Dokážeme být tak lidští jako stromy?

nakl. Leda

Může kniha, vyznávající svobodu jednání a představující nezávislý pohled na svět, nepodlézavá a bez vnucené falše, být odměněna americkou Pulitzerovou cenou i zájmem čtenářů? Stromy znamenají svět Richarda Powerse je takovou knihou.

Román Stromy znamenají svět je vizionářský, sugestivní a ambiciózní epos, pokrývající celou druhou polovinu 20. století a přinášející současným lidem mimořádně aktuální a významné poselství.

Vy a strony na vašem dvorku pocházíte ze stejného počátku. Před půl druhou miliardou let se vaše cesty rozdělily. Ale i teď, po nekonečně dlouhé cestě odlišnými směry, strom a vy ještě stále sdílíte čtvrtinu genů…

Stromy mají paměť a pociťují bolest, dokážou si vyměňovat informace, varovat se před nepřáteli, navzájem si pomáhat v růstu a pečovat o mladší druhy. Kořeny stromů tvoří nekonečný a navzájem propojený systém. V podstatě je to podzemní informační vesmír připomínající naši internetovou síť. Co všechno si tam asi ty zdánlivě mlčenlivé kmeny vyprávějí?

Powersův román je mohutným mistrovským dílem, vystupuje v něm devět ústředních postav a zahrnuje celé půlstoletí života společnosti. Velkolepý román, který je střídavě optimistický i fatalistický, také idealistický, ale nikdy ne naivní.

Ukázka:

ZŮSTANE MRTVÁ minutu a deset vteřin. Netepe jí srdce a nedýchá. Pak se spálí pojistky, její tělo odpadne od lampy, překlopí se přes okraj postele a dopadne na podlahu. Při tom nárazu jí zastavené srdce začne zase bít.

Nahou a v bezvědomí na podlaze z borových prken: tak Olivii najde její čerstvý ex-manžel, když tam přijde s nadějí na pořádný mejdan, po kterém by přišel rafinovaný sex. Spěšně ji dopraví do univerzitní nemocnice, kde ji přivedou k životu. Ještě je v rauši. Má zhmožděná žebra, popálenou ruku a rozseknutý kotník. Asistentka lékaře chce vědět všechno, co se stalo, ale Olivia jí to není schopná říct.

Nezodpovědný a rozrušený ex-manžel ji zanechá v rukou lékařů. Ti chtějí provést neurologické vyšetření. Chtějí tomografický snímek. Jenže když se zrovna nikdo nedívá, Olivia uteče. Je to univerzitní nemocnice a všichni mají spoustu práce. Když vyjde vestibulem ven, doslova kypí zdravím. Kdo by se odvážil zastavit ji? Vrátí se zpátky do penzionu a zabarikáduje se ve svém pokoji. Její spolubydlící občas vystupují do podkroví, aby zjistily, jak na tom je, ale ona odmítá otevřít dveře. Celé dva dny se schovává ve svém pokoji. Pokaždé když někdo zaklepe, ozve se zevnitř hlas: „Je mi fajn!“ Její spolubydlící nevědí, komu zavolat. Zpoza dveří není slyšet vůbec nic, až na tlumené šourání.

Olivia spí a je potichu, mne si pohmožděná žebra a pokouší se rozpomenout, co se stalo. Byla mrtvá. Během těch vteřin, kdy jí nebilo srdce, na ni kývaly veliké, mocné, ale zoufalé postavy. Něco jí říkaly a o něco ji úpěnlivě žádaly. Ale ve chvíli, kdy znovu ožila, to všechno zmizelo.

Najde svůj zápisník s hudbou, zapadlý za stolem. Barevné záznamy jí navrátí melodii, která jí zněla v hlavě těsně předtím, než ji zabil elektrický proud. Díky té melodii se jí vybaví hodně z té večerní pohromy. Vidí sama sebe, jak se promenuje po renovovaném podkroví, posedlá svým tělem. Jako kdyby se dívala na nějaké zvíře v zoo, jak chodí v kleci kolem dokola. Poprvé v životě si uvědomí, že být sám je protimluv. Dokonce i v těch nejsoukromějších chvilkách těla se vždycky připojí něco jiného. Někdo na ni mluvil, když byla mrtvá. Použil její hlavu jako obrazovku pro odhmotněné myšlenky. Prošla trojúhelníkovým tunelem, který sršel přerušovaným světlem, a vyšla na nějakou mýtinu. Tam jí ony postavy – jediný způsob, jak je nazvat – sundaly klapky z očí a umožnily jí prohlédnout. Pak už se
propadla zpátky do vězení svého těla, ony neuvěřitelné podívané
se zamlžily a nic z nich nezbylo.

