Kaňte mé slzy, řekl policista

nakl. Argo

Příběh legendárního Philipa K. Dicka byla vydán v roce 1974. Odehrává se roku 1988, kdy druhá občanská válka v USA mezi radikálním studentským hnutím a konzervativci vedla ke kolapsu demokratických institucí. Každý špehuje každého a drogy jsou veřejným tajemstvím. Vládne všemocná policie, která potlačuje menšiny (především černošské obyvatelstvo) a bezohledně udržuje klid a pořádek.

Televizní hvězda Jason Taverner, tzv. "šestka". tj, člen elitní třídy geneticky upravených lidí, jehož šou sleduje třicet miliónů diváků, se probudí v zapadlém hotelu. Neví, jak se tam dostal a navíc nemá doklady. Protože součástí osobního průkazu je mikročip určující polohu svého nositele, a život bez dokladů se trestá pobytem v táboře nucených prací, uplatí recepčního, aby mu opatřil falešné doklady. Podaří se mu je získat, je však jejich zhotovitelem udán a policie jej zatkne. Nepodaří se jim Jasona identifikovat. Není o něm záznam v matrice a o jeho pořadu nikdo nikdy neslyšel. 

zdroj. wiki

Ukázka:

1

V úterý jedenáctého října 1988 skončila Show Jasona Tavernera o třicet vteřin dříve, než měla. Technik, který pořad sledoval skrz plexisklo kukaně, zastavil titulky a zagestikuloval na Jasona Tavernera, který se již chystal odejít z jeviště. Technik si poklepal na zápěstí a prstem ukázal na ústa. Jason se zcela hladce chytl a do mikrofonu zapředl: „Pište nám dál, milí diváci. A nepřepínejte, následují totiž Dobrodružství neobyčejného psa Scottyho.“

Technik se usmál, Jason mu úsměv opětoval a pak kamery přestaly zabírat jeviště a snímat zvuk. Jejich hodinová estráda, která si v hodnocení nejlepších televizních zábavních pořadů držela druhé místo, právě skončila. A všechno jim krásně vyšlo. „Kde jsme nahnali tu půlminutku?“ zeptal se Jason Heather Hartové, hvězdy, která v pořadu hostovala. Mátlo ho to. „Na tom přece nesejde, mourku.“ Studenou ruku mu položila na mírně opocené čelo a láskyplně mu promnula kůži pod vlasy pískové barvy. „Uvědomuješ si, jakou máš moc?“ prohodil jejich agent Al Bliss. Jako vždy si při tom stoupl až nepříjemně blízko k Jasonovi. „Třicet miliónů lidí dneska večer vidělo, jak si zapínáš poklopec. To je svého druhu rekord.“ „Poklopec si zapínám každý týden,“ odtušil Jason. „Je to moje specialita. Že bys ten můj pořad nestíhal?“ „Ale třicet miliónů,“ nedal se Bliss. Kulatou růžovoučkou tvář měl orosenou kapičkami potu. „Zamysli se nad tím. A pak tu jsou tantiémy.“ „To budu dřív pod drnem, než na tantiémách z tohohle pořadu poplynou nějaké větší peníze. A díky Bohu za to,“ odsekl Jason. „Taky bys mohl skončit pod drnem už dneska večer,“ prohodila Heather. „Jen se podívej na všechny svoje fanoušky namačkané před vchodem. Jenom čekají na to, až tě budou moct roztrhat na kousíčky ne větší než poštovní známka.“ „Čekají tam i vaši fanoušci, slečno Hartová,“ připomněl jí Al Bliss dýchavičným psím hlasem. „Ať se jdou bodnout,“ odfrkla si Heather. „Proč nemůžou odtáhnout? Neporušujou třeba nějaký zákon, není okounění trestný?“

Jason ji vzal za ruku a silně ji stiskl, čímž si od ní vysloužil zamračený pohled. Nikdy tu její nechuť k fanouškům nebyl s to pochopit, bez jejich obdivu by jako celebrita ani nežil. A kdyby nežil jako celebrita, jako planetární bavič, jako by nežil vůbec, tečka. „Když nad tím tvým přístupem přemýšlím,“ sklonil se k Heather, „říkám si, že by ses vůbec neměla živit v showbyznysu. Co takhle odejít z branže a stát se dozorkyní v lágru?“ „I tam jsou lidi,“ namítla Heather zarputile. Dva policisté ze zvláštních jednotek si k Jasonu Tavernerovi a Heather prorazili cestu. „Průchodnější už ta chodbička nebude,“ zasupěl ten tlustší z nich. „Pojďme hned teď, pane Tavernere, než se obecenstvo ze studia nahrne k postranním východům.“ Zagestikuloval na další tři strážné a ti okamžitě vyrazili do rozpařené, přecpané chodbičky, která vedla až na ulici, do noci.

