Padlou metropol lze bez přehánění zařadit mezi literární monumenty

Denis Molčanov

Padlá metropol, v pořadí pátý román čínského autora Ťia Pching-waa, způsobila v roce svého vydání (1993) nejprve literární poprask a posléze celostátní skandál následovaný zákazem, jenž — k tomu se ještě vrátíme — trvá v podstatě dodnes. Záminkou k tak tvrdému zákroku byla pochopitelně přítomnost erotických pasáží dráždících obecnou prudérnost vlastní nejen tehdejším ideovým mravokárcům, ale i společensko-kulturním vzorcům vzešlým z konfuciánského, či spíše neokonfuciánského dědictví.

Ukázka z doslovu:

Pohádka moci

To Ďábel drží nitky, které námi hýbou… Nuda!

Však znáš ji, čtenáři, tu stvůru jemnoprstou.

Charles Baudelaire, Květy zla

Padlá metropol, v pořadí pátý román čínského autora Ťia Pching-waa, způsobila v roce svého vydání (1993) nejprve literární poprask a posléze celostátní skandál následovaný zákazem, jenž — k tomu se ještě vrátíme — trvá v podstatě dodnes. Záminkou k tak tvrdému zákroku byla pochopitelně přítomnost erotických pasáží dráždících obecnou prudérnost vlastní nejen tehdejším ideovým mravokárcům, ale i společensko-kulturním vzorcům vzešlým z konfuciánského, či spíše neokonfuciánského dědictví. Skutečné důvody těchto útoků však sahají mnohem dál a hlouběji. Jak už to ale chodí, cenzoři uspokojeni oficiálním stažením z oběhu časem utichli a román si mohl v podzemí žít vlastním životem. Po třiceti letech jeho náruživé četby, dopisování a bádání (text lze velmi snadno najít na internetu) se ukazuje, že Ťia Pching-wa vytvořil dílo komplexní, mnohovrstvé, příběh donekonečna zrcadlící tradici čínské literátské prózy, světa jeho autorů a čtenářů-literátů, a zároveň zneklidňující podobenství o soudobé Číně.

Padlou metropol lze bez přehánění zařadit mezi literární monumenty čínské literatury staré a nové, ne nepodobné Joyceho jedinečné parafrázi Homérovy Odysseie. Zatímco však opus autora Dubliňanů prošel kritickou edicí, dostalo se mu orientačního číslování a dal vzniknout množství zasvěcených komentářů či indexů pečlivě vystopovaných odkazů (viz H. Blamires, The New Bloomsday Book, 1966, 1988, 1996), Padlá metropol takové štěstí neměla, a ani původci těchto řádků se nedostává dost prostoru, aby v celé šíři rozkryl Ťiaovu nápaditou hru výpůjček, odkazů a vazeb. Na druhou stranu by byla jistě škoda — už proto, že jejímu překladu bylo věnováno tolik času a energie — ochudit českého čtenáře alespoň o stručné uvedení do souvislostí. 

...............

Vášeň a čas

Považovat se jen za prostředek.

Nikdy se neupřednostnit před zvoleným cílem, dílem.

André Gide

Padlá metropol je originálním holdem staré čínské literatuře — tedy té neoficiální, bližší životu a jazyku lidí spíše než císařské moci a dvoru — a skvělým náhledem do mentality jiné civilizace. Od jejího vydání sice uběhlo víc jak pětadvacet let a Ťia Pching-wa mezitím napsal třináct dalších románů, její text přesto zůstává svěží, tajemný a zároveň čtenářsky sdílný. Je dílem vášně pro věci skryté a pro lidské slovo, které je umí vyvolat. Konečně „láska“, jak se zpívá v jednom šansonu,„to je hlavně čas“. Čas, který je jeden ochoten obětovat druhému, člověku či dílu.

