Když Napoleon vzpomínal...
nakl. Academia
Memoriál je literárním dílem. Líčení válečných tažení a bitev se podobají duchovnímu boji člověka, který zápasí se svým údělem. Mravní soud, dušezpyt životních hodnot až do těch nejtajnějších doznání, je bilancí určenou všem psancům této země. Ale také vzpomínky megalomana, točícího se v bludném kruhu svého, od jisté chvíle autokratického života.
Z úvodní studie Aleše Podhorského:
Napoleonovo poslední vyhnanství
Nikdy se neodhalil v takové nahotě (…) Odkládá vše, aby se sklonil nad svým vnitřním soustrojím. Noří se do sebe, zpytuje se, hledá příčiny svých minulých činů. (Octave Aubry, Svatá Helena) V čase svého posledního vyhnanství na této zemi se císař Napoleon rozhodl sepsat zprávu o svém vzestupu do výšin a závratném pádu do hlubin. Memoriál ze Svaté Heleny, jejž diktuje hraběti de Las Cases, se stane jeho obhajobou a závětí. Zakusil hluboké ponížení, poznal hrobové mlčení své druhé zákonité choti Marie Louisy z habsbursko-lotrinského rodu, milovaného legitimního syna a římského krále Napoleona II., zvaného Orlík, matky Laetitie, svých sourozenců, přátel a blízkých. Veškerá jeho soukromá korespondence je sledována, nemluvě o trapném klopení zraků evropských panovníků, kteří ho v době jeho slávy velebili. Z hosta se stal vězeň, z hostitele věznitel. Včera papežem před tváří světa posvěcený císař, dnes psanec, od něhož evropští vládci svou tvář naopak s odporem odvracejí. Střemhlavý pád do temnoty, která „nic se nazývá“. Sicut erat in fatis. Legenda, nebo nevděk, není proto méně pravdou, že je odsouzen k přemítání o svém údělu. Odkáže tedy svůj příběh budoucím pokolením!
Úvahy o zmařených plánech, vidiny a myšlenky, vztahující se k jeho době, k moci, právu a svobodě, zasáhly po vydání Memoriálu společenské vědomí do té míry, že se staly novodobým mýtem. Podle jejich hraběcího zapisovatele jde o „první ohromující osud v historii muže věhlasného, zázračného, hrdiny staletí“. Jako ozvěna francouzských osvícenských tradic v konzulském i císařském hávu poznamenal napoleonský odkaz občanské cítění evropských národů. Ten, který byl povolán, aby „změnil tvář světa“, rozumuje na skalním útesu o důvodech svého nezdaru jako Ikaros, který vzlétl příliš vysoko, jako Prométheus, přikovaný ke skalnímu útesu, nebo jako Senancourův Obermann, přemítající na alpském vrcholku o hemžení u svých nohou. Pády do nicoty jsou vyjádřeny u Chateaubrianda, zvěstovatele romantiků, autora Pamětí ze záhrobí, v jeho poslední vůli spočinout na bezejmenném ostrůvku u bretaňského pobřeží s výhledem na nekonečnou rozlehlost vod. Takové rozhodnutí se neimprovizuje, je to životní postoj.
Alfred de Musset na začátku Zpovědi dítěte svého věku (1836) definuje existenciální pocit své ztracené generace fascinací Napoleonem. V té souvislosti se nám vybavuje dobrovolné vyhnanství Victora Huga, autora Legendy věků, na dvou ostrovech v Lamanšském průlivu. Kolik osamělých a zatracených básníků! Nová doba si žádá nové mýty. Její romantická tvář na nás hledí v každé evropské literatuře. Máchův odsouzenec, loučící se s vlastí ve svém „posledním vězení“, se promění v existenciální úzkost při pohledu na pád hvězdy „z nebes výše“.
V době napoleonské i ponapoleonské konstatujeme přítomnost memoárového žánru převážně seshora, vesměs z hlediska aristokratických vypravěčů v Chateaubriandových Pamětech ze záhrobí nebo ve vzpomínkách paní de Staël, vévodkyně d’Abrantès, paní de Rémusat, Talleyranda a jiných. Existuje však i opačná perspektiva: stále více se o literární paměti budou pokoušet příslušníci středních stavů, jejichž nové sebevědomí, vliv a rozhled se do jisté doby nejevily jako hodné vyššího zájmu. Tento vývoj byl potvrzen popularitou napoleonských románů autorů Erckmanna a Chatriana, jež líčí Příhody nováčka z roku 1813 (1864, česky 1885 pod názvem Z pamětí rekruty a v letech 1925 a 2013 péčí Jiřího Kovaříka) a Waterloo (1865, česky 1926) očima alsaského venkovana. Podobně v Haškově parodii patosu jsou osudy dobrého vojáka Švejka (1921–1923) uvedeny výslovně jako protinapoleonské. Vančurův „poslední voják světové války“ v Polích orných a válečných (1925), uložený do země, „vrah, jenž nebyl souzen“, čeká, „kdy bude rozmetáno slavné návrší nad jeho hrobem“.
V obou případech se na nás ironie dějin směje zdola. Osvícená šlechta, vzdělané měšťanstvo, část duchovenstva i další společenské skupiny se u Napoleona prostupují. Zejména po zrodu císařství (1804) Napoleon usiluje o sblížení „staré“ šlechty (rodové) a „nové“ šlechty (vesměs vojenské). Dokonce se pokouší o jejich propojení sňatkovou „politikou“. Je však zároveň buditelem národů v jazykovém, lidovém a občanském smyslu toho slova, obojí s odsudkem staré Evropy králů. Svými názory plebejec, obhájce národních zájmů, které se vztahují především k republikánskému zřízení, jakkoli sám pocházel z provinční korsické šlechty s jistými sympatiemi k revoluci, odpůrce Bourbonů, později první konzul, a nakonec císař a hlasatel občanské společnosti proti „starému řádu“ (Ancien Régime), bude se ve svém Občanském zákoníku (1804) pokoušet o sbližování stále méně poddajných poddaných, postupně se napřimujících v občany. Tyto demokratizační snahy však začaly záhy ustupovat neskrývaným diktátorským sklonům. Memoriál je podivným pokusem o sociální smír, který však vykazuje hluboké vnitřní rozpory a dostává tak podobu málem demagogickou. Imperátor Napoleon I., autokrat-demokrat, má přesto v sobě zejména na počátku své dráhy a znovu na jejím sklonku cosi opravdového, nelíčeně bezprostředního.
Emmanuel de Las Cases vydržel na ostrově Svatá Helena pouze čtrnáct měsíců, od října 1815 do prosince roku následujícího, dobu strávenou na lodi nepočítaje. Po celý ten čas vídal císaře každodenně. Kromě zapisování císařových diktátů si zaznamenával osobní hovory, postřehy a pozorování. Jeho rukopis je plný bezmezného obdivu vůči císaři a také bezprostředních a živých postřehů. V prosinci 1816 byl Las Cases znenadání donucen společně se svým synem ostrov opustit, aby se nakonec po dlouhém putování znovu shledal se svou Ithakou. Údobí od roku 1817 do Napoleonovy smrti roku 1821 zachytili jiní, bohužel však s menším literárním úspěchem. Žádný z pokračovatelů nedosáhl proslulosti Memoriálu, jednoho z nejčtenějších francouzských titulů 19. století.
...................
9.2.2021