Světový dirigent a jeho portrét J. S. Bacha
nakl. Dauphin
Hudebník Bach je nepochopitelný génius, člověk Bach je samozřejmě chybující bytost, znepokojivě obyčejná a v mnoha ohledech stále nezřetelná. Zdá se, že o jeho soukromém životě víme méně než o jakémkoli jiném významném skladateli posledních čtyři sta let. John Eliot Gardiner: Hudba na Nebeském hradě
Předmluva (ukázka)
......
Smyslem této knihy je rencontrer l’homme en sa création. Její cíl se od tradiční biografie liší: chce čtenáři nabídnout skutečnou představu, jaký asi Bach vnímal provozování hudby při vědomí stejných zkušeností a stejných vjemů. Tím nepostuluji přímo korelaci mezi dílem a osobností, ale spíše to, že hudební stránka je schopna transformovat širokou škálu životních zkušeností (z nichž mnohé nemusejí být v podstatě moc odlišné od těch našich), tedy to, co je vůči obvyklému vztahu mezi životem a dílem v jistém úhlu.
Bachova osobnost se vyvíjela a kultivovala jako přímý důsledek jeho hudebního myšlení. Modely jeho vlastního chování byly vůči tomu druhotné a v některých případech je lze interpretovat jako výsledek nerovnováhy mezi životem hudebníka a každodenním životem doma. Díváme-li se na souvztažné procesy skládání a provozování Bachovy hudby, můžeme více ozřejmit lidskou podobu samotného skladatele. To je dojem, který lze pouze posílit zkušeností nového tvoření a nového provozování. Jde mi o to tlumočit, jaké je přistupovat k Bachovi z pozice interpreta a dirigenta stojícího před vokálním a instrumentálním tělesem, jak to pravidelně činil on sám. Jsem si samozřejmě vědom, že to je platforma nespolehlivá a jakékoli „svědectví“, které lze vyvodit, lze snadno odmítnout jako subjektivní a neplatné – jako „aktualizovanou verzi romantického pohledu na hudbu jako autobiografii“, pohledu, který si pro své spekulace nárokuje „nemožnou autoritu“.
Člověka to pochopitelně svádí k myšlence, že pod vlivem emocí, které hudba vyvolává, skladatelovy záměry pochopil, což ovšem vůbec nemusí být pravda. To ale neznamená, že subjektivnost jako taková je nepřítelem objektivnější pravdy nebo že podrývá její závěry. Koneckonců všechny pravdy jsou tak či onak subjektivní, snad s výjimkou těch matematických. Bachovské bádání v minulosti trpělo odstupem, a v některých případech i oddělením subjektu (autora) od předmětu studie (tedy skladatele). Je-li však autorova subjektivita téměř vymazána či zůstává bez povšimnutí, pak z toho plyne, že rysy Bachovy osobnosti jsou uzavřeny zkoumání.
V úvodní kapitole vysvětluji pozadí a povahu své vlastní subjektivity. To lze, jak věřím, prominout tehdy, jsou-li ostatní povzbuzováni, aby analyzovali své vlastní subjektivní reakce na skladatele a uvažovali o tom, do jaké míry tyto reakce vedou k tomu, jakou představu o Bachovi máme. Psaní této knihy během několika let představovalo hledání způsobu, jak může spolupracovat odborný výzkum a hudební praxe a jak je přimět ke spojení, které je plodné. Znamenalo to ponořit se do materiálů, jež mohou vrhnout nové světlo na Bachův původ poskládáním životopisných fragmentů, nově posoudit význam jeho osiření a okolnosti jeho školního vzdělání, pečlivě zkoumat hudbu a důsledně si všímat těch momentů v interpretaci, kdy jeho osobnost jako by vystupovala z tkaniva notace.
I když za velmi mnoho vděčím odborníkům a badatelům, kteří mě vedli, a snad i zabránili pohromě, to, co tu předkládám, je z velké části osobní vize. Vytyčil jsem si jednoduchou strukturu (která ovšem není vždy artikulována striktně chronologicky): čtrnáct různých přístupů, čtrnáct paprsků kola, jež jsou všechny spojeny s ústředním nábojem, kterým je Bach jako člověk a hudebník. Každý paprsek, ačkoli se váže ke svým sousedům i k protikladům, má čtenáře vést od jednoho bodu ke druhému v rámci specifického tématu. Každá z těchto „konstelací“ (termín Waltera Benjamina, který popisuje téměř totéž) zkoumá jinou stránku jeho charakteru a každá nabízí svěží vyhlídku, z níž lze nahlížet na Bacha jako na člověka i jeho hudbu. Jako protipól uvádím řadu poznámek pod čarou v duchu životopisce Richarda Holmese: „Jako jakýsi hlas z forbíny, který uvažuje nad tím, jak se děj rozvíjí, a navrhuje způsoby zkoumání prostřednictvím některých životopisných a kritických otázek.“ Přesto se nesnažím o vyčerpávající komplexnost, naopak.
