In Limbo a In Limbo Too - naprostá nejistota po brexitu

nakl. Novela Bohemica

Výsledek referenda uvrhnul do nejistoty přibližně 5 000 000 lidí ‒ tři a půl milionu Evropanů v Británii a více než milion Britů v Evropě, ale také jejich partnery a rodiny, výsledný počet bude tedy znatelně vyšší. Ti všichni se ocitli ve stavu in limbo ‒ naprosté nejistoty. Zpovědi nepatrného zlomku těchto obětí brexitu odhalují pokrytectví, nezodpovědnost a sobectví politiků od Camerona po Johnsona.

Lidská cena za brexit je ve světle příběhů In Limbo nezměrná. Výmluvný je frekvenční slovník těchto zpovědí. V různých tvarech se tato slova opakují: šok 79x, vztek 74x, smutek 73x, xenofobie 72x, identita 72x, zrada 29x, lež 27x, zranění 23x.

Pozoruhodné je, jak často přiznávají svůj stud za leavers Britové žijící v zahraniční. Stud za křupanství svých spoluobčanů, kteří vidí nejdál jen k břehům svého ostrova.

Můžeme se jen dohadovat, jestli se svou nynější politickou garniturou nenaloží někdy v budoucnu Britové podobně, jako dnes dehonestují své předky z dob největší slávy impéria, a neodsoudí exponenty brexitu v krajním případě jako zločince za velezradu.

„Jsem znechucená tím, čím se tahle země stává, a stydím se za to, že jsem Britka. Jsem evropská občanka a vždycky budu. Pokud to bude nutné, budu proti tomuto hloupému rozhodnutí nám všem zničit život bojovat do posledního dechu,“ napsala jiná Britka, Cristina Cotillas.

Obě knihy uzavírají části nazvané Naděje. Jde totiž o tohle: Dokážou ti, kteří představují její tvář vlídnou a vtipnou, přátelskou a kulturní, vrátit své zemi chování a pověst, které budily respekt a uznání?

z předmluvy Zdenko Pavelky

ukázka:

Občané EU ve Velké Británii (In Limbo)

Dneska jsem brečela u zubaře. Můj zubař je hrozně milý a moje zuby jsou v pořádku. Jen tak něco mě nerozbrečí, a tak mě to opravdu překvapilo.

Ale on se mě vlídně zeptal, jak jsem se od poslední kontroly před šesti měsíci měla, a já jsem mu řekla, co pro mě a mého manžela znamená brexit. Po 30 letech v této zemi a 27 letech jakožto manželka britského občana nemám právo na povolení k trvalému pobytu. To proto, že jsem nikdy neměla Comprehensive Sickness Insurance (CSI) – pojištění, které je podle standardů EU nezákonné a které bylo až teď prohlášeno za nutnost.

Řekla jsem mu, že se cítím zrazená, nechaná na holičkách a zneužitá vládou, která se vůči nám a našim rodinám zachovala nelidsky a nemorálně. A která zároveň zradila Brity, jež mají za partnery/manžele občany EU, a Brity žijící v EU, kteří byli stejně jako my sníženi na úroveň rukojmí ve vyjednávacím procesu.

A pak, jak jsem tam v té tiché ordinaci ležela v zubařském křesle, jako bych byla u psychiatra, a můj zubař se na mě díval svým laskavým a zmateným pohledem, se můj hlas najednou zlomil a po tvářích se mi začaly řinout slzy. Bylo mi trapně, ale díky tomu jsem si uvědomila, kolik stresu a smutku se ve mně za posledních osm měsíců nahromadilo. A vím, že moji spoluobčané z EU se bohužel cítí úplně stejně.

V., Francie

 

Do Irska se moje rodina přestěhovala, když mi byly tři roky. Angličtina byla tedy mým prvním jazykem, i když mluvím plynně i italsky. V roce 2005, když mi bylo osm let, jsme se z Corku přestěhovali do Británie, kde žijeme dodnes. Anglickou kulturu jsem vždycky obdivoval a hned po příjezdu sem jsem se do ní zcela ponořil. Během krátké doby se můj irský přízvuk přeměnil na standardní anglický přízvuk RP a moji italští přátelé mi začali říkat inglesino (malý anglický chlapec).

Ve škole jsem hodně dřel a měl jsem to štěstí, že jsem získal King’s Scholarship na Eton College, a následně jsem byl přijat na studium teologie na oxfordské univerzitě, kde momentálně studuji druhým rokem.

