. Ta Půlnoc, která se sice vzdala stigmatu jména „prokletých“ Plastic People, ale Mejlova hudba nezůstala o nic méně uhrančivá.
Ale přišel rok 1989 a PZ se vrátil spirálou času jako kultovní postava do Prahy, žije v zářivém městě – městě pokrytým vrstvou příběhů – na nejkrásnějším místě toho světa, kde si užíval svých warholovských minut slávy. O všechno, co se týkalo undergroundu a vůbec zakazovaného umění byl najednou enormní zájem, Psí vojáci vyprodávali Lucernu, Půlnoc točila LP v USA, Magor byl (chvíli) celebritou na každé vernisáži, CD Plastiků se prodávaly po desetitisících, a básníci vydávali své verše v tisícových nákladech. Svoboda byla všude a ve všem a Pavel Zajíček byl živoucí legendou. Ale všeho do času, jak se říká.
V tomhle kvasu Pavel vstoupil do stejných vod, opět se spojil s Mejlou Hlavsou a v tandemu natočili album Uměle ochuceno, PZ dodal hlas a texty, Mejla nahrál klávesy. Vyšlo pod značkou Újezd, vydavatelství bylo součástí stejnojmenného rockového klubu, centra podzemního života, kde se odehrávaly koncerty spřízněných duší. Hrála tam Půlnoc, Garáž, Umělá hmota, pořádaly se večírky a pravidelná setkávání „tváří undergroundu“. Ostatně klub rozměry připomínal obývák, jímž zřejmě do revoluce byl.
Seznámili jsme se po jeho návratu, pamatuji si, že jsem byl na jeho prvním čtení, společně s Vráťou Brabencem a Magorem; doteď si vybavuju, jak jsem vůbec nemohl věřit tomu, že jsem s ním v jedné místnosti. Podle věnování v knize, které tehdy chrlilo Vokno, se tak stalo 7. 12. 1991. Ostatně, všechny mýtické bytosti – nejen z undergroundu – bylo možno potkávat po barech a mluvit až do rána o všem možném, doba nám přála, na Hradě byl Václav, který se ještě mezi námi občas zjevil jako Duch sám. Pořádal jsem první oficiální koncerty, mezi nimi samozřejmě i DG 307, které PZ – už bez Hlavsy vytíženého hraním s Půlnocí, Fiction a zejména z popela povstalými Plastiky – vzkřísil a začal tím novou etapu života kapely.
Pro něj osobně se toho zase tolik nezměnilo; obrací se stále do nitra, ke křehkosti života, k lásce, k erotice, asi tyhle věci potřeboval vyjádřit víc, než jen se strefovat do konzumní společnosti. Ta ho přestávala zajímat, přičichl si k ní v exilu dostatečně a už tehdy možná tušil, že tenhle boj je marný. V tom byl před námi, my jsme jako o život (doslova) nasávali svobodu, zatímco za našimi zády se už vesele privatizovalo. PZ v neměnných kulisách své imaginace pokračoval i nadále, měl svůj svět, který oslovoval, a který oslovoval jeho ... a nějaká „společnost“ v něm nehrála roli. I díky tomu zůstával ve své tvorbě nadčasový. Na otázku, kolik je mu let, odpověděl: „Je mi středověký mlčení a tato tíha.“ Nicméně Pavlův život se celý odehrává na hraně umění, a nehovoříme jen o hudbě či poezii, přibyla próza, recyklace odpadu do obrazů, veřejná čtení, film. V jasné logice věci PZ nemůže vystoupit ze svého bludnýho kruhu. Věrný sám sobě žije své básně, limity neuznává v umění ani v životě, pokračuje vytrvale a neúnavně – a je-li toto pohyb v bludnym kruhu, pak je to ovšemže tanec kolem ohňů zvěstujících bytí. Je bez křídel na cestách.
