Česká centra iniciovala sborník povídek - třeba i tu od Marie Topolové

Tomáš Weiss

„Myšlenka původních povídek pro Česká centra se zrodila v Berlíně. Cílem bylo získat autorský beletristický text pro prezentaci na webu a sociálních sítích, a to od českého autora, který má vztah k danému prostředí. Tento nápad převzali v dalších sedmi českých center. Texty vznikaly většinou v češtině a byly přeloženy. Vznikl tak soubor, který jsme publikovali v online prostředí – a který díky Odeonu dostává do ruky i český čtenář.” Ondřej Černý, ředitel Českých center.

Antologie pojmenovaná podle názvu jedné z povídek autorky Lucie Faulerové představuje pro Česká centra zbrusu nový počin. O své příběhy vzniklé během první vlny „korona-doby“ se s čtenáři podělí Martin Becker, Bianca Bellová, Pavel Brycz, Lucie Faulerová, Radek Fridrich, Jiří Janků, Jaromír Konečný, Robert Mikoláš, Iva Pekárková, Markéta Pilátová, Lída Rakušanová, Tomáš Ráliš, Jaroslav Rudiš, Tereza Semotamová, Marie Topolová, Kateřina Tučková, David Zábranský. Krátké osobité texty popisují například to, jak se karanténa, izolace či náhlá proměna životů zrcadlí v lidských osudech. 

Oslovení autoři neměli prakticky žádná omezení kromě rozsahu textu, podmínkou byla také znalost daného prostředí, resp. osobité propojení s teritoriem. Téma COVID 19 nakonec prochází zcela mimoděk dějem jako červená nit, aniž by bylo podmínkou. Až na výjimky byly povídky uveřejněné v této antologii napsány v češtině; svůj text dodal Martin Becker z Německa, který je s českou kulturou bytostně spjat.

Jako ukázku jsme vybrali povídku Marie Topolové Lom:

Další ze sypkých březnových dnů pomalu umíral. Julie seděla v kuchyni, otáčení ručiček na ciferníku přestala vnímat už před několika dny. Čas jako by se zastavil, nebo spíše jako by obcházel kolem ní, necítila se být jeho součástí. Za okny se pořád pravidelně střídalo světlo a tma, občas musela uvařit, to byly, mimo úmorné čekání na telefonát, jediné důkazy toho, že čas přeci jen stále plyne.

Nad Moskvou nebe jako by potemnělo, všude život kameněl a samozvané jaro rozsévalo drze pupeny po stromech a vířilo zkamenělé město počínajícím životem.

„Tohle jaro je takový divný, mami… já nevím, prostě fakt divný,“ řekla Lotka Julii u snídaně.

Každý den připravovala Julie v jejich malé kuchyňce náramné snídaně v marné snaze jasně odlišit noc ode dne, v marné snaze dát životu ztracený rytmus. Snídaně tedy znamenala ráno, začátek, nový boj s bezbřehostí. A tak spolu s Lotkou hospodařily: od snídaně k obědu, od oběda k večeři a od večeře k malátným snům, do nichž se potutelně vsakovala realita, protože tělo se únavou ani zdaleka neblížilo únavě mysli. Zavřeni před světem tam venku, zavřeni před kameněním, kameněli lidé, každý sám mezi svými stěnami. Všude číhala nákaza, jen včely, neznalé té tragédie, létaly důsledně a s pokorou od květu ke květu.

Konečně zazvonil telefon.  Julie se k němu vrhla.

„Dobrý den. Primářka paliativního oddělení, nemocnice Botkynska. Mluvím s paní Julií Kurbatovou?“ „Ano. Dobrý den. Díky bohu, že voláte. Snažím se do nemocnice dovolat už několik dní.“

Omlouváme se, je tady teď shon. Co potřebujete?“ „Chci se zeptat na maminku, jak se jí vede.“

„Nemusíte se bát, naše oddělení je velmi dobře zabezpečeno, nákaza je téměř nemožná.“

Já vím. Ale myslím celkově, jak je na tom.“

„Je už hodně ve svém světě. Ale je stabilizovaná.“ „Nevíte už, kdy budou povolené návštěvy?“

„To vám bohužel nemůžu říct, ale v blízké době určitě ne, statistiky pořád stoupají. Nemůžeme si dovolit, aby to sem někdo zanesl. Pochopte, je tu spoustu starých lidí, a ti jsou nejvíc ohrožení.“

„Nebere mi mobil.“

„Jak říkám, je už hodně ve svém světě.“

Strohý nemocniční pokoj. Slunce se prodírá mezi žaluziemi. V pokoji jsou tři postele, tři staré ženy. Soňa má postel nejblíže k oknu. Okno je ale příliš vysoko, než aby z něj mohla shlížet do zahrady. Dlaně má obvázané obinadly, to aby si pořád v polospánku nevytrhávala kanyly, a tak připomínají spíše tlapičky nějaké malé raněné šelmy než lidské dlaně. Na nočním stolku vedle postele je konvička s čajem a dětská lahvička. Soňa už nedokáže pít ze skleničky, neudrží ji. Když zavře oči, nevidí nic, jen skrze žilnatá oční víčka prosakuje ostré světlo  zářivek.