Myslí si: Možná že mám poškozený mozek. Několikrát za hodinu musí zavřít oči, na němých rtech se jí pohybují slova. Řekněte mi, co se stalo. Co teď mám dělat? Chvíli jí trvá, než si uvědomí, že se modlí.

HODÍ ZA HLAVU VŠECHNY závěrečné zkoušky. Zavolá rodičům, že na Vánoce nepřiletí. Otec je chvíli zmatený, pak dotčený. V minulosti by to řešila tím, že by se ho pokusila překřičet; ale ničí hněv nemůže ranit dívku, která už jednou umřela. Řekne mu všechno – jak sólově oslavovala svůj rozvod a jak ji zabil elektrický proud. Nemá smysl něco tajit. Něco ji sleduje – obrovští živoucí strážci vědí, kdo je.

Otcův hlas zní bezmocně: tak, jako se cítí ona, když v noci leží v posteli a má jistotu, že si nikdy nevyvolá z paměti to, co směla spatřit jako mrtvá. Teď, posmrtně, slyší otcův strach – temné spodní proudy, o nichž nikdy netušila, že v něm jsou. Poprvé od dětství se ho snaží utěšovat. „Všechno jsem posrala, tati. Jsem úplně na dně. Potřebuju si odpočinout.“

„Tak přijeď domů. Odpočineš si tady. Přece nebudeš o svátcích sama.“

Působí tak křehce. Vždycky pro ni byl cizí; záleželo mu na tom, co se patří, místo na citech. Teď si říká, zda už kdysi také jednou neumřel.

Tak dlouho už spolu nemluvili kolik let. Vylíčí mu, jaké to je, když se umírá. Dokonce se mu pokusí popsat postavy na mýtině, ty, jež jí toho tolik ukázaly, i když volí slova, aby ho nevyvedla z míry. Podněty. Energie. Dvakrát otec div neskočí do auta a neujede těch 650 mil, aby ji přivezl domů. Olivia mu to rozmluví. Sedmdesát vteřin ve stavu smrti ji nadalo podivnou silou. Všechno se mezi nimi změnilo, jako kdyby teď on byl dítě a ona jeho opatrovník.

Požádá o něco, oč ho nikdy předtím nepožádala. „Dej mi na chvilku mamku. Chci si s ní promluvit.“ Dokonce i matčin hněv teď Olivia chápe, a ukonejší ji. Na konci rozhovoru obě ženy tonou v slzách a jedna druhé slibují úplné nesmysly.

OD VÁNOC až do Nového roku zůstane v penzionu sama. Každá omamná látka, kterou má, skončí v záchodě. Dorazí její známky: dvakrát F, jednou D minus a jednou C. Ony dopisy ji vyruší z toho, nač se tak usilovně snaží rozpomenout. Za celý den kolikrát skoro nic nesní. Ledová bouře pokryje město kamenným krunýřem a pozuráží větve dubů a javorů. Olivia sedí na posteli, kde se jí před časem zastavilo srdce, s koleny zvednutými k hrudi a se svým hudebním zápisníkem na klíně. Vstane a začne tančit. Místo na podlaze, kde ji Davy toho večera našel, ji pálí do bosých nohou. Je naživu, a neví proč.

V noci leží s otevřenýma očima, hledí vzhůru a vzpomíná si, že byla těsně vedle jediného objevu, který má význam. Život jí šeptal pokyny, a ona si je nezapsala. Modlení začne být snazší. Jsem potichu. Poslouchám. Co ode mne chcete? Na Silvestra už v deset hodin spí. Dvě hodiny nato ji probudí střelba, a ona se vzpřímí na posteli a zaječí. Potom se podívá na hodiny: ohňostroj. Začala devadesátá léta.

Po Novém roce se vrátí její spolubydlící. Chovají se k ní, jako kdyby byla nemocná. Teď, když už věčně netrousí kousavé poznámky, z ní mají strach. Sedí v kuchyni a ostatní kolem ní vtipkují, nalévají se a snaží se nevidět ducha, který je s nimi u stolu. Žasne nad tím, že nikdy nevnímala, jak jsou smutné, a nepostřehla, že je něco tísní. Zní to neuvěřitelně, ale ony ještě pořád věří v bezpečí. Žijí tak, jako kdyby je nějaká příložka a kus izolační pásky mohly udržet pohromadě. Teď vidí, jak jsou zranitelné, a jsou jí nekonečně drahé.