Až do brexitu jsem neměl potřebu vlastnit britský pas – považoval jsem to za zbytečné, protože jsem byl občan EU a nepotřeboval jsem kus papíru, abych si potvrdil něco, co jsem vnitřně cítil. Nemám žádné drastické příběhy k vyprávění, ale od loňského června mám pocit, jako by byla moje britskost neustále zpochybňována.

Poprvé se to stalo během procesu žádosti o britské občanství poté, co jsem získal povolení k trvalému pobytu. Součástí procesu je test z anglického jazyka, o kterém jsem si myslel, že ho nemusím podstupovat – cílem testu bylo dokázat, že rozumím jednoduchým otázkám, vím, jak se používá budoucí čas, a jsem schopen mluvit o vybraném tématu, jako například škola nebo prázdniny. I když jsem ve škole úspěšně složil 11 zkoušek GCSE včetně angličtiny a zkoušek A-levels, nestačilo to. Musel jsem jít na test z angličtiny i test z britských reálií, protože moje kvalifikace se nepočítaly, dokud jsem neměl univerzitní titul. Test jako takový, při kterém se mi i zkoušející omluvil, že ho musím podstoupit, by nebyl problém, pokud bych za něj nemusel zaplatit 150 £ (plus poštovné a jízdenka na vlak). Navíc jsem zameškal celý den školy.

Druhý scénář je více osobního rázu. Jako většina mladých lidí jsem velmi aktivní na twitteru a sociálních sítích. Od brexitu, kdykoliv komentuji cokoliv politického nebo týkajícího se referenda, ocitnu se pod palbou nadávek a komentářů jako „když se ti to nelíbí, vrať se domů“ nebo „nejsi Brit, tak koho to zajímá“.

Pamatuji si jednu konverzaci, kdy daný uživatel poté, co viděl můj profil na twitteru, usoudil, že jsem Ital. Řekl jsem mu, že se už brzy stanu britským občanem a že se za Brita považuji. Jeho odpověď byla: „Moji předkové tady byli po tisíciletí, ty jsi tady deset minut“, a dodal, že vlastnit britský pas nestačí k tomu, aby mě považoval za jednoho „z jeho lidí“. Tato rétorika bohužel není ojedinělá. A to do té míry, že si na ni nakonec zvyknete.

Brexit přinesl dva problémy. Prvním je ten, že dal nevědomky zelenou lidem, kteří mají takovéto názory a kteří teď nemají vůči sdílení podobných komentářů žádné zábrany. Druhým problémem je, že kvůli této rétorice je názor nás, občanů EU (nehledě na to, zda jsme britskými občany nebo ne), na brexit pro některé lidi naprosto bezcenný. Začnete mít pocit, že vaše myšlenky ohledně této problematiky nemají stejnou hodnotu jako myšlenky ostatních, nebo ještě hůř, že nemáte právo se k tomu vůbec vyjadřovat.

Moje svědectví není o hlubokých osobních pocitech křivdy, ale spíše o smutku a znepokojení nad tím, co se s Británií může stát. Na této zemi jsem vždycky obdivoval její otevřenost, přijetí ostatních, svobodu. Doufejme, že tyto vlastnosti nikdy nezmizí a že to hluboké rozdělení země, kterou tak rád nazývám svým domovem, se zahojí.

Andrea Carlo, Itálie, 20 let

 

Moje noční můra třídění dokumentů k mojí žádosti o trvalé povolení k pobytu mě donutila zamyslet se nad faktem, že přes polovinu svého života jsem „využívala smluvní práva“ ve dvou zemích EU místo své rodné země. To je byrokratická definice. Já jsem se na to vždycky dívala spíš jako na rozšiřování vlastních obzorů, zamilovávání se, cestování, objevování, učení se cizího jazyka, učení, práci, odpočinek, vychovávání dětí, vydělávání peněz, utrácení, dobrovolničení, poznávání kultur, tvoření, vaření, jezení, sdílení, pěstování přátelství, rozvíjení kontaktů, zapouštění kořenů, stěhování, začínání znovu od začátku… Jednoduše řečeno: život.