„Občas mám pocit, jako bych šla tím tunelem už, víš, co myslím. Ale pak mi vždycky v polospánku dojde, že to jsou ty šílený zářivky,“ řekla Soňa Julii v jednom z jejich posledních telefonátů.

„Mami, zdál se mi sen. O babičce. Byly jsme s ní na dušičky. Jely jsme po té klikaté cestě, co vede od chaty ke koupališti. Byla jsem tam já, ona a ty a nikdo jiný. Svítilo slunce. Nejzajímavější na tom bylo, že ze dna toho bazénu rostly stromy. Plavaly jsme nad jejich korunami.“

Lotka se sama v noci často bojí, a tak spí u mámy v ložnici. Ve vedlejším pokoji jsou dvě prázdné postele. Jedna Lotčina, jedna Sonina. Papírový byt v sedmém patře paneláku jako by se zmenšoval. A plytký čas se prokousává jarem blíž a blíž ke slunečnímu kotouči.

„Přála bych si dalekohled,“ řekla Soňa Lotce, když u ní byla naposledy na návštěvě.

„Přála bych si koukat se z toho okna, víš, a říkám si, že s dalekohledem by to možná šlo.“

„Tak já ho zkusím sehnat. Třeba bych si ho mohla na den půjčit ve škole.“

A o tři dny nato byly nemocnice i školy v jejich čtvrti uzavřeny.

„To bude týden, dva, možná tři, měsíc maximálně. Svět se přeci musí dát obratem zpět do chodu. Žijeme ve 21. století. Celý svět řeší to samé, to bude jistě za chvíli pryč, neboj se, brzo mámu uvidíš. Máma je dobrá, máma to zvládne. A aspoň budeš doma s Lotkou, je jí třináct, je v těžkým věku, třeba vás to sblíží. Hele, Julie, nešil tolik. Je to v pohodě, najdi si ňákej novej zájem. Můžeš třeba začít pěstovat v truhlících za oknem brambory nebo se naučit paličkovat, můžeš vyrábět mandaly, šít svetry pro stromy, a to je například ukrutně smysluplný. Chápeš, tohle je úplně nová kapitola, celý lidstvo se musí něco novýho naučit. Všichni lidi na světě teď musí. Ber to pozitivně. A nebuď pořád tak zamyšlená. Pořád přemýšlet nikomu nic dobrýho nepřineslo. A máma je dobrá, máma to zvládne. Proboha, staraj se o ni dnem i nocí a neboj, určitě to svinstvo nechytí. Já chápu, že je to na hovno, ale mysli trochu na sebe, začni třeba cvičit.“

 Julie nedokázala poslouchat rady ostatních. Slévaly se jí do podivného mušího bzukotu, který jí jakoby za-lepoval ušní bubínky. A měsíc už byl dávno pryč. Město kamenělo každým dnem víc a víc, rady přátel utichaly.

V nemocničním pokoji se neměnilo téměř nic. Okno vysoko a dalekohled nikde. Dětská lahvička naplněná přeslazeným čajem. Sestřička naklepávající peřiny. Vizita. Místo dne a noci zhasínání a rozsvěcování zářivek. Ještě těsně předtím, než byli pacienti odříznuti od světa tam venku, věřila Soňa, že se vrátí domů. Věřila, že se vrátí ke svým knihám, že se ještě podívá na své oblíbené filmy. Lotka jí přeci slíbila, že brzo přinese notebook a že jí její milované klasiky pustí. Nevěřila sice, že bude moct chodit, ale věřila, že ještě něco stihne. Že si ještě připomene to, co měla tolik ráda. Že ještě pohostí ně-kolik svých kamarádek. Přesně před rokem ji Julie vzala za příbuznými na venkov. Celý půlrok předtím nebyla venku. Chodila špatně, nohy se jí třásly. Přepadaly ji také mohutné záchvaty kašle. V domečku tetičky Alji však jako by se v ní probudila nějaká až dívčí energie, zase se po dlouhé době cítila součástí současného světa.