Zabydlel se v Praze, v Polské ulici 28, pod střechou v pátém patře, kde na stromy vrány usedají, měl malý byt s ateliérem a skrze podkrovní gotické okno pozoroval Riegrovy sady. Tam vznikala většina básní, textů, obrazů, tam žil svůj život, oproštěný od vymožeností i nástrah civilizace. Byt s holou dřevěnou podlahou s matracemi na zemi, stůl s hrnkem plným lógru, přetékajícím popelníkem, skvrn od kávy a potřísněný barvami, dvě židle, v koutě harmonium a knihovna z rozevřených štaflí, připomínal nejvíc ze všeho mnišskou celu: 17. října nedělní ráno / čaj a kus tvrdýho chleba. Dalo by se říci, že PZ skutečně byl mnichem umění a lovcem života v jeho neobyčejný obyčejnosti. Fascinovalo ho vše: ranní zpěv ptáků, spálená popelnice, pohled do zamlžené ulice, zvonek beze jména, skvrny na zdi, z Kaaby pozoruje siluety chodců. V kavárně plný kouře a stínů pozoruju / živý divadlo / situace / z který po chvíli odcházím. Pořád nějakými zápisky zpřítomňoval realitu, na krabičky od cigaret psal slova, slova žil, slova maloval do nalezených rámů, slovo házel na každé volné místo. Žiju mezi papírama, poznamenal si 23. 4. 2011. Tenhle svět pro něj byl vším, byl mu připraven naslouchat a zaznamenávat v úžasu čtyřiadvacet hodin denně. Na druhou stranu nerespektoval příliš ostatní, to, že mají svůj život, jiné priority, že chodí do práce, nechtějí jet někam v poledne, když stačí, aby tam byli v osm večer. O tom by mohli hudebníci z DG vyprávět!
V tom čase už upadal komerční zájem o underground, Globus ještě vydal CD Kniha psaná chaosem (1995), ovšem v roce 1998 si DG 307 vydali album Siluety už vlastním nákladem. Underground se vrátil na periferii a do malých klubů, kam také patří a kam se za ním stahuje hrstka věrných nomádů, která odmítla přijmout neviditelnou ruku trhu. Tento svět je plnej géniů, návodů na úspěch, ideologií žravosti a umělejch úsměvů. On však potřebuje dotek člověka, poezii ticha, která nic nenabízí, jen tak tiše plyne.
V běžnějším kontaktu jsme tou dobou už byli často, jedno období jsem jim dokonce dělal manažera, což bylo jedno velké dobrodružství. Pavel byl dost komplikovaně nepraktická bytost, co jsem s jinou kapelou domluvil během pár minut, v jeho případě to bylo na několik dní, probíhaly četné telefonáty, v nichž se nic moc neřeklo. Mlčení je totiž důležitou formou Pavlovy komunikace. Také se často na poslední chvíli měnila sestava kapely i honorář, jemu unikala přímá souvislost mezi návštěvností koncertu a výší honoráře, nikdy nepochopil, že čím víc je hudebníků, tím míň na každého zbude. Ztrácel se i na pódiu, někdy nekonečné přídavky úplně pohřbily předešlý omamující zážitek, čas pro něj nehrál roli. Kapela pro něj nikdy nebyla společným organismem, ale prostředkem pro vyslovení; občas jenom mezi zuby procedil „tomu už nevolej“ a na jeho místě se objevil někdo úplně nový. Vlastně jediným jeho trvalým souputníkem po celou dobu, počínaje albem Uměle ochuceno, je violoncellista Tomáš Schilla.
Také při hospodaření s penězi se řídil až příliš často oblíbeným Magorovým sloganem: Peníze jsou jako koňskej hnůj, cenu maj jen když se rozházej. Takže se stalo – a skutečně nejednou –, že obdržel honorář za koncert a druhý den se rovnou ptal: „Neměl bys nějaký drobný? Aspoň ticku?“ Tisícikoruna byl peníz, který už respektoval, menší obnos byl pod jeho rozlišovací schopnosti. Kupuju cigarety. / Ty nejlevnější, co maj. / Protože jsem se zase ocit na dně. / Doma jsou pouze zbytky cukru a zbytky kafe. / Žádný sirky. / Jenom zmírající zapalovač. / A čas bezvýznamně mizející skrze otevřené okno.