Pocit, který ve mně momentálně převládá, je žal. Kvůli sobě a všem těm rokům, jež jsem strávila v zemi, kterou už nepoznávám. Kvůli ztracené energii a úsilí, které jsem věnovala tomu, abych si tu vybudovala domov – v místě, ve kterém se teď cítím jako vetřelec. Kvůli své rodině, protože tuším, že každý z nás si vybere jinou zemi, ve které bude hledat svoje štěstí. Kvůli této zemi a jejím lidem, té hluboce zakořeněné xenofobii, která dostala zelenou, a odhalení nechutné nostalgie za impériem, které už dávno neexistuje.

Já, občanka Evropy, s přistřiženými křídly, zničenými sny, omezenou svobodou – jako výsledek referenda, ve kterém jsem neměla dovoleno hlasovat. Cítím se ztracená, už sem nepatřím.

M. P., Španělsko

 

Už jen pár týdnů a jedeme!

V dubnu 1991 jsem opustil Grenoble ve Francii a na rok jsem v rámci programu Erasmus odjel studovat na Coventry University, kde jsem svá studia zakončil získáním titulu BSc (Hons). Poté jsem dostal pracovní nabídku ze známého INPG ve Francii, ale protože se mi v Británii líbilo (obzvláště v devadesátých letech!), rozhodl jsem se dál studovat na MSc ve Skotsku a PhD v Anglii. Kvůli práci jsem hodně cestoval (Aberdeen, Birmingham, Chester, Coventry, Henley-on-Thames, Liverpool a Swansea), a dokonce jsem na čas z Británie odjel (do Kapského Města), abych si upevnil svou pozici vědce.

O 26 let později mám za manželku skvělou Skotku a máme spolu nádherné evropské dítě. Nedávno mi byla zamítnuta žádost o trvalý pobyt, a to kvůli času, který jsem strávil v Kapském Městě. Zjistili jsme si co nejvíce informací a zdá se, že naše rodina bude po brexitu více v bezpečí v EU. Je mi smutno, že tuto zemi opustím, protože jsem toho tady tolik investoval (finančně, kulturně i sociálně a také jsem za svou kariéru vyučoval/vedl/učil na univerzitě přes 200 britských studentů), ale zároveň se těším, že začnu novou kapitolu svého života. Je třeba podotknout, že se cítím zrazen britskou vládou. Jsem zklamaný, zraněný, rozhněvaný, smutný, ale zároveň jsem šťastný, že můj syn bude mít skvělou příležitost být „občanem světa“ a mluvit plynně třemi jazyky. Navíc posledních devět měsíců bylo emočně a fyzicky vyčerpávajících a já se těším, až budu zase v pozitivním a zdravém prostředí.

Do této země jsem přišel v dobré víře. Přišel jsem sem jako Evropan, který studoval, pracoval, integroval se, přispíval a žil společenským životem mezi ostatními Evropany. Přišel jsem do této země pro její toleranci, rozmanitost etnik a kuchyně, její skvělou hudbu a umění, prosperující vědu a technologie a její živý multikulturalismus. V Británii jsem si vybudoval domov. Teď jsem cizinec, migrant, imigrant mezi Brity. Můj domov mi byl odebrán. Nadešel čas odejít.

Profesor Bruno G. Pollet, Francie2

 

Jsem jedním z vysoce kvalifikovaných pracovníků, které si Británie chce nebo by si měla chtít udržet. Po vystudování prestižní univerzity Ivy League v Americe jsem si mohl pro svůj další život vybrat jakoukoliv zemi na světě. Ale Anglie si získala moje srdce, když jsem se rozhodl pro PhD studium na University of Oxford. Máme tendenci si stěžovat, když se nově příchozí neintegrují do britské společnosti, ale zapomínáme se zamyslet nad tím, co se stane, když se tito lidé integrují. Naturalizace, proces přijetí kultury a integrace (tím nemyslím byrokratický proces žádání o občanství) mi vyhovovaly. Velice rychle jsem si zamiloval otevřenost a toleranci společnosti, meritokracii, pragmatismus lidí a krásu anglického venkova.

Dnes, o téměř deset let později, je ze mě vážený zaměstnanec velké banky. Dívám se na zemi, která byla, která je dnes a která bude v budoucnu. Toto není země, o které moje učitelka angličtiny Glenis mluvila od mých čtyř let. Vláda této země – moje vláda – si „cení mého přínosu“, ale zároveň se ke mně a mým blízkým chová nepřátelsky. V téhle vysokosázkové pokerové hře tvrdí, že jsem pro ně neocenitelný, ale zároveň mi odmítají zaručit moje právo tady zůstat. Je těžké popsat, jak moc to bolí. Někdy jazyky na popsání pocitů nestačí: jak může sirotek popsat bolest ze ztráty rodičů? Jak může občan popsat bolest z odstrčení vlastní vládou? Cítím se úplně zrazen, jako citron vymačkaný kvůli šťávě a pak jednoduše zahozen.