A v ten den se rozhodla, že ještě umřít nechce, a tak se statečně držela, přežila mrtvici i zápal plic. Kdyby jen tak to okénko bylo o trošku níž, pomyslela si vždy, když usínala.

Další ze sypkých dubnových dnů pomalu umíral. Julie seděla v kuchyni, otáčení ručiček na ciferníku přestala vnímat už před několika týdny. Lotka trávila nejvíce času dlouhými telefonními hovory se svými kamarádkami. A tak nebyla ani s matkou, ani s nimi. Ponořená do dimenze někde mezi realitami, kde se prostor a čas rozplýval už docela. S matkou každý den snídaly a občas se vydávaly na večerní procházky ztichlým velkoměstem.  Julii připadalo zvláštní, jak prapodivně málo se ulice Moskvy změnily. Jejich prázdnota vlastně nebyla ničím novým. Moskva je město, kde se člověk cítí sám i v davu. Město prapodivně pohroužené samo do sebe. Město, kde si každý radši hledí svého. Město, kde lidé schovávají své tváře i před sluncem. Město, kde vždycky plynul čas jinak. Julie nedokázala říci, jestli pomaleji nebo rychleji, ale věděla, že jinak.

Okno vysoko a dalekohled nikde. Dětská lahvička naplněná přeslazeným čajem. Sestřička naklepávající peřiny. Vizita. Místo dne a noci zhasínání a rozsvěcování zářivek. Osamělý svět za Soninými žilnatými víčky se začal upínat už jen k minulosti. Pomalu přestávala myslet na to, co udělá, na to, koho chce ještě vidět. Ocitala se nepřetržitě někde mezi snem a vzpomínkou. Vzpomínala na svoje dětství na venkově a podařila se jí nevídaná věc, dokázala se do vzpomínek vsáknout natolik, že viděla očima svého starého já. Jako by snad cítila vánek i déšť z let dávno minulých. Jako by cítila sílu svého mladého těla, jako by ji skutečně znovu trápila její dětská zvědavost, jako by si znovu pokládala otázky, na které nejsou odpovědi nikde na světě a na které už dávno zapomněla. Často se jí vracela vzpomínka na jeden den u vody, kde byla se svojí maminkou, na lom, z jehož dna rostly stromy, jejichž koruny byly tak hluboko pod vodou, že se jich nešlo dotknout ani špičkou prstu, voda byla ale průzračná, a tak byly stromy vidět. Vzpomínala, jak si tehdy představovala, že mezi korunami kdysi létali ptáci. Slunce bylo ten den silné a ona cítila, jak se nad její hlavou i pod jejíma nohama rozpíná nepředstavitelně velký svět, tepající a čekající.

Juliin svět se naopak obracel k budoucnosti. Každý večer čekala na nové ráno. Nejdříve volala do nemocnice každý den několikrát, pak jednou denně a pak obden. Telefon většinou nikdo nezvedl, anebo byla ubezpečena, že je vše v pořádku a že musí vyčkat.  Julie úpěnlivě sledovala televizní zprávy, pořád si ale nezvykla. Chtěla svoji matku tolik navštívit, svíralo se jí hrdlo při pomyšlení, že ji třeba už nikdy neuvidí, a nejen to, že s ní už třeba nikdy nepromluví. V rozbředlosti času a tíživé nudě se Julie na tento strach upnula více, než bylo zdravé. Lotka jako by se jí vzdalovala, její život stále, i přes nepřízeň okolního světa, kotvil v přítomnosti. Její mládí si tok času  tolik neuvědomovalo.

Město dál kamenělo a jaro dál pučelo.  Julii život scvrklý mezi papírové stěny jako by přestal ubíhat už docela.  Julie často přemýšlela o tom, jak rychle se lidé adaptovali na život v izolaci. Lidská povaha je tak vratká, že si dokáže zvyknout na cokoli. Anebo právě v tom tkví lidská síla? tázala se Julie sama sebe. Lidé dokážou obývat všechna místa planety. Po určité době se jejich organismus přizpůsobí extrémnímu chladu i vedru, lidský organismus se dokáže sžít i s nepřetržitě hrozícím nebezpečím. Dokáže se sžít s nevědomostí i s hrůzným očekáváním. Dokáže se přizpůsobit jakékoli situaci až nebezpečně rychle, mocné pohyby dějin dokáží udělat z oběti tyrana během jediného dne, aniž by si to on sám uvědomoval. Lidé se přizpůsobují místu a času, jež jim náleží daleko více, než by si sami přáli. Jediné, na co si ale lidská bytost nikdy nezvykne, je samota. A proto si Julie nezvykla, tolik ji trýznila představa osamocené Soni, pohublé, v nemocniční košili, s vykulenýma dětskýma očima, jejichž dřív tak hluboká modř jako by zašedla.

