My tři králové jdeme k vám, odboj a odpor vinšujem vám!
nakl. Argo
Jestliže vražda na tyranu není zločinem, pak také odboj proti útlaku je správný a spravedlivý, ať už si zrovna mocní píšou zákony jakékoliv. I proto je odbojová protektorátní trojice Mašín, Balabán, Morávek v pantheonu národních hrdinů právem. Románovou podobu jejich odvážných kousků i jejich individuálních charakterů sepsal Dalibor Vácha do knihy M+B+M.
Ukázka:
Devadesátiletý farář procházel pomalu mezi kostelními lavicemi. Někde, asi v sakristii, nechal hůl a teď se sotva vlekl. Už to není, co bývalo, tiše se usmíval, když za ním vrzla hlavní vrata a ozvaly se kroky. Otočil se.
Hubený muž v dlouhém kabátě, s kloboukem na hlavě. Smekl. Farář pokynul rukou a šoural se dál. Tenhle ho k ničemu nepotřebuje. Už si ho všiml asi třikrát, na mši nikdy nebyl. Přijde vždycky, když je kostel prázdný, posadí se do třetí lavice napravo, skloní hlavu a modlí se. Sám. Nikoho nepotřebuje. Evidentně nikoho nepotřebuje. Kdyby měla církev jenom takové ovečky, mohla by to rovnou zabalit. Farář dokulhal ke dveřím vedoucím do sakristie. Odvážil se ohlédnout. Měl pravdu, třetí lavice napravo z pohledu oltáře. Skloněná, nakrátko ostříhaná nebo snad plešatící hlava, světle hnědé vlasy, mírně odstávající uši.
Klapla venkovní vrata. Do kostela přišel ještě někdo jiný. Farář už tušil, co bude následovat, hubeňour ze třetí lavice chvilku počká, potom se zvedne a odejde. Zjevně při modlení neměl rád společnost, považoval ho asi za osobní záležitost, chtěl kostel sám pro sebe. Ani on se z titulu kněze jedinkrát nepokusil podivného návštěvníka vyrušit. Nově příchozí se posadil do třetí lavice na pravé straně z pohledu od oltáře. Hubeňour, v jistých kruzích známý jako Václav Morávek nebo snad také Leonči Vojta, zůstal sedět, dál se v poklidu modlil. Farář pokrčil rameny a šel do sakristie, musí už najít tu zpropadenou hůl. Kromě blbé nohy se mu zhoršuje i hlava. Když se o tři nebo čtyři minuty později do hlavní lodě chrámu vrátil, bylo tam ticho a prázdno, jen prach se vznášel v mdlém slunečním svitu probíjejícím se vysokými okny. Oba muži z lavice napravo byli pryč. Devadesátiletý kněz pokrčil rameny. Však on se ten záhadný samotář zase vrátí.
„Kop.“ Padesátiletý prošedivělý chlapík podal štíhlému muži s úřednickým vzezřením ruku. „Janák,“ představil se úředník a smekl klobouk, pečlivě učesanou pěšinku mu držela slušná porce brilantiny, nebo čím se nyní během války podobná paráda udržovala. Muž pod krycím jménem Kop, jinak podplukovník Josef Balabán, mávl na Janákův doprovod: „Tady s panem Jandou se znám. Vybíráte si krycí jména podle začátečního písmene? Janák, Janda, ta vaše spojka semi prve představila jako Janoušek.“ Žádná reakce. Kop okamžitě pochopil, že to nejsou snad ani krycí jména, ale skutečná, a taky velká náhoda.
Pokrčil rameny. V duchu si poznamenal vykřičník, jejich organizaci – mohla by se jmenovat třeba JAN, ne? – potřeboval, chtěl ji začlenit do vznikajícího korpusu širokého odboje. Jenže pokud fungují pod vlastními jmény, bude je muset ještě hodně naučit. Mohl ale dojít i k závěru, že je to příliš velké riziko. Nesmí o nich Mašínovi ani Morávkovi říci pravdu, rozčílili by se. Ne, dívali by se na Kopa, že zešílel, když se schází s takovými lidmi. „Poslouchali jsme Londýn,“ pronesl Janák. „Ilegálně,“ dodal zbytečně. Kop kývl. Spolkl vtip, že je to trestné, Janák ani Janda by ho nepochopili. Jejich smysl pro humor byl viditelně atrofovaný. Třeba za to mohla válka. „Objevilo se naše smluvené heslo,“ navázal Janda. Jsou jako dvojčata. Jako jeden mozek ovládající dvě těla, rozříznutá siamská dvojčata. Nepodobali se jeden druhému, ale Balabánovi tak nějak splývali. Věděl, že až schůzka skončí, nebude si pamatovat, který z těch dvou byl Janda a který Janák. Sakra, tohle je práce na hovno. „Jsme připraveni s vámi jednat, pane Kope. Ve vysílání nakonec zaznělo smluvené heslo.“ Pane Kope, ježíšikriste, skoro si odplivl Balabán. Pane Kope! Kdybych nepotřeboval jejich kontakty na akcíz a protektorátní četníky, nesvěřil bych jim ani jízdní kolo z druhý ruky. Jenže oni jsou na druhou stranu tak pitomí…, že to ani nemůže být gestapácká provokace. „Pochopili jste, že vám můžu zprostředkovat kontakt s Londýnem, a ověřili si to.“
Balabán nehodlal tančit okolo horké kaše. „Ale potřebuji informace. Potřebuji, abyste se připojili k nám. Potřebuji, abyste se začali chovat profesionálněji. Máme proti sobě gestapo, es dé, es es a spoustu dalších zkratek, o našich vlastních zrádcích ani nemluvě.“ Janda s Janákem na něj zírali. „Není to žádná hra,“ zavrčel Balabán. Zklidni se, zklidni, chlapče, nesmíš je vyděsit, nesmíš moc tlačit na pilu. Ale je zvláštní, že jsou pořád ještě na svobodě a naživu. Sakra. Sakra. Uklidni se. Teď nejsi naštvaný kvůli těmhle dvěma, ne, přemýšlíš o těch dvou, co se s tebou mají sejít odpoledne. Těm neseš špatný zprávy… špatný? Proč na mě pořád tak zírají? „Budeme spolupracovat, pánové. Vzájemně jsme se prokázali,“ povzbudivě se usmál. Mluvil, jak byl zvyklý. Chtěl organizovat, budovat velkou stavbu protinacistického odboje, to měl v plánu, tomu hodlal obětovat vše. „Co potřebujete, pane Kope?“ Tak pro ně holt budeš pan Kop. Nech to bejt, nebabrej se v každé hlouposti. „Otázka zatím nestojí, co potřebuju já nebo moji lidé, otázka stojí, co bych mohl já udělat pro vás. A věřte nebo ne, pánové Jando a Janáku bez krycích jmen, já toho pro vás můžu udělat docela dost.“
6.1.2021