V tomto ohledu vždy vynikali tvůrci, kteří nemají čas na nic jiného než na svou vášeň, a pokud náhodou přišla krize, pochybnosti, démon poledne, snažili se s čelem sklopeným a pěstmi zaťatými pracovat zatvrzele dál. Tak se Ťia Pching-wa přes cyklon, který se kolem Padlé metropole v polovině devadesátých let rozpoutal, vypracoval na jednoho z nejváženějších čínských autorů současnosti, jenž se ani dnes nikam nehrne, vyhýbá se pozornosti a píše si „to svoje“.

Česká literatura měla a skrze jeho dílo stále má ve svých řadách tvůrce, který až do okamžiku smrti s houževnatostí sobě vlastní pracoval na překládání staré čínské prózy do našeho jazyka. Profesor Oldřich Král (1930–2018) se dlouhá léta věnoval převodu důležitých děl čínské literátské prózy, taoistických klasiků, stu-doval je do hloubky a výsledky svého bádání nikdy neváhal sdílet s početnými zájemci z řad laického čtenářstva.

Bez nadsázky lze říci, že výrazně inspiroval i překlad Padlé metropole, který je logicky věnován jeho památce. Vždyť bez jeho práce bychom nemohli listovat Literáty a mandaríny (SNKLU, 1962), Starožitným zrcadlem: Příběhy z doby Tchangů (pod jménem Josef Fass, Odeon, 1977), Snem v červeném domě (Odeon, 1986–1988), Mistrem Čuangem (Maxima, 2006), Knihou proměn (Maxima, 2008), Meditačními rohožkami z masa (Maxima, 2011), Slivoní ve zlaté váze (Maxima, 2012–2018) a mnoha dalšími důležitými texty čínské duchovní tradice. Všechny tyto texty jsou přeloženy úplně — žádné výbory, kompendia (až smrt přerušila práci na Slivoni) —, navíc jsou doplněny o doslovy plné erudice, poučných poznatků, kontextuálních postřehů učeného komparatisty, vše je podáno neokázale, srozumitelně a s velkým smyslem pro humor. K těmto textům bychom rádi odkázali čtenáře, který by zatoužil zvědět víc o studnici, z níž čerpal také autor Padlé metropole.

Pro poznávání dalekých kultur, odlišných světů, jiných mentalit je nejdůležitější ztráta předsudků, a k té lze dojít teprve tehdy, kdy se člověk odejde podívat sám, na vlastní oči, a zůstane dostatečně dlouho, aby pochopil souvislosti, hluboké příčiny lidských věcí na daném místě. Literatura je prostorem, kde se tyto spojitosti nabízejí bez cestování, v klidu vybízejícím k zamyšlení a rozvaze. Inteligence pak nespočívá v utvrzování se v nabytém, nýbrž v odkrývání nových souvislostí. To ovšem znamená, že člověk neví nikdy dost, aneb jak rozšafně napsal odvážný český poutník a neotřelý stylista Oldřich Prefát z Vlkanova (1523–1565) ve svém jediném díle Cesta z Prahy do Benátek a odtud potom po moři až do Palestyny, (…), léta Páně MDXXXXVI:

Je dobré, aby lidé mezi rozličné národy šli pro spatření obyčejů a mravů lidí cizí krajiny obývajících, a tak nejsouce domaválení potom uměli se k lidem chovati. Neboť to vídáme, že nad ty, kteří ustavičně doma leží, nic nebývá horšího a zhovadilejšího, protože ti neokusivše bídy a psoty ničemuž naprosto nerozumějí a k ničemuž potřebnému přimlouvati se neumějí.

Nad člověka neumělého, necvičeného a domaváleného nic nemůže být horšího, protože ten všechno jiné tupí, haní a všemu se posmívá a za nepořádné pokládá, co z jeho hlavy a jeho mozku nepochází.

Kolik takových kolem sebe ještě pořád máme! Těch domaválených, z horizontu svého zápecí všemu nejlépe rozumějících.

V Praze 23. září 2020

Denis Molčanov

31.3.2021