Julie a Lotka seděly u stolu, večerní slunce se s nimi loučilo posledními odlesky červánků, které nechávalo na parapetu. Nahrávaly babičce na magnetofon vzkazy a četly jí její tak oblíbené Jeseninovy básně.  Julie si pamatovala, jak se jako malá účastnila recitační soutěže. Soňa jí od něho vybrala báseň Jaro. Všechny ostatní děti recitovaly Puškina. Soňa si tu báseň pamatovala dodnes. Když ji nahrávala pro Soňu, ani se nemusela koukat do papíru. Jako by to bylo včera.  Julii se třásl hlas.

 

Sergej Jesenin: Jaro

Jaro – já z ulic jdu, kde topol v údivu,

kde dálka leká se, kde dům se pádu bojí,

kde vzduch je modravý jak s prádlem uzílek

člověka, jenž se v nemocnici zhojil.

Kde večer pustý je jak příběh bez konce,

nechaný hvězdou bez pokračování,

matoucí tisíce očí, jež šumíce

se hrouzí v bezdné, neurčité plání.*

 

V bytě byl ukrutný pořádek, protože když nebylo co dělat, Julie úpěnlivě uklízela, stejně měly obě pocit, jako by se prostor každým dnem o trošičku zmenšil a potemněl.

Okno vysoko a dalekohled nikde. Dětská lahvička naplněná přeslazeným čajem. Sestřička naklepávající peřiny. Vizita. Místo dne a noci zhasínání a rozsvěcování zářivek. A dnes je přeci vše jinak. Sestra přináší magnetofon. Zapíná ho. Za žilnatými víčky, kde je jeden malý svět, jeden příběh jednoho života, se začíná rozeznívat přítomný okamžik. Soňa na moment otevře oči. Slyší hlas své dcery, své vnučky. Zavírá oči. Má pocit, jako by s ní byly. Neví přesně kde, ale nepátrá po tom. Možná je právě na chatě a Lotce je něco málo přes pět roků, sbírá šneky do zavařovačky a směje se. Možná je v porodnici, poprvé chová maličkou Lotku a podává Julii čokoládu. Možná je právě v tomto pokoji, o několik měsíců dříve, a Lotka u ní sedí a slibuje, že přinese notebook, slibuje, že brzy zase přijde. A možná je doma, na svojí posteli a Julie zrovna vaří večeři, pak společně s Lotkou pro-stírají. Možná je s nimi právě na výletě, jedou v autě za Moskvu a ona sáhodlouze vypráví historky, které obě už slyšely tisíckrát. Možná jsou v divadle Stanislavského na baletu, na Pikové dámě, a Lotka se nudí, schoulená do sametové sedačky. Možná vede Lotku z tanečního kroužku. Možná sedí o neděli s Lotkou a Julií na Arbatu v cukrárně. Lotka se nípe v dortu a vyčerpaná Julie Soně vypráví o své práci. A najednou má Soňa pocit, že není sama. Jsou s ní. A dalekohledu už není třeba, z magnetofonu zní dva tolik známé a milé hlasy a Soňa jako by vyhlédla z okna a dohlédla nedozírně daleko, jako by dohlédla kamkoli, snad až tam, kde se láme obzor, snad až tam, kam každý večer odchází unavené slunce.

Julie a Lotka už Soňu nikdy neviděly. Zemřela ve dvě odpoledne, den potom, co se s nimi za svými žilnatými víčky setkala. Sestřička otevřela okno, to okno, ze kterého si Soňa tolik přála vyhlédnout. Pokoj se rozzvučil jarními zvuky. Sestřička Soně podvázala bradu a zavřela oči. Z jejího těla pomalu odcházelo teplo. Dvě ženy, jež s ní obývaly pokoj, se pokřižovaly a převalily na posteli. Přesně za týden se nemocnice otevřely návštěvám.

Den před pohřbem jely Julie a Lotka za Moskvu, za vzdálenými příbuznými a tetičkou Aljou, kde před rokem Soňa tolik ožila. Pily kávu z ušmudlaných hrníčků a vyprávěly si historky, co dříve vykládala Soňa a které každá z nich slyšela tak tisíckrát. Přesně sedm kilometrů od tetiččina domu byl lom, lom, v němž rostly stromy, jejichž koruny, hluboko pod vodou, bylo možné přes čirost hladiny spatřit.

* Báseň je citována v překladu Josefa Hory.

foto: Barbora Linková, Český rozhlas

3.3.2021