Co se takhle podívat do Moskvy 2042?
Renata Staurovská
Představte si, že od neznámého člověka dostanete nabídku. Lákavou, šílenou a neuvěřitelnou nabídku, která ve vás bude ve dne hlodat jako neodbytný červík v kůře mozkové a po nocích vás bude budit z neklidných snů plných těch nejdivočejších představ. Nabídku na cestu v čase o šedesát let kupředu. Využili byste jí? Vladimír Vojnovič - Moskva 2042
Spisovatel Vitalij Nikitič Karcev emigroval z Ruska do Mnichova poté, co byl jako disident vyloučen ze Svazu spisovatelů. Teď žije v Mnichově, má manželku, děti a vše, co potřebuje ke spokojenému životu. Na svůj původ ale ani na okamžik nezapomíná, jako pravý Rus až nezdravě holduje alkoholu a jeho srdce zaplesá vždy, když se z rádia ozvou první tóny ukrajinské lidové písně Handzja. A když se mu naskytne příležitost podívat se do Moskvy roku 2042, nemusí se rozmýšlet dvakrát.
Jeho vnitřní skeptik až do poslední chvíle nevěří, že by tento časový skok byl skutečně možný. Pro jistotu do sebe ještě v letadle otočí půllitr vodky, aby si z toho výletu odnesl alespoň něco. Jenže když vystoupí z letadla, nestačí se divit.
Nejenže se skutečně ocitne v Moskvě v budoucnosti vzdálené přesně šedesát let, ale navíc zjišťuje, že se během té doby lidem podařilo vybudovat ten opravdový, nejopravdovější komunismus – v Moskorepu totiž není žádné politické zřízení ani žádné společenské třídy. Namísto bohu zde provolávají chválu Genialissimovi, jejich milovanému, drahému a jedinému vůdci, namísto křižování se hvězdí a Ježíše Krista oslavují jako prvního komunistu. A přesně jak by se v dokonalém komunismu dalo očekávat, soukromé vlastnictví neexistuje a nic není zakázané. Tedy kromě toho, co není povolené.
„Tady v Moskorepu můžete fotografovat kdekoliv, cokoliv a kohokoliv. Ovšem jedině bez filmu.“
Klasik Nikitič, jak ho zde nazývají, také s potěšením zjišťuje, že jeho knihy jsou v Moskorepu probírány ve školách a vyzdvihovány spolu s jeho nespravedlivým trestem jako odvážné a hrdinské. Celá Moskva roku 2042 působí vlastně až příliš ideálně… Do chvíle, než tu něco začne smrdět.
Možná měly Vitalije varovat všechny ty podivnosti, které předcházely jeho odletu do budoucnosti. Náhodné setkání se starým přítelem Ljoškou, únos skupinou Arabů, rozhovor s americkým reportérem z The New Times, jehož zaměstnavatel je za podrobnou reportáž z cesty do budoucnosti ochotný zaplatit tři miliony dolarů. A mnohé další. Měly, ale nevarovaly. A najednou se ocitá v utopickém městě, kde komunismus není ani zdaleka tak dokonalý, jak se tváří, a je až po kolena ve… no, v Moskorepu se tomu říká druhotný produkt.
Moskva 2042 je románová satira parodující komunistickou společnost vyhnanou do absurdního extrému. Vyšla v roce 1986 a nese jisté prvky autobiografie, její autor Vladimir Vojnovič byl za svého života taktéž disidentem a emigroval do Německa. Nečekejte psycho ve stylu Orwela nebo bratrů Strugackých, u téhle knihy se budete většinu času dobře bavit a občas nevěřícně vrtět hlavou. To ale neznamená, že by měla být brána na lehkou váhu, naopak. Je to krásná ukázka toho, že i klasikové světové literatury, které známe možná leda jako jména z povinných čtenářských deníků, mají i dnes čím oslovit mladé čtenáře.
Renata Staurovská, psáno pro Sarden.cz prosinec 2020
28.1.2021
