Hardcore historie: existuje mezi faktickou historií a spekulativní budoucností nějaké pojítko?

nakl. Jan Melvil

Jak apokalyptické momenty dějin formovaly lidstvo? Nad tím se v knize Hardcore historie zamýšlí americký podcaster, politický komentátor a herec. Dříve působil jako televizní reportér a rozhlasový moderátor, nyní vysílá tři populární podcasty: Hardcore History, Hardcore History: Addendum a Common Sense. Kniha, která v originále vyšla těsně před pandemií se např. ptá: Co udělá lidstvo, pokud ho bude ohrožovat celoplanetární nákaza?

Předmluva

Co myslíte, zhroutí se jednou moderní civilizace? Lehnou jednou naše města popelem? Zní to jako obehraný vědeckofantastický námět: archeologové budoucnosti pečlivě prohledávají rezavějící kostry mrakodrapů, linek metra a kanalizačního systému New Yorku, Londýna či Tokia; vykopávají mrtvé naší doby a zkoumají je, podobně jako my zkoumáme egyptské mumie; pokoušejí se rozluštit náš jazyk, dekódovat naše písmo a zjistit, co jsme byli zač.

Představa, že někdo studuje naše hroby, budovy a lidské ostatky, tak jako my dnes studujeme starověká archeologická naleziště, se může zdát nereálná. Právě tak ale o své době a svém místě dost možná uvažovala i námi vykopaná mumie. Na tuto otázku samozřejmě neexistuje jasná odpověď. A podobné to bude s řadou dalších otázek, s nimiž se v této knize setkáme. Snad právě proto nás tolik fascinují.

Jsme-li obeznámeni s lidskou historií, pohled do budoucna nám dokáže nahnat husí kůži. Představa, že by se události, které se v historii mnohokrát opakovaly, staly znovu v moderní době, hraničí se science fiction. Faktickou historii a neprůkaznou, spekulativní fantazii však dělí jen tenká linie. Okamžik, který právě prožíváme, je bodem, v němž se oba tyto světy – pevná chronologie zaznamenaných jmen a dat a spekulace či alternativy možné budoucnosti – protínají.

Katastrofická vize, podle níž svět v 21. století zasáhne velká pandemie podobná těm z minulosti, je fantazie. Takový scénář je ovšem zároveň vysoce pravděpodobný; v minulosti se naplnil už mnohokrát. Existuje mezi faktickou historií a spekulativní budoucností nějaké pojítko? Každá normální kniha by prý měla přinést odpověď na nějakou otázku nebo alespoň předložit nějaký názor. Pokud je na tom něco pravdy, pak tato kniha k normálním nepatří. Nabízí spíše volně propojené obrazy. Neobhajuji zde žádný názor, v tomto ohledu postupuji stejně jako ve svých podcastech. Můj přístup je přístupem laika, neboť jím skutečně jsem.

Historikové, politologové, zeměpisci, fyzikové, sociologové, filozofové, spisovatelé a intelektuálové, ti všichni se v průběhu věků zamýšleli nad nejrůznějšími tématy, kterými se zabýváme i my v této knize. Každý z nich při tom využíval vlastní metodologii a nahlížel na věc prizmatem své doby, oboru a kultury. Moderní zeměpisec může na podporu svého přesvědčení o „úpadku“ civilizace citovat globální historické analogie, fyzik může prezentovat matematické výpočty pravděpodobnosti, že nastane doba temna způsobená dopadem asteroidu na Zemi. Spisovatel nebo novinář zase přináší pohled z lidské perspektivy. 

Jaké příběhy prožívají lidé, zatímco kolem nich kolabuje civilizace? Někomu třeba bombardování zničilo jeho město. Pandemie možná začala rozvolňovat pouta, která drží společnost pohromadě. Takový úhel pohledu vyžaduje zapojení jiných částí mozku včetně emocí a může mít zcela jiný dopad než data, grafy a výzkumné studie. Berte ho jako další střípek velké mozaiky různých disciplín, jež se pokoušejí poskládat obraz minulosti.

Rodí tvrdá doba tvrdé lidi? Má způsob, jakým vychováváme naše děti, vliv na společnost jako celek? Dokážeme nakládat s mocí, kterou nám dávají naše zbraně, aniž bychom zničili sami sebe? Může se úroveň našich schopností, poznání a technologií snížit? Takové úvahy navozují mysteriózní atmosféru jako vystřiženou ze seriálu Twilight Zone (Zóna soumraku) s oním jemným (někdy naopak silným) podtextem, jenž promlouvá do současnosti.

Jsou to myšlenky, které překonávají hranice moderních akademických disciplín a zasahují do sféry obvykle vyhrazené divadlu, literatuře či výtvarnému umění. Přestože se na odpovědích nejspíš neshodneme, jedná se o otázky fascinující a potenciálně hodnotné. Mnohé z nich patří k tzv. „zásadním otázkám“, které vždy tvořily jádro práce filozofů. Stálo by za to o nich častěji přemýšlet, některé z nich by dokonce našly praktické využití. Mohly by nám například připomenout, kolikrát v minulosti už určitá situace nastala, a dodat tak na věrohodnosti některým scénářům budoucnosti, jež nám nyní připadají spíš jako hodně nepravděpodobná filmová zápletka.

Jeden profesor historie mi kdysi řekl, že existují dva způsoby, jak se něco naučit: můžeš položit ruku na rozžhavenou plotnu, anebo si vyslechnout příběhy těch, kteří už to udělali před tebou, a zjistit, jak dopadli. Fanoušci mého podcastu Hardcore History se mě dlouho vyptávali, jestli také nenapíšu nějakou knihu. Nashromáždil jsem tolik podkladů, výzkumů a nápadů, že využít je jako základ pro knižní zpracování se přímo nabízelo. Když jsem se k starým podkladům vracel a třídil je, často jsem si připadal, jako bych podstupoval Rorschachův test. Vezme-li člověk v potaz, jak náročná byla příprava mého podcastu, je jasné, že mě témata, která jsem v něm zpracovával, opravdu nesmírně zajímala.