K zaparkovanému vznášedlu, rollsu ve vší drahé nádheře, jehož koncový proudový motor už běžel naprázdno. Pulsuje jako mechanické srdce, napadlo Jasona. Srdce, které tluče jen pro něj, jen pro něj – pro hvězdu. A tím pádem tluče i pro Heatheřiny potřeby. Zasloužila si to: dnes večer zpívala dobře. Skoro tak dobře jako – Jason se v duchu pousmál. No, buďme upřímní, pomyslel Dick. Diváci si ty trojdimenzionální televizní přijímače nezapínají kvůli hostující hvězdě. Po celé planetě je takovýchhle hvězdiček roztroušená tisícovka a v marsovských koloniích ještě pár navrch. Oni ty televize, rozvíjel svou úvahu, zapínají kvůli mně. A já tam vždycky jsem. Jason Taverner své fanoušky nikdy nezklamal a taky nikdy nezklame. Ať už si Heather o těch svých myslí cokoli.

Teď už si razili cestu zapařenou, potem páchnoucí chodbou, strkali se, uhýbali a proplétali se davem. „Nemáš je ráda,“ pokračoval Jason, „protože se sama nemáš ráda. V skrytu duše si myslíš, že mají špatný vkus.“ „Jsou tupí,“ odfrkla si Heather a potichu ze sebe vychrlila sprostou nadávku, neboť v tom okamžiku se jí z hlavy zvedl velký, široký klobouk a nenávratně zmizel ve velrybím břiše masy natlačených fanoušků. „Jsou to normálové,“ šeptl jí Jason do ucha, které se zčásti ztrácelo v lesklé hřívě elegantně zcuchaných rudých vlasů, v té proslulé kaskádě, kterou tak často a zkušeně napodobovali v salónech krásy po celé planetě. „Neříkej to slovo,“ zaskřípala Heather. „Jsou to normálové,“ pokračoval Jason, „a jsou to debilové. Pro‑ tože,“ zlehka ji kousl do lalůčku, „protože přesně to znamená být normál. Nemám pravdu?“

Heather vzdychla. „Ach bože, kdybych jen mohla plout prázdnem na palubě vznášedla. Přesně po tom toužím: po nekonečném prázdnu. Žádné lidské hlasy, žádné lidské pachy, žádné čelisti žvýkající umělou žvýkačku v devíti barvách duhy.“ „Ty je fakt nemůžeš vystát.“ „Jo,“ přikývla energicky. „A ty taky ne.“ Na okamžik se zastavila a obrátila k němu hlavu. „Dobře víš, že ti odešel hlas, že žiješ z podstaty, že ty zlaté dny se už nikdy nevrátí.“ Pak se na něj usmála. Vroucně. „Že bychom stárli?“ zeptala se a na chvíli tak přebila mumlání a pištění fanoušků. „Spolu? Jako muž a žena?“ „Šestky nestárnou,“ opáčil Jason. „Ale jo,“ nedala se Heather. „To víš že stárnou.“ Zvedla ruku a dotkla se jeho hnědých kadeří. „Jak dlouho si je už barvíš, mazlíku? Rok? Tři?“ „Padej do vznášedla,“ odbyl ji příkře a poslal ji před sebe, ven z budovy, na chodník Hollywoodského bulváru. „Nasednu si,“ nechala se slyšet Heather, „jestli mi vyzpíváš vysoké H. Vzpomínáš si, jak –“

Vlastníma rukama ji nacpal do vznášedla a vmáčkl se za ní. Pak se obrátil, pomohl Alu Blissovi zavřít dveře a už si to skrz déšť svištěli k mrakům na noční obloze. K velkolepé blyštivé obloze Los Angeles, která byla stejně jasná jako o pravém poledni. A tak to je pro ni a pro mě, pomyslel si. A pro nás dva to takové zůstane napořád. Vždycky to bude takové jako dneska, protože jsme šestky. Oba dva. Ať už o tom oni vědí nebo ne. A oni nevědí, rozvíjel své deprimující úvahy a vychutnával si jejich pochmurnou ironii. O tohle poznání se oni dva s nikým nedělili. Protože tak to mělo být.