Žádost o povolení k trvalému pobytu, které je nutné k získání občanství, mi loni zamítli. Prý jsem měl mít během studií CSI pojištění – požadavek, o kterém se v té době vůbec nemluvilo a ani ministerstvo vnitra ho na seznamu požadavků neuvádělo. Paradoxně jsem v té době soukromé pojištění měl, ale úředník, který moji žádost posuzoval, došel k závěru, že pojistné krytí nebylo dostatečné. Slovo comprehensive (komplexní) je, co se týká pojištění, nedostatečně definováno. Protože neexistuje jasné oficiální vysvětlení tohoto požadavku ze strany ministerstva vnitra, bylo by nemožné si správné pojištění koupit.

Vždycky jsem měl panglossiánský pohled na svět. Já i moje snoubenka jsme oba vysoce kvalifikovaní, vysoce mobilní a snadno zaměstnavatelní. Pokud nás Británie vyžene, vybudujeme si nový život jinde. Ale ta bolest z chování vlády, z přátel, kteří jen tiše přihlížejí, a z neochoty veřejnosti diskutovat o čemkoliv spojeném s brexitem… Ta bolest tu bude navždy.

Philip, Řecko

 

Můj syn se oženil s Angličankou. Chodili spolu tři roky a my jsme byli v kontaktu s jejími rodiči. Ale po svatbě nám její rodiče řekli, že už se s námi nechtějí vídat. Můj manžel a já pocházíme z Maďarska, ale tady žijeme už 30 let. Moje snacha se také chovala namyšleně: zdvořilá tolerance střední třídy.

Vlastně se to stalo až po referendu, ve kterém samozřejmě hlasovali pro brexit. Můj syn se bojí, že přijde o podporu své manželky, bojí se zastat své rodiny, a tak nejsme v kontaktu… Přišla jsem o něj. Můj druhý syn taky chodí s Angličankou. Když se přestěhovali, můj manžel jim pomáhal sestavit skříň. Maďarsky požádal o šroubovák. Otec synovy přítelkyně vykřikl: „Mluvte anglicky. Jsme v Anglii.“

E., Maďarsko

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Britové v EU (In Limbo Too)

 

Jsem lékárník a žiji tu od roku 2002. Vzal jsem si skvělou ženu (ze země mimo EHP), narodil se nám syn a koupili jsme dům. Všechno šlo dobře, konečně jsme se usadili a všechno nám vycházelo… Až do referenda.

Den po referendu jsem vyzvedával syna ze školy a atmosféra byla velice napjatá. Do té doby jsme měli s ostatními rodiči dobré vztahy. Teď dospělí měli komentáře a děti je poslouchaly. A samozřejmě stejná situace byla v práci. „Kolega“ přinesl dort na oslavu odchodu z EU a druhý se zeptal, kdy budu deportován. Považuji se za slušného člověka a tohle bych nikomu NIKDY neřekl. Ani jako vtip. A protože můj přízvuk není stoprocentně britský, dostávám se v práci do situací, kdy se mě lidé ptají, kdy odejdu atd. Já vím, že je to dnes bohužel běžné, ale stejně jsem to chtěl s někým sdílet.

Mariano R. G., Španělsko

 

Jsou prázdniny a my jsme zpátky v Británii na návštěvě příbuzných.

Můj tchán dodnes žije v bývalém hornickém městečku. Celý život tvrdě pracoval – tak tvrdě, že musel do důchodu odejít dřív kvůli zdraví. Proto nemá pochopení pro lidi, kteří čekají, že jim život bude naservírován na zlatém podnose. Nikdy neměl možnost získat slušné vzdělání, ale je to inteligentní a štědrý muž s jedinečným smyslem pro humor.