Kvůli tomu byl taky po většinu času pod nějakou nefalšovanou existenční tíhou a ekonomickými tlaky, ale všechno psaní, koncerty, nahrávání, malování, to pro něj byla skutečně práce, rozhodně to nebyla žádná „radost“, neřku-li „zábava“, dřel celé dny i noci: Stejně už se rozednívá a jediné / co mohu tam venku v ulicích spatřit / je dav bez tváří ženoucí se za přežitím.
Ale právě tahle nekompromisnost z něj udělala skutečného umělce, který sice sere na umění, ale pro mnoho lidí je jeho tvorba … a tedy i práce ... kombinací jedinečnosti a opravdovosti. Trojkombinace poezie / hudba / výtvarné umění zůstala neotřelým a opravdu autentickým svědectvím jednoho života. I když se navenek tváří jako zhýralý bohém a nihilista, celý život vlastně hledá obyčejné porozumění a „osudovou“ lásku, která mu neustále unikala mezi prsty. Volání na poušti. / Volání po lásce. Ostatně je známo, že ti největší tvrďáci jsou často nejcitlivější a nejzranitelnější, myslím že Pavel je uvnitř hodně křehkou nádobou. Ale díky jistému až patologickému odstupu od nemilosrdné reality fungoval i jako takové uzemnění v kvasu doby. Jeho zvláštní moudrost a jednolitost postoje – v jeho případě stačilo i pouhé mlčení – z něj vytvořilo opravdu charismatickou a silnou, jasnozřivou bytost. Celej život hledání jednoho slova / jediný myšlenky / jednoho místa / snaha o to se dorozumět.
Někdy na jaře 2001, po koncertě DG 307 v teplickém Knaku, kde se namol opilý Magor snažil vylézt na pódium a recitovat do hudby DG, PZ ho mezi tklivým přednesem svých písní neúnavně kanadami srážel zase dolů, tak toho večera se zrodila Guerilla Records. Pokud jsem zmiňoval dva tituly DG 307, Uměle ochuceno a Siluety, nebylo to náhodou. Zatímco mi majitel Knaku Petr Růžička marně nabízel tisíc korun, když si Magora odvezu s sebou, že je tam už druhý den, kdy přijel se Třemi sestrami, zeptal se mě Pavel do druhého ucha, jestli bych nechtěl vydat přepracované, tedy o další nástroje doplněné, Uměle ochuceno. A k tomu by mi „do začátku“ věnoval k reedici Siluty, které byly tou dobou už spíš než vyprodané porozdávané. Přišlo mi to (také jsem s Magorem toho večera trochu nasával) jako skvělý nápad, a ráno už bylo pozdě říct ne. Bez ohledu na to, že se právě vynalezly vypalovačky, underground umíral na nezájem, po rozvodu jsem byl bez peněz a živil se na maloměstě provozováním pochybného hudebního klub Opera, zůstal jsem okouzlen myšlenkou, že se stanu vydavatelem skupiny DG 307. Kterak nemožné stalo se skutkem, jak by napsal Bohumil Hrabal. PZ kontruje: V každé cestě dýchá neopakovatelný příběh.
Tehdy započala naše blízká spolupráce, která trvá dodnes.
....................
Pavla nejspíš čeká totéž co Jirouse: musí umřít, aby jeho dílo bylo konečně zahrnuto cenami, bráno vážně a s úctou, protože už nebude rušit, zneklidňovat, tázat se. Kritici i snobové si ho můžou přivlastnit. Konečně! A na domě, kde živořil, bude pamětní deska „zde žil básník“. Básník ... / Neukrývám se ve slovech. / Jen se občas dotýkám ... / Nic vlastně neříkám. / Každej přichází s jiným příběhem. / V jiném očekávání.
Vladimír Lábus Drápal, ukázka z rozsáhlejšího textu z UNI 4(2021
9.4.2021