Pokud platí, že knihovna odráží zájmy svého majitele, pak očividně tíhnu k apokalypsám. Přesto mě trochu překvapilo, jak často můj pořad sklouzává k variantám jedné a téže myšlenky: konci civilizace v té či oné podobě a k zamyšlení nad tím, jak na něj my lidé s ohledem na naše předchozí zkušenosti reagujeme a jak tyto zkušenosti lidstvo formují.

Divíte se mi? Vzestupy a pády impérií, války, přírodní katastrofy, situace, kdy jde o všechno – ony „velké příběhy“ – jsou ze své podstaty intenzivní a dramatické. Zkombinujte látku, která je zábavná a zároveň (potenciálně) filozofická, poučná a prakticky využitelná, a získáte recept na zaručený úspěch. Historikové a vypravěči od Homéra a Hérodota až po Edwarda Gibbona a Willa Duranta to pochopili dávno předtím, než si Aiás a Achilles dramaticky a krvavě klestili cestu Iliadou a tvořili přitom „dějiny“. Takový Shakespeare často čerpal právě z minulosti a měl pro to dobré důvody.

Nejde však jen o vzrušení a zábavu. Často nás přitahuje také jistá empatie s dějinami a sebereflexe. Ony zlomové události prožívali skuteční lidé z masa a kostí, kteří se nezřídka ocitli lapeni v nelítostném soukolí dějin. Těžko odolat úvahám, jak bychom si v podobné situaci vedli my. Když jsem se nořil do archiválií, všiml jsem si, že se mi neustále vrací jedna historická otázka, otázka typu „buď – anebo“, na kterou neexistuje odpověď: Budou se dějiny nadále odvíjet tak jako doposud, nebo se věci změní?

Za jistých okolností je tato neznámá nesmírně naléhavá a děsivá. Pokud vás zaujala, několik případových studií k ní najdete v této knize. Zažijeme ještě někdy pandemii, která v mžiku zahubí významnou část populace? Tato donedávna běžná součást lidských životů nám dnes připadá spíš jako sci-fi.  Pohybuji se v novinářské branži, a zatímco skutečný profesionál by měl umět vyprávět o výstavě psů se stejným zaujetím jako o válce, já ani většina mých kolegů to nedokážeme.

Soudě podle nárůstu sledovanosti, jaký zaznamenává zpravodajství během významných událostí, vnímá „velké příběhy“ podobně také celá řada dalších lidí. Své velké příběhy má nejen zpravodajství, ale i historie a v obou případech platí: čím víc krve, tím větší zájem. Mocnosti mezi sebou vždy sváděly velké války. Dnes by takový konflikt probíhal mezi státy, které disponují jadernými zbraněmi. Třetí světová válka zní jako námět špatného filmu, ale je snad méně pravděpodobná než věčný celosvětový mír?

Vraťme se k otázce, kterou jsme si položili na počátku. Dokážete si představit, že z města, v němž nyní žijete, zůstanou jen ruiny? Dopadne stejně jako většina měst v lidských dějinách, nebo ne? Obě varianty jsou fascinující. Na následujících stránkách vás sice čeká převážně ponuré čtení, pohled do historie má však zároveň moc ukázat naši situaci v lepším světle. Když se kupříkladu dozvíte, s čím se potýkali lidé ve městech vybombardovaných při kobercovém náletu nebo během hrůzostrašných morových epidemií ve středověku, vaše problémy vám najednou budou připadat malicherné.

Samotná premoderní zubařská péče je pro mě dostatečně přesvědčivým argumentem, že se dnes navzdory řadě problémů máme docela dobře. Přes všechny rozdíly mezi lidmi žijícími v různých dobách se některé události a historická období jeví, jak píše Barbara Tuchmanová, jako pohled do vzdáleného zrcadla. Jak bychom si asi vedli v podobné situaci?

Můj děda říkával: „Bůh jest ke mně milostiv.“ S trochou kosmického štěstí jsme se narodili právě v době, kdy jsme se narodili, a v místě, kde jsme se narodili. Klidně k tomu mohlo dojít někdy jindy a jinde. Zjistil jsem, že toto vědomí ve mně jaksi samovolně vyvolává historickou empatii. Naše doba působí stabilně, neexistuje však žádná záruka, že se současná situace zásadním způsobem nezmění.

Příklady v této knize líčí doby, během nichž k takovým obratům došlo. Možná budu znít jako nějaký laciný Nostradamus držící tabuli s nápisem: „Konec je blízko!“, ale moderní obdoba úpadku z konce doby bronzové se nám klidně může přihodit. Také může dojít k nečekanému zhroucení světové supervelmoci, jak se to stalo v Asýrii, a k vytvoření obrovského geopolitického vakua. Stejně jako se kdysi rozpadla Říše římská, může se rozpadnout i její současná verze. Velice snadno může propuknout pandemie, a pokud bude opravdu zlá, nejspíš nám připomene, jak se lidem žilo před příchodem moderní medicíny.

Také může dojít k jaderné válce nebo nás třeba čeká environmentální katastrofa. Můžeme se také dostat do situace, o níž budou příští generace číst v knihách popisujících extrémní okamžiky lidstva nebo varování, co by nebylo dobré opakovat. Domýšlivost je koneckonců typická lidská vlastnost. Jak říkával můj otec: „Jen se moc nenaparuj.“

Dan Carlin

8.4.2021