Souhlasil s naším odchodem do zahraničí, protože jsme se stěhovali za prací. Každý den si v trafice kupuje bulvární Daily Express. Před referendem se s ním dalo celkem normálně mluvit o možnostech zůstat, nebo odejít z EU a myslím si, že ještě těsně před referendem nebyl rozhodnutý, jak bude hlasovat. Ale teď, o téměř 18 měsíců později, se jeho názor na věc výrazně změnil. Tento týden je hlavním tématem v Daily Express rozpočet zahraniční pomoci. A správně hádáte, že verdikt je „neutrácejte to za cizince“! Jedná se o celkem nepřetržitý útok – titulek a článek na hlavní straně jsou dále podpořeny sloupkem editora a dalšími články od Jacoba Rees-Mogga a Nigela Farage. Tři dny v kuse. Ta myšlenka je vám vtloukána do hlavy znovu a znovu a znovu.

Tohle nejsou zprávy. To je manipulace. A na mého tchána to funguje. Rozhodně není zlý člověk, ale je to jediný zastánce brexitu v rodině. Pokud se jeho zdraví zhorší, je možné, že se k nám bude chtít nastěhovat. A my si ho k sobě rádi vezmeme – přes ten jeho zvláštní politický postoj je to pořád milý společník a hodný člověk a my ho máme z celého srdce rádi.

Ale nevíme, jestli to bude po brexitu možné – nevíme, jestli se bude moct se svým důchodem odstěhovat do Belgie, a nevíme, jak to bude se zdravotní péčí.

Ale co mě nejvíc mrzí, je to, že jeho budoucí pravnoučata nebudou mít stejná práva žít a pracovat ve Velké Británii, jako měly jeho děti a vnoučata. Přijdou o všechno, co dosud považoval za samozřejmé. Ale to mu prostě nedokážu vysvětlit.

On to ještě neví a nerozumí tomu, ale i on se nachází in limbo.

J. Thomas, Belgie

 

Je mi 27 let a mému partnerovi je 30. Oba jsme rození Evropané a celý život jsme využívali rovnocenná práva – náhodné dovolené po celé Evropě od té doby, co si pamatujeme. Studovala jsem němčinu v ročním programu Erasmus na univerzitě v Berlíně a plánovali jsme, že se jednou do Německa přestěhujeme.

V době referenda jsme bydleli v Londýně už osm let a pomalu nás místní životní tempo začalo unavovat. Začali jsme proto zvažovat, že se přestěhujeme do Berlína, ale mysleli jsme si, že si všechno budeme moct v klidu naplánovat a na všechno budeme mít dost času.

Ale hned po vyhlášení pro nás naprosto šokujících výsledků referenda jsme byli donuceni začít si hledat práci a měli jsme pocit, že sem musíme odjet co nejdříve, abychom se usadili, než bude pozdě. Podařilo se nám přestěhovat se o pouhé tři měsíce později, v říjnu 2016.

Zloba, která nás zavalila ze strany mojí rodiny bezprostředně po referendu, byla strašná. Věděla jsem, že moje politické názory byly vždycky liberálnější než názory zbytku rodiny, ale oni, protože „vyhráli“, měli pocit, že mají právo nám vnucovat svoje názory a šikanovat nás za to, že jsme z výsledku, který nám obrátil život naruby, roztrpčení. Například:

Jedním ze škodolibých nápadů mého nevlastního bratra bylo, že mi ráno po referendu poslal zprávu se snímkem obrazovky s Ryanair lety do Německa a komentářem, že bychom měli začít balit. S nevlastním bratrem si nejsme blízcí a tahle zpráva nebyla myšlena jako vtip.

Můj otec, který paradoxně vlastní nemovitost ve Španělsku, se nás oba rozhodl poučovat o tom, jak budou stát bezprostřední potíže za to, protože z dlouhodobého hlediska bude mít Británie nad vším větší „kontrolu“. Naše argumenty se postupně vyhrotily natolik, že jsme spolu na tři měsíce přestali mluvit.

Můj děda mi nestále každých několik dní posílá maily, ve kterých se rozčiluje, že by Británie měla odstoupit od vyjednávání s „tyrany Evropy“. A nikdy nezapomene přidat pár výrazně rasistických komentářů.

Aby toho stresu nebylo málo, po sedmileté známosti jsme se rozhodli se co nejdříve vzít.

Protože můj partner pracuje na volné noze, nevíme, jaký bude jeho vízový status, pokud vyjednávání mezi Británií a EU zkrachují a nic z toho, co nám bylo doposud slíbeno, se neuskuteční. Takže místo toho, abychom pomalu šetřili a plánovali naši svatbu snů, jsme si vědomi, že musíme všechno stihnout do stanoveného termínu. Uvidíme, kolik toho finančně a fyzicky zvládneme během letošního léta.

