Kdo jsou tajemní Gangsteři?

nakl. Argo

Sbohem, Gangsteři je román, který setřel hranice mezi vysokou a populární literaturou, a otevřel japonské literatuře dveře do nové doby, naplněné konzumem a popkulturou. Knihu do češtiny přeložili manželé Anna a Igor Cimovi.

Gen’ičiró Takahaši stvořil ve svém románovém debutu svět, ve kterém míchá prózu s poezií, vážné s komickým, svět plný nespoutané imaginace a příběhu (možná lépe příběhů), který se dotýká všeho od lásky, politiky, médií, poezie, rodičovství, terorismu, komiksů, upírů až po samotný jazyk, kterým je vyprávěn.

Ukázka:

Kdysi dávno měli všichni lidé jména. Prý je dostávali od rodičů. Tak se o tom píše v knihách. Nejspíš tomu tak tehdy skutečně bylo. Jména lidí byla podobná těm, jakými se pyšní hrdinové slavných románů. Třeba Pjotr Verchovenskij, Oliver Twist nebo Jack Ošinumi. Jen si to představte. Muselo to být úžasné. „Haló, vážený pane Adriane Leverkühne! Kampak ráčíte mířit?“ „To tě vůbec nemusí zajímat! Nemyslíš, Rintaró Mori ?“ Dnes už lidé s takovými jmény téměř neexistují. Dnes už se nějak jmenují jenom politici a herečky. Postupem času si lidé začali vybírat svá jména sami. Tu dobu si ještě matně pamatuji. Vymýšlením jmen byli tehdy všichni úplně posedlí. Lidé, kterým dali jména ještě rodiče, chodili na úřady a nechávali se přejmenovat novými jmény, která si sami vymysleli.

Před úřadem byla neustále ohromně dlouhá fronta. Sahala tak daleko, že když jste si na začátku našli milence, v momentě, kdy jste se dostali na dohled úřadu, se vám narodilo dítě a přijela pro vás sanitka. Miliony starých jmen házeli úředníci do řeky, která tekla za radnicí. Jména řeku doslova zaplavila a ta je pomalu unášela pryč. My, tehdy ještě malí spratci, jsme se každý den scházeli na břehu a bavili se tím, že jsme po starých jménech házeli kamení, sprostě nadávali a čůrali na ně. „Héj! Héj! Pitomci!! Héj! Héj! Krkouni!!“

Stoupli jsme si na břehu řeky do řady a trápili jsme stará jména. Všichni najednou jsme vytáhli pindíky, ze kterých nám ještě ani nešla stáhnout předkožka. Stará jména na nás zděšeně poulila oči. „Zbraně připravit!!“ Zamířili jsme. „Pal!!“ Ubohá stará jména zasažená salvou moči se ve vodě kroutila, ale ať sebou škubala sebevíc, nebylo jim to nic platné. „Smradi! Pochcánci! Nevychovaný parchanti!!“ odnášela řeka stará, zuřivě nadávající jména do moře.

Lidé si vymýšleli i mnoho divných jmen. Spousta z nich byla naprosto bizarní. Jména a jejich nositelé se často hádali, a dokonce se stávalo, že se navzájem povraždili. Tou dobou jsme si zvykli na smrt. S aktovkami na zádech a obutí v holínkách jsme čvachtali do školy po cestě zalité krví jmen i lidí. Jejich těla po dálnici převážely konvoje osmitunových kamionů. Když jsem chodil do třetí třídy, můj spolužák se bez dovolení rodičů pojmenoval. „Já bych to nedělal,“ řekl jsem mu. „Klídek,“ odvětil „moje jméno je Fakt nářez.“ Fakt nářez ho nakonec zabil. Navíc hrozně krutým způsobem. Nedokázali jsme uvěřit, že takhle zřízená mrtvola byla kdysi lidskou bytostí.

překlad Anna Cima a Igor Cima

15.3.2021