Romáci, gádžové a východňárská paradička

nakl. Protimluv

Slovenský spisovatel Víťo Staviarsky (1960) je scenárista a režisér. Studoval scenáristiku na pražské FAMU, pracoval jako kulisák, ošetřovatel v Psychiatrické léčebně Bohnice v Praze a na záchytce, byl výčepnímu, prodavačem a scenáristou na volné noze. Jeho knihy byly několikrát nominovány na nejvýznamnější slovenskou literární cenu Anasoft Litera, v roce 2012 ji dostal za román Kale topánky.

Pro výběr do souboru kratších próz Loli paradička Víti Staviarského, autora v Čechách šířeji takřka neznámého, byly vybrány tři rozsáhlejší Staviarského texty, jejichž společným jmenovatelem jsou postavy z východoslovenských romských osad. Ten, který dal název celé knize a také prvnímu celovečernímu filmu v produkci rodiny Staviarských, z tohoto vymezení vykračuje, ale ne zase příliš. Hlavní hrdinka Veronka z jedné takové komunity prchá, protože nechce být proti své vůli vyvdána. Povídka je ze souboru Kšeft z roku 2018. Předcházejí jí zde krátké novely Kivader (2007) a Kale topanky (2012). Autor překladu Miroslav Zelinský také spolupracoval na „počeštění“ titulků, původně v šarišském nářečí, k filmu Loli paradička, jednomu z divácky nejúspěšnějších slovenských snímků posledního dvacetiletí.

 

Ukázka z textu Loli paradička:

Prodíral se jarmareční uličkou, otáčel se, nahlížel do stánků, jako by někoho hledal. „Promiňte, s dovolením,“ naléhal. Když si lidé všimli, že má berle, raději mu ustoupili.

V dálce uviděl balónkáře Jožku a už se chtěl vrátit, ale pohled mu padl na stánek s bižutérií. Mladá cikánečka v květovaných šatech si u něho prohlížela náušnice. Byla jimi tak zaujatá, že si ho ani nevšimla. Podívejme se, jak je prohnaná. Usmívá se, tváří jakoby nic, a číhá.

„Po čem su, pane?“ ukázala na velké kroužky z kočičího zlata.

„Tři eura,“ odpověděl prodavač znuděně.

„Jáj,“ vzdychla si a ukázala na barevné střapce. „A tyto?“

„Tři eura,“ zopakoval prodavač. Co vymýšlet? Všecko za tři eura a hotovo!

Milan chmatl cikánečku za ruku a přitáhl si ji k sobě.

„To si jak představuješ?“ obořil se na ni. „Si mysliš, že sem slepy? Kaj to maš?“

Než se stačila vzpamatovat, chňapl jí po kabelce. Chtěl ji prohledat, ale vytrhla se mu.

„Nechej mě, gádžo!“ vykřikla a rozběhla se uličkou mezi stánky. Pustil se za ní, ale s berlemi neměl šanci.

„Chyť ju, Jožko!“ zakřičel na kamaráda v dálce.

Ten zrovna přivazoval balónky. Všiml si prchající cikánky a šikovně po ní sáhl.

„Boha jeho, to vy enem krast umite!“ zakřičel na ni Milan, když jí prohledal kabelku a našel v ní dva turecké medy.

„Toto je co? Kajs to vzala, hm?“ mával s nimi před očima.

„Promiňte,“ zakoktala plaše, už se nebránila, pokorně čekala, jak to dopadne.

„Ja ti dam take promiňte!“ vybuchl Milan, dal cukrovinky do kapsy a zeptal se Jožky: „Kde je tu policie?“

„Pro taku volovinu? Ja myslel, že penize,“ divil se balónkář.

„Dej ji po hubě a bude…“

„Ne! Všecko mi tu rozkradu!“ rozčiloval se Milan, uchopil cikánku za ruku a táhl ji za sebou.

„Pane, nechte mě, ja už to neudělam,“ prosila ho, chtěla se mu vytrhnout, ale zmáčkl jí ruku, až zasténala.