A bohužel kvůli brexitu se musíme vzít tady v Německu, i když máme většinu rodiny a přátel ve Velké Británii. Abychom se mohli vzít v Anglii, museli bychom se tam nahlásit k pobytu. To by ale znamenalo odhlásit se z pobytu v Německu a ztratit tak čas, který už jsme získali a který se nám započítává do budoucí žádosti o občanství.

Tohle moji rodinu ještě více rozčílilo a naše už tak pošramocené vztahy se ještě zhoršily.

Já prostě nechápu, jak se jejich chování slučuje s ideou „milující rodiny“.

Přes to všechno jsme hrozně rádi, že jsme se přestěhovali. Budujeme si tu krásný život; vážíme si svobod EU, dokud můžeme, a každému pyšně vysvětlujeme, že poté, co referendum dopadlo špatně, my jsme hlasovali znovu, a to odchodem.

Rebecca, Německo

 

24. června 2016 jsem se vzbudila ve čtyři ráno, a když jsem slyšela zprávy, rozbrečela jsem se. Od té doby mám vztek. Je to vyčerpávající a vysilující.

Trápím se nad ztrátou identity, které jsem si od dětství tolik vážila. Evropa a Británie byly vždy mojí součástí, ať už jsem žila ve světě kdekoliv. Všechny moje zážitky z dětství jsou spojeny s životem v Británii a kempováním o prázdninách v Evropě. Jsem britská Evropanka.

Můj manžel a já jsme vždycky tvrdě pracovali. Ochotně jsme platili daně i zdravotní pojištění, byli jsme pyšní na to, že můžeme společnosti něco vrátit. Pracovali jsme dlouhé směny, abychom zaplatili vzdělání našim dcerám, platili jsme za zdravotní péči – abychom nevysávali stát. Přesto jsme byli referendem okamžitě negativně zasaženi. Jak? Hned na začátku nám bylo řečeno, že naše žádost hlasovat byla zamítnuta, přestože jsme splňovali požadovanou hranici 15 let o několik týdnů.

Když se naše dcery odstěhovaly z domova, můj manžel dostal nabídku na odkoupení své firmy a my se rozhodli, že začneme nové dobrodružství ve vnitrozemí Španělska. Nechtěli jsme odejít do důchodu a přirozeně jsme si mysleli, že přestěhování na kontinent, do místa z Británie snadno dostupného, nám poskytne jistoty a výzvy, po kterých jsme toužili.

Trvalo nám 11 dlouhých let, než jsme vybudovali náš malý hotel. V roce 2016, kdy nám bylo 65 a 73, jsme vyhrávali ceny a ubytovávali hosty z celého světa (převážně z Británie), vítali jsme je tu u jednoho stolu, stolovali jsme spolu a sdíleli jejich kultury a fascinující historky.

A pak bublina praskla. Naše důchody ztratily hodnotu a počet návštěvníků z Británie se dramaticky snížil. Od té doby naše živobytí visí na vlásku. Všechno, co máme, je tady, ve Španělsku. Náš život, náš domov.

Vidíme a cítíme, jak se srdce Britů pod vedením a vlivem podvodných, nelidských a prospěchářských politiků zatvrdila. Jsem zděšená a stydím se za to, jakým způsobem britská vláda brexit řeší a jak schválně nečinná je opozice. Truchlím nad Británií, kterou jsem znala, protože už nepochybně není tak „Velká“.

Bojím se o osud našich deseti vnoučat, protože jejich příležitosti do budoucna mizí a slušné hodnoty kolem nich se pokřivují.

Fakt, že jsme byli zbaveni volebního práva, mě podněcuje k tomu, abych proti brexitu bojovala, vracela se do Británie na protesty a každou příležitost využila k lobbování. Nenechám se umlčet! Pokaždé, když přijedu do Británie, snažím se mluvit s místními, kdykoliv je to možné – všech věkových kategorií a etnik. Šokuje mě, jak málo většina z nich ví o vývoji brexitu. Mnoho z nich bude velice silně poškozeno, pokud odejdeme z EU. Je třeba zvýšit povědomí lidí o tom, co se děje.

Nyní máme před sebou pouze nejistoty a já jsem neskonale vděčná Evropské unii za to, že si i přes britský chaos drží svoji stabilní pozici – a vzrůstajícímu počtu britských politiků, kteří měli odvahu a charakter se proti brexitu veřejně postavit.

Scarlett Farrow, Španělsko

14.1.2021