A vždycky bylo… i teď, když to dopadlo tak bledě. Tedy bledě z pohledu jejich tvůrců. Velkých učenců, kteří se ve svém odhadu zmýlili. Před pětačtyřiceti krásnými lety, kdy byl svět ještě mladý a kapičky deště ulpívaly na sakurách ve Washingtonu, po kterých dnes už není ani památky. A ta vůně jara, která dýchala z toho vznešeného experimentu. Aspoň nakrátko. „Co kdybychom si zaletěli do Curychu?“ nadhodil. „Jsem moc utahaná,“ odpověděla Heather. „A navíc mě to tam nudí.“ „I v našem domě?“ Jason nevěřil svým uším. Heather ho vybrala osobně a celá léta jim byl útočištěm – obzvláště před fanoušky, kteří Heather tak lezli krkem. Heather si povzdychla a přisvědčila: „Přesně tak, ten dům mě nudí. Stejně jako švýcarské hodinky. Jejich chleba. Kočičí hlavy. Sníh na kopcích.“ „Hory,“ pronesl ještě ukřivděněji. „Co naplat, tak poletím bez tebe.“ „S jiným doprovodem?“ Tomu prostě nerozuměl. „Chceš snad, abych si s sebou někoho vzal?“ dožadoval se. „Se svou přitažlivostí a šarmem bys do té velké mosazné postele dokázal dostat jakoukoli holku na světě. Ne že bys v ní pak předváděl nějaké extra výkony.“ „Bože,“ ulevil si zhnuseně. „Už zase s tím začínáš. Remcání, remcání, pořád stejný a furt dokola. A ze všeho nejvíc při tom omíláš nesmysly, které nejsou ničím podložené.“

Heather se k němu obrátila a naléhavě pokračovala: „Dobře víš, jak vypadáš, dokonce i ve svém věku. Jsi krásný. Jednu hodinu týdně tě hltá třicet miliónů lidí. Ne proto, že by je tak fascinoval tvůj zpěv… ne, jen tvoje nevyléčitelná fyzická krása.“ „Jenže totéž se dá říct i o tobě,“ opáčil sžíravě. Byl unavený a toužil po ústraní a soukromí, které jim skýtalo to curyšské předměstí a které tiše čekalo na jejich návrat. Jako by ten dům chtěl, aby tam zůstali, ne na noc či na týden, ale navždy. „Na mně můj věk není vidět,“ prohlásila Heather.

Vrhl po ní pohledem a pak se na ni zadíval pozorněji. Husté zrzavé vlasy, světlá pleť s několika pihami a výrazný římský nos. Hluboko zasazené velké fialkové oči. Měla pravdu: skutečný věk na ní znát nebyl. Samozřejmě na rozdíl od něj neprovozovala kybersex. Jenže ani on to s ním nepřeháněl, takže nebyl závislý, nepoškodil si mozek a nezačal předčasně stárnout. „Jsi zatraceně krásná,“ uznal zdráhavě. „A ty?“ zeptala se Heather. Tohle ho nemohlo vyvést z konceptu. Věděl, že má pořád charisma, tu vlastnost, kterou mu vepsali do chromozómů před dvaačtyřiceti lety. Pravda, vlasy mu víceméně zešedly a on si je barvil. Tu a tam se objevilo i pár vrásek. Ale – „Dokud mi zůstane hlas, budu v pohodě,“ pronesl. „Budu mít, co si zamanu. Mýlíš se ve mně – to jen probublává tvoje odměřenost, ta tvoje hýčkaná takzvaná individualita, vlastní všem šestkám. Dobře, jestli se ti nechce letět do Curychu, kam vlastně chceš? K sobě? Ke mně?“ „Chci za tebe být vdaná,“ odpověděla Heather. „Abychom nemuseli jezdit k tobě nebo ke mně, ale do našeho. A pak praštím se zpíváním a budeme mít tři děti a všechny tři jako by ti z oka vypadly.“ „I holčičky?“ „Budou to všechno kluci,“ odtušila Heather.

Sklonil se k ní a políbil ji na nos. Usmála se, vzala ho za ruku a láskyplně ji pohladila. „Dnes večer můžeme kamkoli,“ řekl hlubokým, pevným, zvučným a skoro otcovským hlasem, který na Heather na rozdíl od všeho ostatního zabíral. Ledaže bych se sebral a odešel, napadlo ho. Toho se bála. Čas od času jí ten strach vyčetl z tváře, když se hádali, obzvláště v curyšském sídle, kde je nikdo nemohl vidět ani se mezi ně plést. Představa, že skončí osamělá, ji děsila – on to věděl, ona to věděla, ten strach byl součástí jejich každodenního společného života. Ne jejich veřejného života: nad ním měli jako praví estrádní profesionálové naprostou racionální kontrolu – ať už by se rozhádali a odcizili sebevíc, dál by působili vedle sebe v tom zbožňujícím světě diváků, píšících obdivovatelů a hlučných fanoušků. Ani vyložená nenávist by na tom nic nezměnila. Jenže o nějaké nenávisti u nich beztak nemohla být ani řeč. Měli toho příliš moc společného. Příliš se vzájemně obohacovali. Dokonce i pouhé doteky, jako teď v rollsu, jim byly nesmírně příjemné. Přinejmenším do té doby, než se rozejdou.

..............................

přeložil Viktor Janiš

12.3.2021