„To ti potřebne ke štěsti, že musiš krast?“ zahrnul ji výčitkami.

„Hlad sem měla…,“ vymlouvala se.

„Jak mam ja hlad, tak si něco kupim, to se tak děla!“ zamračil se na ni přísně.

„Nemam penize,“ odpověděla a uhnula pohledem.

„Tu z te ulepene sračky se stejně nenajiš!“ ušklíbl se.

Byl naštvaný na horko, na lidi, nemínil už nikomu ustupovat. Ráno mu obsadili místo Ukrajinci, musel posouvat stánek do boční uličky. Ta cikánečka, to už byl jen vrchol.

„Pane, tak mě pusťte, slitujte se,“ prosila ho.

„Jak slitujte? Co slitujte?“ houkl na ni.

Prošli kolem pódia, na kterém hrála dechovka, a zahnuli k bufetům. Páchlo tam maso, upečené už možná před týdnem, však co se neprodá, nastrká se do mrazničky, na dalším trhu to pěkně vysmrádne. Za stoly sedělo množství lidí. Jako by jim činilo potěšení tlačit se k sobě, plácat páté přes deváté, v živočišném smradu, potu a dýmu z grilů.

Nesnášel tento tlak. Kdekdo do tebe vrazí. Nejraději by někoho nakopl, udeřil berlou. Hrála tam cikánská kapela. Harmonika, kytara, buben, saxofon. Tlustá cikánka zpívala hloupou odrhovačku, břicho se jí třáslo jako sulc.

Raději se odvrátil. Zaujalo ho maso na velké hromadě.

„Pali, urob mi klobasu, nebo to se mnu už sekne…,“ oslovil známého prodavače. Dva chleby, hořčice, okurka, pivo, dohromady 4,70. Vzadu se uvolnil pult, zavedl k němu cikánečku, položil před ni tácek, posbíral prázdné kelímky, naházel je do koše a přikázal děvčeti, ať jí. Pustila se do klobásy jako divá. Vřískání kolotočů Milana znervózňovalo. Měl je přímo za zády. V tom smradu, dusnu a davu mu bylo špatně. Z pódia hlučela dechovka. Do toho hráli cikáni. Hotový mišmaš. Bylo mu na omdlení. Zapálil si, vypil najednou půlku piva.

„Co vy mate v krvi?“ vrtěl hlavou. „Kdyby to tak všeci robili? Kaj bysme to dopracovali, no?“

Chtěl do cikánečky trochu zarýpat, aby se nad sebou amyslela, ale vůbec nevnímala, co říká. Šťáva z klobásy jí stříkala na umaštěný pult.

„Kdys naposledy jedla?“ zeptal se. Zvedla hlavu, zahleděla se do prázdna.

„Fčéra!“ vyhrkla.

Zasmál se. Chudinka. Zlost ho už přešla.

„A chutna?“ zeptal se.

„Jóó! Móóc dobre!… Vybórne! Děkuju!“ řekla a oči se jí zaleskly štěstím.

„No dobře, ale ty mi tu odpřisahni!“ zaklepal prsty na pult, „že už nebudeš krast!“

„Přisaham, pane! Čestne slovo!“ vyhrkla horlivě.

Znal ta čestná slova. Těžce si povzdechl, dorazil pivo, hmátl po berlách a vydal se pryč, ale ještě jí pohrozil: „Jinač volam policajty!“

Když se vrátil ke stánku, tlustý hračkář odvedle se rozčiloval, kde tak dlouho trčí. Nemůže přece obsluhovat a zároveň mu i hlídat. Prodal pár perníků, dva turecké medy. Ceny neznal. Střílel je od pasu. Milan mu poděkoval a věnoval se zákazníkům. Nějaká starší tetka si vybírala lízátka.

„To mate po dvacet centu?“ vzdychala. „Se nezlobte, ne, ale to je moc. Enem červene mate? Zelene ni? Bo je to pro děvuchy.“

Řekl, že nemá, podal jí igelitový pytlík, ať si nabere.