První den nového semestru Olivia sedí na kraji posluchárny a skvělý docent vypočítává, jaké sazby pojistného a jaká konečná vyplacená částka jsou potřeba, aby pojišťovna i nebožtík měli pocit, že na tom vydělali. „Právě pojištění,“ říká přednášející, „je páteř civilizace. Ne žádné dohody o rozložení rizik – ani mrakodrapy, ani filmové trháky, ani zemědělství na velkých plochách, ani organizovaná lékařská péče.“

Na prázdném sedadle vedle ní něco zašustí. Otočí se a tam, jenom pár palců od její tváře, je to, zač se modlila. Kužel nabitého vzduchu vtrhne do jejích myšlenek. Vrátili se a kývají na ni. Chtějí, aby vstala a odešla z posluchárny, a ona udělá, cokoliv jí řeknou. V zimním kabátě sejde po kamenných schodech a přejde přes zledovatělé hlavní nádvoří. Mine školní budovy, knihovnu a ubytovnu prvního ročníku; bezmyšlenkovitě jde, kam ji ty postavy vedou. Na okamžik si pomyslí, že jde na hřbitov z občanské války, jižně od kampusu. Pak už je ale jasné, že míří na parkoviště, kde má stát auto.

Když už v něm sedí, pochopí, že zřejmě pojede dost daleko. Zastaví u penzionu a dojde si pro pár věcí. Tři cesty do jejího pokoje stačí, aby si odnesla všechno, co by mohla potřebovat. Naskládá oblečení na zadní sedadla a vyrazí.

Vůz najede na státní dálnici. Zakrátko už míjí louky ostřice a dubové paseky na severozápad od města. Ze sněhové pokrývky na polích tu a tam vyčnívají strniště z loňského podzimu. Jede drahnou dobu, podle pokynů postav z mýtiny. Jejich signál kolísá jako rozhlasová stanice z jiného města; chvílemi je jasný, chvílemi ho ruší statické šumy. Chová se odevzdaně jako nástroj jejich vůle.

Za Maumee se dálnice stočí na jihozápad. Snídaňová tyčinka z odkládací přihrádky jí stačí namísto obědu. V peněžence má několik bankovek a debetní kartu k účtu, na kterém jsou necelé dva tisíce dolarů. Nemá v hlavě nic, co by aspoň chabě připomínalo plán. Pamatuje si však, co Ježíš řekl o květinách, a že si nemáme dělat starosti, co bude zítra. Svého času jeptišky uložily studentkám, aby se všechny naučily nazpaměť nějakou pasáž z bible; vybrala si tuhle, aby popudila učitelku, která vždycky nabubřele zdůrazňovala osobní zodpovědnost. Líbil se jí Ježíš, který by vyděsil každého amerického křesťana dbalého zákonů a hromadícího bohatství. Ježíš komunista, poděs, který zpřevracel stoly kupčíků, přítel budižkničemů. Dostiť má den na svém trápení. Jak řídí, naráz pocítí výčitky svědomí. Právě si dávám ujít Statistické odvozování. To sedí. Až do té chvíle jí všechno unikalo. Teď odvozování zmizí, a brzo bude vědět.

Soumrak a Indiana přijdou rychleji, než čekala. Tak směšně brzo, a už je tma; slunovrat byl před pár dny. Zoufale potřebuje něco pořádného k jídlu a je tak unavená, že každou chvíli naráží na zavátý zvukový pás na okraji vozovky. Postavy na půl hodiny zmizí, její sebedůvěra se vytrácí. Je těžké modlit se a řídit zároveň. Před ní se rozprostřou prázdná kukuřičná pole opravdového Středozápadu. Pak se něco usadí na sedadle spolujezdce, a ona vydrží dalších sto mil.

Davy jí jednou řekl, že když má člověk spát pod širým nebem, nejlepší to je vedle nějakého nákupního střediska. Bez obtíží jedno najde a zajede do dobře osvětleného kouta parkoviště, z kterého odhrnuli sníh, přímo pod bezpečnostní kameru. Rychle skočit dovnitř, aby se
vyčurala a koupila si něco k jídlu, a pak se vrátí k autu a utáboří se na zadních sedadlech. Usne pod třemi náručemi oblečení: modlí se, čeká a naslouchá.

překlad Vladimír Medek

8.1.2021