Hledáte-li analýzu monumentálních děl pro klavír či varhany nebo individuální sólové nástroje, tady ji nenajdete. Ty nelze důkladně analyzovat společně s hudbou vokální. Bylo by k tomu zapotřebí dalšího dílu. Zaměřuji se na hudbu, kterou znám nejlépe – hudbu, jež je vázána na slova. Doufám, že se mi podaří ukázat, že kvůli vazbě na slova a texty nacházíme v kantátách, motetech, pašijích a mších věci, které jsou v Bachově díle nepřekonatelné, věci, o něž se až do tohoto momentu nikdo nepokusil, neodvážil se jich či je nebyl schopen prostřednictvím zvuků sdělit. Mám za to, že praktické obeznámení, které to přináší, otevírá dveře svěžímu pohledu na to, proč a jak se konkrétní díla vyvíjela způsobem, jakým se vyvíjela, a co nám asi povědí o člověku, jenž je složil.
Ve mně vzrušení ze zkoušení a provádění těchto děl – v podstatě jsem jimi v soustředěném časovém úseku žil – zažehlo oheň, který mě se stále silnější intenzitou spaluje už od okamžiku, kdy jsem se s nimi setkal poprvé. Právě tento bohatý, sytý svět a zalíbení, jež v něm nacházím, ať už jako dirigent nebo celoživotní student Bachova díla, nejvíc toužím předat dál. Jako posluchači, kritici či badatelé máme jen zlomek času k tomu, abychom poměřili a reflektovali vlastní reakci na Bachovu hudbu. Analýza hudební struktury má své oprávnění, urazíme s ní ovšem jen část cesty: poznává mechaniku a popisuje způsob, jak jsou komponenty složeny, neřekne nám ale nic o tom, co způsobuje, že motor vrčí a brouká. U Bacha, podobně jako u mnoha jiných skladatelů, se zvláštním způsobem ukazuje, že je mnohem snazší sledovat řemeslné procedury, kterými rozvíjel a proměňoval hudební materiál, než definovat či proniknout do jádra původních formulací jeho nápadů.
Minulé století nás významně posunulo směrem k pochopení Bachovy řemeslné dovednosti, ovšem techniky, které k analýze hudby spojené se slovem obyčejně používáme, se moc nehodí. Potřebujeme jinou sadu nástrojů. Na druhé straně nám provozování odnímá poslední možnost odstupu a člověk je nucen cele oddat se pohledu na dílo a jeho interpretaci ve snaze eje představit s plnou vírou a přesvědčením. Snažím se sdělit, jaké je být přímo u toho – být spojen s motorem a tanečními rytmy hudby, vtažen do sekvenční harmonie a spletité kontrapunktické sítě zvuků, jejich prostorových vztahů a kaleidoskopických proměn barev hlasů a nástrojů (jednotlivě i společně s ostatními, ale i v jejich střetech). Je to zřejmě typ úkolu, s nímž by se museli popasovat kosmonauti při popisu měsíce, kdybychom je neviděli na obrazovkách, nebo s nímž jsou konfrontováni ti, kteří se po použití halucinogenních drog vynoří ze snového světa podivných vjemů (aspoň tak si to představuji), jež v nich vrčí a obklopují je uvnitř, a se snaží přetlumočit, jaké je existovat v paralelní dimenzi pod jejich vlivem. Místo toho si představte, jaké je stát po hruď v oceánu a připravovat se na šnorchlování. Vidíte jen matné fyzické rysy: břeh, horizont, mořskou hladinu, možná také jednu dvě lodi a snad i vybělený obrys ryb či korálů přímo pod vámi, ale nic moc dalšího. Pak si nasadíte masku a ponoříte se do vody. Okamžitě vstoupíte do odděleného, magického světa s myriádou odstínů a zářivých barev, jemného pohybu ryb, které vás míjejí, mávání mořských sasanek a korálů – je to svěží, ale úplně jiná realita.
Když provádím Bachovu hudbu, zažívám podobnou zkušenost a podobný šok ve způsobu, jakým odhaluje své nádherné barevné spektrum, ostré kontury, harmonickou hloubku a zásadní plynulost pohybu a základního rytmu. Nad vodou je nudný, každodenní hluk, pod povrchem je magický svět Bachových hudebních zvuků. Ovšem i v momentě, kdy je provedení za vámi a hudba se znovu rozplyne do ticha, z něhož vzešla, zbývá účinek zkušenosti, která má povahu vytržení a uchovává se v paměti. Silný je také moment zrcadla, jež nastavujeme člověku, který tuto hudbu vytvořil na prvním místě – zrcadla, jež živě odráží jeho komplexní a drsnou osobnost, jeho puzení sdělit a sdílet svoje vidění světa s posluchači, jeho jedinečnou schopnost do skladatelského procesu vnášet svou nekonečnou invenci, inteligenci, důvtip a lidskost. Bach rozhodně nebyl suchar.
Sir John Eliot Gardiner, britský dirigent a autor knihy
3.2.2021
