Meziřádky Zdenko Pavelky

Zdenko Pavelka

I v roce 2021 pokračuje literární redaktor a nakladatel ve svém novinkovém výběru, který vysílá pravidelně v sobotu ČRo Vltava jako součást své každotýdenní víkendové přílohy.

MeziŘádky 23. 1. 2021 

Název nové knihy spisovatele a překladatele Michala Novotného Barevné podkolenky může slibovat rozmarnější čtení podobně jako proslulý román Louise Pergauda Knoflíková válka. Ale v příběhu Michala Novotného jde o stopy války skutečné, která se odehrála nějakých padesát let po rvačkách kluků ze dvou francouzských vesnic. Tady se perou Němci a Češi o život.

Barevné podkolenky mají také klukovského hrdinu. Ale tenhle se ohlíží nejen za dětstvím, je to zároveň bilance rozvalu českého pohraničí po nástupu bílých podkolenek. Ty se totiž staly ve třicátých letech 20. století symbolem příslušnosti k německé národnosti, přesněji k těm českým Němcům, kteří se přihlásili k heslu „Domů do říše“. A jeden z jejich tehdejších spoluobčanů, Žid Julius Silbernágl řečený Zilbr, který přežil koncentrák, se do vesnice Potočná v devadesátých letech vrací. A vždycky 30. dubna, v den výročí Hitlerovy smrti, si navlékne právě ty barevné podkolenky a obejde Potočnou.

Vypravěčem knihy je však Čech, který Zilbrovi za protektorátu v nedalekém českém městečku poskytl azyl. Karel Richter je postava netypická, ale právě na té zvláštnosti Michal Novotný vystavěl příběh Barevných podkolenek.

Karel se narodil jako nemanželské dítě v roce 1920 v Praze. Někdy v době, kdy měl chlapec začít chodit do školy, se matka domluvila se sestrou žijící v pohraničí a syna k ní poslala. Jenže v tetině rodině bylo už dost dětí, a tak poslali kluka dál, do německé rodiny v nedaleké vsi. Teprve od té chvíle začíná Karel Richter odvíjet své rozpomínání. Je v něm samozřejmě sentiment, hlavní je však líčení proměny vesnice kdesi v Orlických horách. Český kluk zjistí hned, že mezi vrstevníky to nebude mít lehké. S šedesátiletým odstupem je to však někdy až překvapivě věcné vyprávění. Karel Richter se totiž pokouší pojmenovat, co a jak se v tom kraji odehrávalo, a dává si pozor, aby nemíchal dva pohledy, sebe mladého a sebe starého. Novotný svému vypravěči vkládá do příběhu úvahu, která by mohla být základní mantrou všech, kdo píšou paměti:

Mé mladé já dlouho tápalo, lidi posuzovalo podle toho, jak se k němu chovali… Ale je to autentické, kdežto když do té doby chci vstupovat já v poněkud obnošenější kůži, avšak z jiného času, bude to čpět umělostí, neboť je to jen překrytá část mého života. Ne jako u něj, střed. Pro něj je to žhavý zážitek, pro mě události, kdy má stopa je po letech značně neviditelná a musím se spokojit s nasloucháním. No přece sobě! Je to tak daleko, i když mě, který tu mluví z nadhledu a výšky, to právě takového uhnětlo. … A to mládě? To z minulosti vlastně nikdy nevyjde, jeho přítomnost je má minulost, k mé přítomnosti se nedohrabe, to by už nebylo mládě. On se se vším osobně potýkal, všechno se ho týkalo, jakkoli se neprodral k hlubinám, kde všechno kvasilo. A protože byl vždycky tak vitální, předávám mu opět slovo. Jemu, autenticitě samotné, ne výkladu, protože ten je vždycky zpozdilý, od příslovce pozdě. Ale nakonec jsme jedno, jak tělo, tak i duše, člověk. A paměť? Ta trvá. I když jak pro koho.

V téhle citaci je, myslím si, ukryta i charakteristika přitažlivé hodnoty románu Barevné podkolenky. Neobjevují něco, co bychom neznali z jiných příběhů. V závěru vzpomínek se objeví i přelom okupace a osvobození, vyhánění Němců. A jakoby v ozvěně se připomenou třeba Škvoreckého Zbabělci nebo Körnerova Adelheid. Michal Novotný svým románem nesoudí, ale připomíná, že za vlastní životy máme zodpovědnost sami, i když podmínky si nevybíráme. A že někdy máme kliku a jindy si můžeme odskákat i to, na čem jsme podíl neměli. Román Michala Novotného Barevné podkolenky vydalo nakladatelství Pulchra.