„A jakasi sleva nebude?“ zkoušela.

Obsluhoval ji znuděně, cítil v kostech, že si vyžádá slevu.

„Dobře, dejte euro,“ zamrmlal. „Šak ja tu nejsu od teho, abych vydělaval.“

„Se nebojte, eště dneska vydělate!“ vlichocovala se mu při odchodu.

„Jojo, miliony!“ zasmál se, hodil drobné do misky, ani se na ni nepodíval. Měl by se vzpamatovat. Slevy dává jen tak. Zlodějkám kupuje obědy. Když se před stánkem kdosi objevil, mechanicky zvedl hlavu. A nevěřil vlastním očím! Byla to ta pěkná cikánečka. Ta zlodějka. Jako kdyby ji myšlenkami přivolal. Usmívala se, přešlapovala na místě.

„Vy ste strašně hodny, pane,“ řekla mu a zamrkala.

„Spiš hlupy,“ odbrkl, „bo teď se tě už nezbavim.“

„Neee!“ zarazila se, ale usmívala se dál.

Je pěkná, milá, culí se od ucha k uchu. Co chce?

„Tos mě přišla špizovat, nebo co?“ zeptal se jí přímo.

„Eši nepotřebujete nějak pomocť?“ nabídla se.

Jasně. Ta mu pomůže. Chtěl ji odehnat, ale dostal takový bláznivý nápad.

„Viš co? Vlastně jo,“ řekl a vytáhl z kapsy peněženku.

„Odnes toto do banky. Ešče sem to nepočital. Viš, kaj je tu banka?“

Zůstala celá zmatená. Nevěděla, jestli to myslí vážně. A nemyslel.

„Tak to potom nic,“ řekl a vrátil peněženku do kapsy.

„Tak už běž dom.“

„Jáj, škoda,“ posmutněla, ale zůstala stát, jako by ji přikovali.

„Kšááá! Nemožu na tebe hledět a aji prodavat!,“ máchl rukou.

„A horko vam neni?“zeptala se.

„Čemu?“ nechápal.

„No… Eši nescete nejaku vodu. Nebo pivo vám donesu.

Kupim ho!“ nabídla se. „Nebo vam tu budu pozor davat.“

„Enem běž!“ odbyl ji. Ale asi se rozhodla, že mu bude dělat naschvály. K stánku se přimotali dva cigánci, začali se hrabat v cukrovinkách a čekali na vhodnou příležitost.

„Co to bereš?“ okřikl je Milan.

„Enem se divam, pane!“ řekl ten menší.

„Ukaž prsty!“ zlobil se Milan. „Maš oči na prstech?“

„Nééé!“ podivil se chlapec a prohlédl si prsty. Do cikánečky jako by píchli jehlou.

„Co tu chceš? Enem vypadni more! Džá hét!“ odehnala je od stánku. Potom se vrátila na místo a zatvářila se vážně.

„No dobre, skoč mi pro to pivo!“ vzdychl Milan a podal jí euro. Cikánečka poskočila radostí, vzala peníz a odběhla pryč.

Ale ještě na něj z dálky zakřičela: „Sem tu hned! Nebojte!“

Hračkář odvedle, který je celou dobu sledoval, se dobře bavil.

„Co? Máš novou prodavačku?“ popíchl.

„Právě jsem se jí za euro zbavil,“ zhodnotil Milan, ohnul se pod pult, otevřel karton a vysypal na stůl zelená lízátka.

Neuběhlo ani deset minut, když si všiml, jak se cikánečka vrací, i s pivem. Tvářila se důležitě. Těsně před stánkem do ní však kdosi vrazil.

„Nóó! Čum, kde ideš!!! Si slepy na oči nebo co?“ osopila se na chodce, přicupitala k Milanovi a podala mu kelímek.

„Byla fronta dluha. Ale sem se předběhla!“ zahlásila s úsměvem. Když pil, celou dobu se na něj dívala.

