Meziřádky Zdenko Pavelky
Zdenko Pavelka
I v letošním roce máme možnost používat textové předlohy rozhlasového pořadu literárního redaktora a nakladatele, který jinak můžete slýchat na Českém rozhlasu 3 Vltava v jeho sobotní Víkendové příloze.
MeziŘádky 21. 11. 2020
Nad knihou čínského spisovatele Tung Sia Zvrácený osud se mi vybavily romány našeho kulturního okruhu, které ve své době představovaly obraz společnosti a obvykle jím zůstaly dodnes. Pokud si chcete představit poměry ve Francii v prvních desetiletích 19. století, nevím o barvitější ilustraci, než jsou Balzakovy romány, zejména trilogie Otec Goriot ‒ Ztracené iluze ‒ Lesk a bída kurtizán. Anglii ve stejném období průmyslové revoluce zachycuje Charles Dickens a k jeho Davidu Copperfieldovi bych připojil především Nadějné vyhlídky. Na demontáži otrokářství ve Spojených státech se výrazně podílel román Harriet Stoweové Chaloupka strýčka Toma, bohatství jako kritérium životního úspěchu dostalo kritický obraz v románu Theodora Dreisera Americká tragédie, začátek 20. století reprezentuje Babbit Sinclaira Lewise. Střední Evropa nabízí takových románů na dobrý rok četby od Musilova Muže bez vlastností a Haškových Osudů dobrého vojáka Švejka po Esterházyho autobiografickou Harmonii caelestis a její doplnění nazvané Opravené vydání. Tak všechny tyhle a podobné knihy mi občas prokmitly hlavou, když jsem četl Siův Zvrácený osud.
O čem Tung Si ve Zvráceném osudu vypráví. Wang Chuaj ze zapadlé vesnice, kam nevede ani silnice, touží po tom, aby se jeho syn Čchan-čchʼ vyšvihnul a stal se nějakým úředníkem. Už tenhle sen, který se v různých obměnách v knize opakuje, hodně vypovídá o tom, co je v Číně důležité, co se tam považuje za úspěch. Jedna replika z knihy stojí za citaci. Wang Chuaj se při jedné pozdější hádce zeptá syna: A víš, co to všecko stojí, bejt vysokým komunistou? Už tady se projevuje Tungův smysl pro satiru a ironii.
Čchan-čchʼ se učí dobře, ale na školu ho nevezmou. Proč, to se dozvíme až v závěru, tak to ani tady prozrazovat nebudu, je to skoro anekdota. Wang Chuaj se rozhodne protestovat. Přeleze ve druhém patře školy zábradlí a začne vyhrožovat, že skočí, jestli synka do školy nevezmou. Neskočí, ale spadne, zlomí si obratel, ochrne. Než ho dovezou a donesou domů, dozvíme se, jak to chodí v čínské nemocnici. Dokud nezaplatí, leží na chodbě od chvíle, kdy ho tam sanitka přivezla. Teprve když Čchan-čchʼ prodá doma volka, krávu a dva pašíky a další den večer přinese peníze, otce začnou ošetřovat.
A pak se odvíjí Čchan-čchʼův strastiplný život, bídný, ale občas přijde nějaké překvapení, zejména v podobě krásné Wen, kterou její rodina nemůže provdat, protože je negramotná, a tak Čchan-čchʼ je přijatelná partie. Kde jsou muž a žena, obvykle se narodí dítě. Na ně přenese Čchan-čchʼ otcův obsedantní sen, smyslem života se mu stane dobrý život syna. Tady odbočím k jinému detailu čínské kultury ‒ v tradičním pojetí je rodina nade vše a budoucnost potomků maximou, ke které se každý rodič upíná. V románu Zvrácený osud však tahle preference dosahuje rozměru kafkovské absurdity. Přívlastek zvrácený se naplňuje ve významu, který bychom možná čekali méně. Nikoliv osud, který se podařilo změnit, jak by se optimisticky nabízelo, ale osud zvrhlý, úchylný, perverzní.
Tung Si je vynikajícím vypravěčem. Je to typický kritický realista, ale s vytříbeným smyslem pro humor i v pasážích odrážejících hrůzu chudoby. Je to jemný ironik ovládající umění popisu. Poslechněte si dvě věty, jimiž začíná líčení Čchan-čchʼovi cesty na pracovní úřad: Město bylo spletité jako deska plošných spojů v rádiu, ulice vodiče, budovy kondenzátory a rezistory. Čchan-čchʼ netušil, jak se vodiče napojují ani jaké funkce kondenzátory a rezistory mají. Vyústění Čchan-čchʼova příběhu je samozřejmě smutné. Ale to podstatné pro nás vidím v jiném poselství. Je to odpověď čínského spisovatele na představu, že Čína je stabilizovaná společnost a že bychom se od ní tu stabilizaci mohli učit. Je to stabilizace, řečeno názvem Tungova románu, zvrácená.
Román čínského spisovatele Tung Sia Zvrácený osud vydalo nakladatelství Verzone v překladu Zuzany Li, která ho doprovodila krátkým a hutným doslovem.
