Gary Snyder se v říši mýtů neztratil – naopak
Josef Rauvolf
Přestože americký básník Gary Snyder vydal svou prvotinu Mýty a texty již v roce 1960, sbírka zůstávala dlouho ve stínu jiných jeho knih – neprávem.
Dlouhá léta v podstatě k nesehnání, na širší trh se dostala až v roce 1978, do zcela jiného společenského i literárního kontextu. Dlužno dodat, že knize to však pranic neuškodilo, naopak – jako všechny Snyderovy texty, ať už poetické, či esejistické, i Mýty a texty s časem jen a jen nabývají na aktuálnosti, a také, apelativnosti. Mýty a texty jsou Snyderovou skutečnou prvotinou, byť vyšla až jako druhá v pořadí – básně z ní vznikaly v letech 1952 až 1956, tedy v době, kdy se teprve začal za básníka považovat – předchozí pokusy totiž hodil do kamen. Jak ale sám říká, "V létě 1955 jsem šel dělat do lesa pro lesní správu. Myslel jsem, že jsem se poesie zřekl, pak jsem tam ale skončil a začal psát básně o skalách a sojkách. A když jsem se na ně podíval, viděl jsem, že vypadají úplně jinak, než vše, co jsem do té doby napsal. Řekl jsem si tedy, tohle že musí být má vlastní poesie. A od té doby se teprve považuji za básníka."
Dodejme, že byť bývá někdy řazen k beat generation, jeho tvorba ji přesahuje. A také, že již dávno před tím, než se tomu tak začalo říkat, uvažoval a psal o ekologiii.
Jak se dočteme v úvodu k Snyderově rozhovoru pro Paris Review z roku 1992, "Snyderova báseň je okamžitě poznatelná a často ji lze těžko napodobit: idiosynkratická kombinace prosté řeči Williama Carlose Williamse, volně plynoucí, mimořádně visuální obrazy Poundovy a dokumentaristická kvalita obou; krajina západního pobřeží, již poprvé vnesli do poesie Robinson Jeffers a Kenneth Rexroth, precisní a nealegorisované pozorování všedního života klasických čínských básníků a oralita autorů beat generation. Snyder je možná prvním básníkem po Thoreauovi, který věnoval hodně přemýšlení tomu, jak by měl člověk žít a utvářet svůj život podle možných modelů."
Možná i právě v tom tkví počáteční opomíjení Mýtů a textů, místo "beatnického" vyznění totiž vypovídaly o přírodě, Snyder pracoval s indiánskými mýty stejně jako s buddhistickými odkazy, psal o syrové přírodě ve státě Washington na kanadské hranici, o tom, jak je ničena. Vše to znal nejen ze svého studia antropologie, ale i z praxe, ročník 1930, se živil jako dřevorubec, žil v lesích, lezl po horách. V úvodu k novému vydání o tom Snyder píše: "Jako básník se držím nejstarších hodnot na zemi. Sahají do pozdního paleolitu: úrodnbost půdy, magie zvířat, moc vize v osamění, děsivá iniciace a znovuzrození, láska a extáze tance, běžná práce kmene." A to tehdy zřejmě tak neresonovalo. Přestože na legendárním čtení v sanfranciské Gallery Six, kde poprvé zaznělo Ginsbergovo Kvílení, četl i mladý Gary Snyder, a jak to popsal Jack Kerouac v románě Dharmoví tuláci, "předčítal svý dokonalý básně o Kojotovi, bohu severoamerických indiánů z náhorních plošin (nejspíš), ale určitě byl bohem severozápadních indiánů, Kwakiutlů a kdoví koho ještě. ‘Táhni do prdele! zazpíval Kojot a zmizel,’ četl vybranýmu obecenstvu, který vejskalo radostí, bylo to tak čistý, že i ta prdel vůbec nezněla sprostě. Přednášel taky lyricky jemný verše, jako ty o medvědech živících se lesníma plodama, který vyjadřovaly jeho lásku ke zvířatům, a tajemný verše o volech na mongolských stezkách, bylo z toho cítit, že zná orientální literaturu včetně Süan Cunga, slavnýho čínskýho mnicha, který šel pěšky z Číny do Tibetu, z Lan-čou do Kašgaru a Mongolska a v ruce nesl kadidlovou tyčinku."
Jaké tedy jsou básně této sbírky? Na první pohled prosté, až při začtení se ovšem ukáže jejich promyšlená výstavba, Snyder pracuje hodně s citacemi, narážkami, koláží, a třeba v básni John Muir na Mt. Ritter neváhá přepsat do veršů autentický zápis horolezce a přírodovědce Johna Muira z výstupu na horu Mt. Ritterr v roce 1872.
Luboš Snížek měl možnost svůj překlad s básníkem konsultovat, výhoda k nezaplacení, kniha je doplněna obsáhlým – a nutným – poznámkovým aparátem, celkový dojem dovršují milé ilustrace Květy Krhánkové.
Josef Rauvolf
5.3.2021