„Sedlo?“ zeptala se.

„Ujde. Jak z jarmarku,“ konstatoval a položil kelímek na pult.

„Počkejte!“ trhla sebou cikánečka, proběhla uličkou mezi stánky a v zrcátku zaparkovaného auta se rychle přemalovala.

„No co, už si pěkna?“ zeptal se jí, když se vrátila. „Teď si jak princezna.“

„Jééé, to fakt?“ vykřikla a štěstím se prohnula v bocích.

„Jojo. Z Indie,“ ušklíbl se Milan. „No a ešče mi řekni, jak

ti řikaji.“ Povzbuzená, že se s ní vůbec baví, vyhrkla koketně: „Hadejte!“

Obrátil oči. Na takové hlouposti neměl náladu. Jenomže ona mu visela na rtech.

„Eržika…,“ zabrblal mrzutě.

„Néé! Co ses…?“ vybuchla, ale vzápětí se opravila.

„Teda, ste se…?“

„Tak jak?“ zeptal se. Nechtělo se mu hádat. Tyto cikánky se můžou jmenovat všelijak.

„Veronka Rigova,“ prozradila plaše a podala mu ruku.

„Těší mě. A ty?“

„Milan,“ představil se. Netušil, že to vyvolá takový výbuch radosti a smíchu.

„Jééé! Aji muj otec je Milan! A mama Patricija,“ vykřikla.

„To ti možu tykat?“

„Pro mě, za mě…,“ řekl a zeptal se, aby řeč nestála:

„A sestry nějaké máš?“

„Jo. Violu, Julii, Margitu,“ vypočítávala mu je na prstech.

„A brachy?“ skočil jí do řeči.

„Ne, sme štyry segry,“ řekla vážně.

„Tak to otec štyrykrat vyhořel,“ zasmál se. Starý vtip.

Ale asi platí jen u gádžů.

„Né! Ani jednu!“ nechápala, nahnula se přes pult a zatvářila se tajnůstkářsky. „A možu ti na Juliu něco povědět?“ Přitakal, i když ho to moc nezajímalo.

„Štrnact ma a je zbuchla…,“ prozradila mu šeptem.

„A co otec?“ zeptal se pobaveně.

„Jéé! Neščesti!“ zalomila rukama.

Ke stánku se přimotal nějaký starší chlap, vybral si kokosové řezy, marcipán a cikánečka k němu pohotově přiskočila.

„Pane? Lízatka nechcete?!“ ukázala na hromádku zelených.

„Vite, jake su dobre?“

„Červene nemate?“ zeptal se zákazník. „Bo je to pro děvuchy.“ Veronka se podívala na Milana, ten však vrtěl hlavou, že nemá.

„No dobre, dejte,“ vzdal to chlap. „Po čem je mate?“

„Čtyřicet centů, to pro vas, že ste taky sympaticky,“ prohlásil Milan.

Veronka vzala sáček a chystala se počítat, aby ukázala, že umí být užitečná.

„Kolik, pane?“ zeptala se.

„Dej dvacet?“ přemýšlel chlap. „A dej třicet.“

Asi jsem blázen, řekl si Milan, ale když se obchod rozběhne, pomocnice se mi sejde. Kdyby ne, vyplatím ji zbožím. Kvůli ní nezkrachuju. Umínil si ale, že ji bude sledovat. Každou chvíli si kontroloval peněženku, dával pozor, jestli nemá někde ukrytého komplice. Ale bavilo ho dívat se, jak ukládá turecké medy, perníky, jak se snaží splnit všecko, co jí nakáže. Zatímco inkasoval, balila zákazníkům zboží. Ceny se naučila rychle. Když si nebyla jistá, podívala se na Milana a on jí ukázal pět prstů.

„Padesat centu!“ hlásila.

Často, než Milan vstal a dokulhal k zákazníkovi, Veronka už stihla prodat a podávala mu peníze.

