Meziřádky Zdenko Pavelky - Hans Ledwinka, Patti Smith, Johny Cash, ale i Uranova a Senzibil
Zdenko Pavelka
Knižní svět potřebuje svoje pravidelné informátory, jinak jsou čtenáři v džungli titulů ztraceni. Proto rádi přetiskujeme rozhlasový pořad Meziřádky, který můžete pravidelně slýchat na ČRo Vltava ve Víkendové příloze.
MeziŘádky 12. 12. 2020
Z několik tipů, které jsem tentokrát vybral, začnu tím nejméně literárním. Jmenuje se Tatra. Odkaz Hanse Ledwinky. Je to knížka pro všechny kluky bez věkového omezení, které třeba jen okrajově, ale přece zajímá automobil jako koncentrovaný výraz techniky, designu a samozřejmě užitku. V tomto pojetí knihu s vynikajícím obrazovým doprovodem připravili dva architekti, které spojuje zájem o automobilový design ‒ Čech žijící od roku 1966 ve Velké Británii Ivan Margolius a Brit John G. Henry. Kniha vyšla nejprve před pěti lety v Anglii a letos ji Argo vydalo česky v překladu Pavla Dufka.
Kniha Tatra. Odkaz Hanse Ledwinky je pozoruhodná mnohostrannou vyvážeností, kterou napovídá podtitul připomínající legendárního konstruktéra. Vyprávění o Tatře se drží vývoje automobilů, ale dokumentuje i všechnu další výrobu v Kopřivnici včetně letadel a stojí za připomenutí, že na jaře roku 1938 vytvořili piloti Matěna a Ambruš světový dálkový rekord, když s jednoplošníkem T-101-1 doletěli bez zastavení z Prahy do 4340 kilometrů vzdáleného súdánského Chartúmu. Hlavní pozornost však patří Ledwinkovu čtyřicetiletému působení v Tatře. Přitom velmi citlivě a střízlivě se tu zmiňuje nejen jeho proslulá skromnost, ale i jeho později německým soudem uznaný příspěvek k Porscheho práci na „broukovi“. Nesoudil se ale Ledwinka, nýbrž dědici Ringhofferů, kteří Tatrovku do konce druhé světové války vlastnili. Autoři se nevyhnuli ani pořád citlivé historii, jak to bylo s Hitlerem a že Ledwinka si to po válce odskákal víc než Porsche, i když se tak blízko k Hitlerovi neměl. A nezapomněli samozřejmě ani na historku jak Nesselsdorfer Wagenbau, později Kopřivnická vozovka, přišla ke jménu Tatra.
O knize Tatra. Odkaz Hanse Ledwinky můžu říct, že je podobně elegantní a spolehlivá jako stříbrná Tatra T87, s níž Jiří Hanzelka s Miroslavem Zikmundem ujeli Afrikou a Jižní Amerikou 110 000 kilometrů.
A teď od techniky k literatuře blíž, se jmény, která si spojujeme především s muzikou. Patti Smith patří k nejuctívanějším rockovým zpěvačkám a kdykoli se setkám s jejím jménem, mám ji před očima na pódiu pražské Archy v roce 2005. Ale Patti Smith je také výtečnou a oceňovanou spisovatelkou. Potvrzuje to i ve své zatím poslední, opět výrazně autobiografické knize Rok Opice. Jde o rok 2016 a vyprávění začíná v kalifornském hotelu Sen. A je to skoro kerouakovská jízda. Patti Smith popisuje podrobně kdejaký detail, co dělá, kde je, s kým mluví, reprodukuje rozhovory, ale všechno prolíná postřehy, úvahami, vzpomínkami, asociacemi a samozřejmě nechybí odkazy na literaturu, především na jejího oblíbence Roberta Bolaña a hlavně na jeho román 2666. V překladu Martina Pšeničky vydalo Rok opice nakladatelství Dokořán sice s odkazem na první loňské vydání, ale i s dodatkem Epilog epilogu, v němž Patti Smith v letošních edicích knihy glosuje i začátek nového desetiletí a nástup viru. Dívá se na to takhle: I když nám nový rok skýtá naději, zatím přinesl osobní i obecné obavy a naprostý nedostatek soudnosti. A za hlavní úkol považuje udržet si v této nerozvážné době rozvahu.
Jiný, ještě známější americký zpěvák zanechal v pozůstalosti velké množství rukopisů. Jejich výběr dokládá, že Johny Cash nebyl jen hvězdou country, ale že to byl velmi osobitý, výrazný básník. S editorem Paulem Maldoonem vybíral texty Cashův syn John. Sestavili básnickou sbírku, kterou nakladatelství Argo vydalo ve dvojjazyčné podobě, a tedy i název je bilingvní ‒ Slova pro věčnost / Forever Words. České překlady jsou dílem Martina Světlíka. Z počátku devadesátých let je delší působivá skladba Jób. Její závěr má váhu poselství, však posuďte: Jóbe, Jóbe, šetři slovy. / Pán pustil uzdu Satanovi. / Však nevzdávej se naděje, / vždyť pánbůh ti zas popřeje. / Na velký návrat nazrál čas, / na tisících kopcích budeš stáda pást.