Sudetoněmecká epizoda v českých dějinách se vracívá otázkou, dnes už poměrně věrohodně, a hlavně věcně zodpovídanou, jak se mohlo stát, že nacistické propagandě tolik českých Němců uvěřilo. Jenomže nejde jen o minulost, nacismus si jako zombie nedá pokoj, bere na sebe různé kostýmy a dokáže využívat obavy, frustraci, nejistotu, sám tyhle pocity vyvolává a zneužívá. Sociologie i politologie se sice pokoušejí o analýzy, ale je to, jako kdyby rukama chytaly ve vodě úhoře. O to cennější je svědectví zevnitř, nebo ‒

abych se přidržel přirovnání ‒ zpověď jednoho z těch úhořů. Ten se nenechal chytit, ale přestal být tím úhořem, i když to takhle řečeno zní trochu fantasticky.

Christian Weißberger se narodil v roce 1989 v durynském Eisenachu. To je to město, kde se vyráběla auta značky Wartburg nazvané podle místního hradu. Christian Weißberger je tedy východní Němec a tahle skutečnost hraje v jeho příběhu také důležitou roli. Jeho příběh se jmenuje Moje vlast! Psáno s vykřičníkem a s podtitulem Proč jsem byl neonacista.

Název knihy Moje vlast! je samozřejmě úmyslnou aluzí na Hitlerův Mein Kampf. Sama Weißbergerova kniha je pak mimořádnou událostí, stejně jako je ojedinělý autorův příběh. Weißberger totiž líčí svou proměnu z obyčejného kluka v nácka velmi podrobně, pokouší se pojmenovat hlavní příčiny a najít uzlové body. Do zkratky zhuštěný výčet je stručný a nijak nepřekvapí ‒ rodinné zázemí a prostředí. Důležité jsou však podrobnosti, z nichž se váže celý řetěz příčin a následků.

Christiana a jeho sestru vychovával otec, od něhož matka jejich dětí odešla. Otec vychovával děti nejen přísně, ale potupnými fyzickými tresty, které byly před dvaceti lety už nejen v Německu předaleko za hranou. Sousedi to vědět museli, je Christian dodnes přesvědčen, a přesto k nim nikdy nepřišla sociálka. Přítrž tomu učinila, až když Christianova sestra sebrala odvahu, utekla z domova a oznámila to. Otcův portrét zároveň odkrývá příčiny, které jsou pařeništěm neonacismu. Weißbergerova úvaha podložená tvrdou osobní zkušeností je ostrá a neplatí jen pro Německo. Poslechněte si to:

Tragicky opuštěný, osamělý strážce pravdy a dobra, to je můj otec in a nutshell ‒ pod tvrdou skořápkou jen prázdno. Reprezentuje mnoho dalších, kteří se den co den šikují v řadách takzvaných slušných občanů. Kromě pár dobře situovaných jsou to vždy lidé, kteří mají pocit, že je nikdo nezastupuje. Z frustrace a zklamání se zrodila znechucenost, jež se obrací proti parlamentnímu systému jako celku. Nejsou skutečně vyloučení, jen se nechtějí nechat zastupovat nikým jiným. To, kým skutečně jsou, zastupují jen oni sami, práce jejich rukou, a jen oni se považují za představitele národa. Jen sebe, nikoho jiného. Proto volají po přímé demokracii. Myslí si: Vláda lidu, to znamená přijď království mé, buď vůle má. Všechny prezentované starosti jsou vyvolány vlastní potřebou uplatnění a zastiňují vše ostatní. Jinak by se nemuseli zaklínat mrtvými ani zkonstruovaných nepřátel, ani vlastního národa. To oni prý ztělesňují národ. Tuto knihu píšu hlavně pro lidi, jako je můj otec. Demokratického soužití v pluralitní společnosti nejsou takřka schopni, protože se cítí být povzneseni nad vší pochybnosti a nenechají si otevřít oči. A přece z celého srdce doufám, že se mýlím a že jim oči otevřu.

A v osobním resumé pak Christian Weißberger použije asi nejznámější kunderovskou metaforu:

Dnes si uvědomuji, že mě k opuštění scény nedohnaly ani akce Antify, ani početná zklamání. Rozhodující byla spíš rozmanitá taktika mých politických odpůrců spojená s novým prostředím a atraktivními politickými strukturami, v nichž jsem se chtěl angažovat. I přes minulé chyby mě do nich krůček po krůčku přijali. Samozřejmě přitom hrálo roli i přání už dále neakceptovat nesnesitelnou lehkost náckovského bytí. Už jsem nechtěl žít a jednat jako dosud.

Weißbergerova kniha o tom, jak se stal neonacistou a jak se mu podařilo z téhle hnědé společnosti vymanit, je čtení přirozeně působivé. A je také inspirativní, protože se nevymlouvá na podmínky a zdůrazňuje osobní aktivitu. V závěru to píše Weißberger zcela jednoznačně:

Politická moc autoritativních ideologií nevychází pouze z hlavní, jimiž míří na své nepřátele. Jejich moc roste s každým dalším jednotlivcem, který se jich bojí nebo je k nim lhostejný. Každý jednotlivec je proto spoluzodpovědný za vzestup autoritativních ideologií i za boj s nimi.

Autobiografii Christiana Weißbergera Moje vlast! vydalo nakladatelství Host v překladu Zuzany Schwarzové.

8.3.2021