Večer při balení znovu ocenil její pomoc. Stáhnout plachtu, poskládat stánek, odnést kartony do auta – jemu samotnému by to trvalo hodinu. Končili mezi posledními.

Perníky ještě obykle kupují mladí, pro své milé. Konečně si sedli do auta, aby spočítali tržbu. Milan počítal bankovky, Veronka mince.

„Všecko?“ zeptal se jí, když mu nasypala do dlaně hrst drobných.

„Víc nemáš?“

Zamyšleně se na něho podívala.

„Možeš mě prohledat, eši chceš,“ řekla. Trochu ho to zaskočilo, ale vzpamatoval se.

„Jo? Tak se slikni!“ řekl a vzápětí se zasmál: „Ne, ne, dělam si srandu.“

Oddělil z hromádky deset eur a podal jí je. „No neni to lepši, když si normálně vydělaš?“ zeptal se.

Cikánečka pokývala hlavou, ale zatvářila se smutně.

„Co? Malo?“ nechápal.

„Nee! To je moc, enem…,“ odvětila.

„Enem co?“ zeptal se.

„A to se už nikdy v životě neuvidime?“ zvedla k němu velké oči.

Navrhl jí, že když chce, ať ho tu ráno čeká a může prodávat. Vystoupila. Ale stále byla smutná.

„Čau,“ mávla mu a zabouchla dveře.

Nastartoval a vyrazil, ale když se po pár metrech podíval do zpětného zrcátka, všiml si, že stojí pod lampou, s rukama skříženýma na prsou. Zastavil, zacouval k ní a stáhl okénko.

„Co je?“ zeptal se.

„Čekam, no,“ povedala a tvářila se jako hromádka neštěstí.

„Ale tak běž dom!“ houkl na ni.

„Ee, ja nesu odsud. Ale z Giraltovcu…,“ prozradila mu.

„Šak su tu enem na naščevě, do babky sem přišla. Neni doma ale. Asi kajsik do Čech jela. Děčin. Co fčilek tetka Helena bydli. Volala bysem, ale mam praskly displej, viš?“

„No dobře,“ obrátil oči. „To tu chceš stat celu noc? Nikeho tu nemaš?“

„Nee. Ale nedělaj si starost,“ pokrčila rameny. „Se někde vyspim… v křaku… nebo…“

Rozhlédla se a vůbec netušila, kde by ještě mohla spát.

„No tak nasedni!“ rozhodl Milan a ona poslušně nastoupila do auta.

„Vezmu tě dom, normalně se vyspiš, ráno pro tebe zajedu,“ navrhl jí, když projížděli noční tržnicí. Do Giraltovců to byla sice zajížďka, ale na cestování byl zvyklý.

„Ja nejdu dom!“ vykřikla Veronka, jako by ji postřelili.

„Co vymyšliš?“ zarazil se Milan.

„Už se tam nikdy nevratim!“ prohlásila.

„A teď co?“ zeptal se a prudce zabrzdil. Potřeboval by už jet, jenomže mu jí bylo líto, nechat ji v noci samotnou…

„Nevim,“ zašeptala bezradně.

Chvíli zvažoval, co dělat, nakonec našel řešení.

„Dobre. Abysme to tu nenatahovali, zaplatím ti ubytovnu a vyřešene,“ řekl rázně.

„Éé, co si, to je drahe!“ namítla plaše.

Věděl o laciném pajzlu, pár kilometrů za městem, číslo neměl, ale doufal, že budou mít něco volného. Po cestě se od Veronky postupně dovídal, co se jí doma stalo.

„A Pali Farkaš debil,“ vysvětlovala mu zeširoka, „si mysli, že je mafian! Bo v mercedesu se vozi… Ale na mě to neplati.“

„Počkej,“ přerušil ji. „Kdo je Pali Farkaš?“

„Nechapeš? Jeho otec se s mojim dohodl, že za nas dluhy zaplati, elektriku, najemne, vodne stočne, dva tisíc evri… nebo kolik…“

„To je zle?“ nechápal.

„A to ja mam fčil byt jeho?“ rozčílila se.