Do třetice ze světa hudby, i když i tahle kniha má přesah do více stran. Jmenuje se Michal Prokop ‒ Ztráty a nálezy. Publicista Michal Bystrov skládal rozhovor s Michalem Prokopem dva roky, dokončili ho letos v květnu, takže se dotkli i muzikantského lockdownu. O Prokopovi platí slova jeho přítele, který mu napsal dnes už téměř zlidovělé texty. Podle Pavla Šruta byl Michal Prokop na rockera příliš seriózní. Lépe to formulovat asi nejde. Prokop totiž uspěl na rozdíl od řady jiných umělců i v tak nehostinné profesi, jako je politika. A v knižním rozhovoru je v tom dobrém slova smyslu seriózní také. Nepoužívá silná slova, ale zřetelně hledá ty nejsprávnější výrazy, což kniha na rozdíl od živého vystoupení umožňuje. Díky tomu je Michal Prokop dobrý i v další roli. Podobně jako byl úspěšným moderátorem v televizním baru Krásný ztráty ‒ zařadil se k věrohodným pamětnickým průvodcům po nejnovějších českých dějinách. V jeho případě to obnáší, když to počítám od jeho hudebních začátků, skoro šedesát let.
Knižní rozhovor Michala Bystrova Michal Prokop ‒ Ztráty a nálezy vydalo nakladatelství Galén.
A teď vám chci doporučit dva nové české romány. Nepřekvapivě jsou pod nimi podepsány autorky. Jak už jsem tu vícekrát zmínil, v próze mají v dnešním Česku ženy výrazně navrch. Nejprve nové jméno: Lenka Elbe. Svou první knihu nazvala trochu zvláštně ‒ Uranova. A je to překvapivá žánrová aliance: současným pohledem je to thriller, ale podobně jako některé příběhy Miloše Urbana mi Uranova připomíná Arbesova romaneta. Základem jsou reálné místo i čas, ale postupně se přidávají fantaskní prvky. Mladá Angličanka se v roce 1968 vydá hledat do Československa stopy svého českého otce, kterého nikdy nepoznala, protože ten skončil v jáchymovském lágru, údajně zastřelen na útěku. Jenže dcera zmizí taky, propadne se pod ní ulice a na rozdíl od dalších dvou žen, které se podařilo zachránit, se její tělo nikdy nenašlo. Po jedenatřiceti letech se její tehdejší milý, který ji provázel, vydá po jejích stopách hlavně s cílem vyrovnat se s pocitem viny, že ji neuhlídal. A děj postupně opanují záhady a paranormalita, pokus o porozumění minulosti se mění ve fantaskní variaci souboje dobra se zlem.
Stylem i řemeslnou dovedností je pro mě Lenka Elbe s románem Uranova jedním z objevů letošního roku.
Nejsem si jistý, jestli souběh uvedení filmu Agnieszky Hollandové Šarlatán a vydání románu Markéty Pilátové Senzibil má příčinu v synchronicitě, nebo v tom má prsty nějaký neznámý hybatel. V Senzibilovi jsou paranormálními schopnostmi vybaveni všichni hlavní aktéři, přítomní, ale také ti z minulosti. Podobně jako Lenka Elbe v Uranově se i Markéta Pilátová v Senzibilovi opírá o důkladně zrešeršovanou realitu, ale také o působivě pojatou scenérii Jeseníků. Předjaří v nich popíše hned na začátku rozvernou metaforou: Rampouchy vypadaly, že čekají, až si je někdo naposled strčí do pusy. Takovou poetizací studené reality Markéta Pilátová doslova hýří, ale dovede jejím prostřednictvím nabídnout i vysvětlení úspěchu fenoménu, který lidstvu už přerůstá přes hlavu. Cituju ve zkratce: Svět lidí je poháněn tajemstvími, je jimi tvořen… Proto se všichni vrhají do sociálních sítí jako ryby, které v noci vidí tančit na hladině rybářovu silnou lampu. Chtějí odhalit tajemství životů těch druhých.
Senzibil je napínavý román o souboji dobra se zlem, o zápase světla a temné síly. Zároveň je to průvodce světem paranormálních jevů a nejspíš vás inspiruje k dalšímu poznávání. Ale je to zároveň román o lásce, o jejích překvapivých podobách. Považuji ho za zatím nejsilnější prózu Markéty Pilátové. Vyšla jako všechny její příběhy z kategorie pro dospělé v nakladatelství Torst.
Ani nejlepší kniha se nečte dobře s prázdným žaludkem. A tak jako poslední předvánoční doporučení jsem vybral dva svazky opravdu vánoční nazvané Domácnosti našich babiček, do nichž návody a recepty za dvacet let posbírala Alena Anežka Gajdůšková a vydalo je nakladatelství Dauphin.
8.2.2021