Německý spisovatel Timur Vermes začal jako ghostwriter, tedy námezdná síla pro sepsání knihy, u níž bude jako autor uveden někdo jiný. Takhle často vznikají paměti nejrůznějších celebrit, ghostwriter memoárů Hillary Clintonové prý inkasoval půl milionu dolarů. Vermes nejspíš tak dobře placený nebyl, ale byla to pro něj zřejmě dobrá škola, protože jeho vlastní první kniha, román Už je tady zas z roku 2012 se stala bestsellerem a slušný prodej zaznamenal i její český překlad, který s ročním odstupem vydalo Argo.
V Argu teď vyšel druhý Vermesův román Hladoví a sytí. V satirické prvotině si Vermes pohrál s dějinnou alternativou, že se Hitler šestašedesát let po smrti probudí někde v Berlíně a stává se z něj zase známá figura.
Název Hladoví a sytí je otevřenější metaforou než Už je tady zas. Tady jde podobně jako v prvotině o manipulaci, ale hrají tu samí současní lidé, žádný minulý strašák. Ti hladoví jsou migranti a ti sytí bohaté Německo. A není to taková legrace jako s oživeným Hitlerem. Vermes napsal dystopii v kulisách současnosti. Jde podobnou cestou jako Kaspar Nielsen v románu Dánská občanská válka 2018‒2024. Vermes ale nepíše román z pohledu vzdálené budoucnosti. Tenhle příběh je téměř tady a teď. Jistá komerční televizní stanice pošle ženskou hvězdu jedné své dokureportážní řady věnované uprchlíkům do obrovského uprchlického tábora kdesi v Africe. Jenže televizáci si neuvědomují, že můžou uvést ty lidi tam do pohybu a zrovna tak způsobit pohyb doma, mobilizovat to, čemu s v češtině říká vítači, ale zrovna tak i odmítače. Ti i ti se budou radikalizovat. Vermes velmi chytře vložil do příběhu postavu podobnou fenoménu průvodce. Je to ministr vnitra, který tohle nebezpečí rozezná a díky téhle linii je děj jakoby monitorován zevnitř i zvnějšku.
Zmínil jsem manipulaci jako hlavní téma. Televizi ‒a tady musím opakovat Vermesův důraz na to, že jde o komerční stanici ‒ totiž nejde o uprchlíky. Jejich osud je televizním šéfům naprosto lhostejný, jim jde o sledovanost, pro kterou udělají všechno. Jakmile se spojí kritické body a stotisícová masa uprchlíků se pohne, začnou tenhle exodus živit. Právě proto, že to zvyšuje sledovanost.
Klíčovou scénou je porada u ministra ještě před uprchlickou mobilizací, kde se probírá možný vývoj. Státní tajemník vysvětluje, v čem je problém: Pánové, do Afriky nevyjel žádný zpravodajský tým. To nejsou novináři, kteří vědí, jak informovat jakž takž neutrálně a nezaujatě. Je to skupina idiotů, co normálně natáčejí Výměnu manželek a podobné věci. A jen o chvíli později to jiný účastník porady potvrdí: …pár týpků od televize znám. Vážně si myslí, že se nemůže nic stát, nerozeznají skutečnost od reality show.
A tak se sto padesát tisíc uprchlíků vydá do Německa. Timur Vermes vydal tenhle román tři roky po kancléřčině výroku Zvládneme to! a zároveň ještě před další, tentokrát pandemickou krizí. Jak asi příběh skončí, co myslíte?
Román Timura Vermese Hladoví a sytí vydalo, jak už jsem řekl, nakladatelství Argo v překladu Michaely Škultéty.
Obě doporučené knihy jsou drsnými obrazy dnešního světa. Řekl bych, že jsou to takové zvláštní, velmi silné vakcíny pro psychiku, abyste byli odolnější vůči tomu, co se na nás valí. Ale duše potřebuje i povzbudivé preparáty, knížky veselé a hravé jako dětská železnice nebo Marbulínkova dobrodružství. V Argu vyšla další bláznivá kniha, jejímž hrdinou je nejznámější slovenský zbojník. Loni se objevil první svazek nazvaný Juraj Jánošík proti Dračímu řádu, letos je to Juraj Jánošík a parní templ. Autorem obou je Svetozár Olovrant, což je pseudonym, a kdo má ke slovenštině blízko, ví, že olovrant je česky svačina. Záměrně nepíšu, že jde o slovenského spisovatele, i když jako překladatel je uveden Richard Klíčník. Domnívám se, že jde pravděpodobně o Čecha, který do mystifikace zapojil slovenské nakladatelství Marenčin PT. Jánošík s valaškou vylepšenou o parní pohon je v tomhle podání gulášem z čaroděje Mrakoplaše, Pantagruela a Gargantuy, Harryho Pottera, verneovek, špetky z Pamětí Josefiny Mutzenbacherové a kdovíjakých ještě dalších zábavných textů. Juraj Jánošík v podání Svetozára Olovranta je hodokvasem hry na pokleslou literaturu, kterou mohl napsat jen dobrý spisovatel.
11.1.2021