„Ahá!? Jakože vdavat tě chcu!“ dovtípil se Milan.

„Jojo! Přesne!“ přisvědčila se smíchem, vzápětí však zesmutněla.

„Ale otec pije, znaš to… po kuchyni leze nervozně, heka, za jatra se chyta… a mluvi do mě: Veronko, to si mam kleknut před tebu? Toto chceš na svědomi mět? Že nas vyvalija na ulicu?

„A proto si utekla?“ zajímal se Milan.

„Ešče néé, až potem“ prezradila mu. „Jak přišel v noci dom zpity. A na celu bytovku hulaka: Pocem! Ty kurvo! Budeš Farkašova. Ešli ne, tak tě přibiju na stěnu!“

„Takže ty si vlastně nevěsta na utěku?“ rozesmál se Milan.

„Panenko moja, joo!“ vyjekla. „Fčil je ide fšecky porazit!“

Pokynul jí, ať je potichu, protože mu zazvonil mobil. Vylovil ho z kapsy.

„V Sabinově. Ešče sem něco řešil…,“ říkal komusi. „Běž spat… Ohřeju si, jak dojdu… Ne. Enem jedno pivo. Ale už davno… Dám ešče kafe a padam… Dobře, mami. Čau…“

Veronka, která ho celou dobu zvědavě poslouchala, se s chutí rozesmála.

„Se o tebe boji mamka?“ prohlásila koketně. „A ja že tvoja tě kontroluje.“

Zastavil na pumpě, nechal ji tankovat. Ať se učí, když chce pomáhat. Zlobil se, že se mu posmívá. Sledoval ji přes okénko, bavil se tím, jak je nešikovná. Nikdy netankovala.

„Dizl! Černy!“ zakřičel na ni, když sáhla po benzínu. Rychle vyměnila pistoli a dostala zvláštní nápad.

„Milane? Musiš do domu?“ zeptala se ho. Zarazil se, nevěděl, co říct.

„Ešli by nebylo pro tebe lepší zustat…,“ vysvětlila mu, když dotankovala.

„Běž zaplatit,“ strčil jí do ruky peníze. Potom se za ní celou dobu díval a přemýšlel, co má asi za lubem. Chce, aby se šli někam bavit? Do baru, nebo do hospody? Platil by za ni, opil by se a nakonec by mu foukla. Nezažil už to?

Na pumpě stálo nízké červené auto. Duněla z něho hudba. O kapotu se opírali dva mladíci s pivem v ruce. Když si všimli rázně kráčející Veronky, jeden na ni zakřičel: „Hej, Zuzko! Pojď s náma zapařit!“

„Dej si pohov, nejsem Zuzka!“ mávla na něho, chtěla vstoupit do dveří, ale neotevřely se. Vrazila do nich čelem, couvla o dva kroky a zůstala nechápavě stát.

„U okýnka se plati, Zuzko!“ zakřičel na ni mladík pobaveně.

Když později vyjeli z města a mířili na tu ubytovnu, byli tiše, i když by Milan rád pokračoval v debatě. Nápad, že by zůstal, se mu celkem líbil. Matka bude reptat, ale co je mu po ní. Je snad její otrok? Nemůže se trochu pobavit? Veronka byla celou dobu jakási zakřiknutá. Ale když projížděli lesem a do cesty jim skočila srna, rozvázalo jí to jazyk.

„Neni to bezpečne, v noci autem jezdit…!“ prohlásila vážně. „Usneš, zabiješ se!“

Musel se usmát. Bylo to dost okaté.

„Ja sem sice zvykly,“ vymlouval se, „ale řikam si, ešli to neni volovina, v noci tam a zpatky jezdit.“

Nedokázal přiznat, že by rád zůstal. Nahlas zívl.

„Vidiš? Už tě to bere!“ řekla Veronka a podívala se na něj. „Milane, šak zustaň…! Mně je s tebu fajně. A sranda.“

Pozvedl obočí a usmál se.

24.3.2021