Vilém Koubek: "Rozmáchlou akci jsem nahradil cynickým minimalismem"
Petr Štěpánek
Vilém Koubek si svými předchozími knihami vysloužil titul básníka české akční fantastiky a teď se vrací na místo činu v deštivém krimi noiru. Co si pro vás v Posmrtné predaci tentokrát připravil?
Už jen když se podíváme na obálku tvého nového románu, vidíme změnu. Démony a nestvůrná monstra nahradili lidé, téměř jako my, chtělo by se říct. I samotná kniha tomu víceméně odpovídá a píšeš daleko více o současnosti (byť extrapolované do poměrně blízké budoucnosti), než by se na první pohled mohlo zdát. Co tě k tomu vedlo?
Když jsem dopsal Organickou oprátku, byl jsem splatterem a akční školou obecně vyčerpaný. Člověk se zkrátka v potocích tělních tekutin a vnitřností dokáže brodit jen určitou dobu, než se mu to začne zajídat. Abych se do té tkáňovité kaše v budoucnu dokázal vrátit, potřeboval jsem změnu. Zároveň jsem si uvědomil, že mě velice baví psaní dialogů, a na těch se dá postavit třeba detektivka.
A protože by podle mě autor měl datlovat to, co ho zrovna naplňuje, zkusil jsem vykročit ze své komfortní zóny — rozmáchlou akci jsem nahradil cynickým minimalismem a monstra lidmi (což jsou často mnohem horší bestie). Z pomyslných fantastických výšin jsem se vrátil zpátky na zem. Nicméně nedá se říct, že relativně normální kulisy mě přiměly vyměknout a vykašlat se na obskurnosti — Predace je jimi naopak nacpaná k prasknutí.
Mohl bys vysvětlit, co to je ta titulní posmrtná predace, nebo bys tím vyzradil o ději knihy příliš?
Ve zvířecí říši se jedná o jev, během něhož se do konzumace těl mrtvých živočichů pouštějí jiné organismy — mrchožravost. Na člověka tahle praxe dopadá, hlavně když zemře někde v přírodě. Nicméně ke spojení „posmrtná predace“ mě inspirovala studie o tom, co se děje s lidmi, pokud žijí sami, rodina se o ně nezajímá a útěchu nacházejí hlavně v domácích mazlíčcích. I takoví totiž umírají a nezřídka se stane, že jsou pak jejich těla o samotě s několika kočkami či psy, kteří hladoví tak dlouho, než začnou žrát své majitele. Tehdy jsem si představil, jak by asi vypadal svět, který by metaforicky žil jen díky tomu, že by požíral to, co ho udržuje pohromadě. Co by to provedlo s jeho obyvateli? Na tuhle kostru se mi pak nabalily problémy mileniálů a základ příběhu byl na světě.
V románu si občas kopneš i do různých neduhů naší společnosti — konzumního pojetí a povrchnosti vztahů, sociálních sítí nebo posedlosti obrazem nás samých. Myslíš, že je to s naší generací tak špatné, že jednou skončí odložená v nějakém tom Odpočinku?
Já si myslím, že mi nepřísluší soudit. Jednoduše bych řekl, že mileniálové mají svou vlastní sadu problémů — asi jako každá jiná generace. A protože do téhle škatulky spadám taky, dotýkají se mě natolik, aby pro mě bylo přirozené o nich psát. Mám pocit, že jim aspoň trochu rozumím (což ale objektivně nemusí být pravda), a když jsem začal vymýšlet relativně uvěřitelný svět pro depresivní detektivní dobrodružství, parafrázování reality bylo jasná volba.
Takže ano, v knize je povrchnost, posedlost vlastním obrazem, neschopnost pracovat s informacemi, zoufalá snaha prosadit se ve světě, zatímco ten se řítí do horoucích pekel, politikaření na úkor naší budoucnosti a mnoho dalšího. Ale spíš proto, že je to běžná součást reality, před kterou nedovedu zavřít oči.
z rozhovoru vedeného Petrem Štěpánkem, psaného pro Kavárnu Hostu
30.3.2021
