Lenka Reinerová pohledem své dcery psychoterapeutky
nakl. Labyrint
Spisovatelka a psychoterapeutka Anna Fodorová zůstala pro roce 1968 v Anglii, absolvovala filmová studia, přednášela a psala filmové scénáře pro BBC. Pak ale vystudovala psychoterapii, které se v Londýně věnuje. V knize Lenka vypráví o své mamince, spisovatelce Lence Reinerové. Dokáže se ztotožnit s její větou, že se člověk nesmí litovat?
Ukázka:
Vždy si přála, abychom si byt U Tří veverek ponechali. Pro jistotu nás celá ta léta vedla na seznamu nájemníků. Jakmile ale zemřela, byt se začal rozpadat. Během několika dnů balkón zabrali holubi, nanesli tam větvičky a smetí a po týdnu už byly dlaždičky pokryté jejich temným lepivým trusem. Pod dřezem vyrostly mokvající skvrny, ve spíži se usídlili mravenci; matka sice s nimi vedla pokojné soužití stavěné na oboustranné toleranci, ale teď to přerostlo v invazi. Ve skříních řádili moli, v drahých bonboniérách, které po návštěvách zůstaly neotevřené, se uhnízdili červi a omítka se začala loupat. Jako by to vše drželo pohromadě pouze díky její vůli.
Byt se nám nakonec podařilo koupit. A nejen to, zaplatili jsme ho z peněz, které ona vydělala svými knihami. Náš dům je teď natřený na růžovo a dole u hlavního vchodu visí pamětní deska. V tomto domě v letech 1956 až 2008 žila pražská německy píšící autorka L. R. Tyto dny zde sice postávají kuřáci a pohazují špačky na zem, ale deska je tam. Byt je nyní téměř prázdný. Knihovnu a psací stůl jsme odvezli do Pražského literárního domu, kde na něm zase trůní její stará mašina Continental. Cihlově červený koberec ode zdi ke zdi, na němž tak ráda cvičila, jsme vytrhali a máme zase parkety. Záplavy našich fotek, jimiž polepila každý kus nábytku, zdi, dveře i vitríny a které hromadila pod sklem kuchyňského stolu, aby v naší společnosti každý den snídala, jsme uložili do desek. Pohlednice z cest od přátel, sošky, různé předměty a dárky – ona nikdy nic nevyhazovala, a jakmile jí někdo něco dal, i když se jí ta věc nijak nelíbila, považovala za svou povinnost ji vystavit (vždyť oni si dali práci to pro ni vybrat) – všechny ty mušličky a korálky a kousky polodrahokamů, oblázky, jež posbírala na cestách a které podobně jako sny dávají smysl jen tomu, komu něco připomínají, vše, co dělalo ten byt jejím domovem, jsme schovali do velkého koše. Rostliny jsem rozdala, několik jsem jich vyklopila z květináčů a nacpala do kufru; cestu letadlem kupodivu přežily a já je nyní v Londýně zalévám zelenou konvičkou.
Řády a vyznamenání jsme zamkli do sekretáře, rukopisy, dopisy a různé dokumenty spojené s její literární činnosti jsem nechala uložit do archivů. Ty české do Památníku národního písemnictví v Praze a německé do Akademie der Künste v Berlíně. Totéž jsem udělala s pozůstalostí svého otce. Tímto způsobem jsou jejich díla přístupná. Občas mě někdo kontaktuje s žádostí o povolení zkoumat jejich psaní, pořídit si kopie nebo něco vydat. Bývají to lidé z různých zemí, z univerzit, z kateder germanistiky nebo literární vědy, profesoři i studenti, a já mám z toho vždycky velkou radost.
Dopisuji tyto poznámky v jejím oblíbeném křesle. Zaplnila jsem jimi několik zápisníků, na její radu jsem si stránky číslovala ( jinak nikdy nic nenajdeš!). Psala jsem, zatímco žila, potýkala jsem se s tím, co zaznamenat a co vynechat, hledala jsem ta správná nebo přesněji řečeno svá slova a někde v hloubi duše jsem živila naději, že jí to dám jednoho dne přečíst. Poslední sešit jsem původně koupila v Londýně pro ni, s veselými barevnými deskami, jak to měla ráda. Ale ona už ho zaplnit nestačila.
Jen prvních pár stránek zůstává pokryto jejím pro mě nečitelným německým těsnopisem – naučila se ho ve svém prvním zaměstnání, když po bankrotu rodinného obchodu v Karlíně musela ke své celoživotní lítosti jako šestnáctiletá opustit gymnázium. Linky jsou tenounké a rozechvělé. To málo, co dokážu vyluštit – poslední zápis jen pár týdnů před smrtí – se vztahuje k jejímu rukopisu o Španělsku.
Chtěla jsem o ní psát spíš jako o své matce než o vážené spisovatelce, o to už se starají jiní. A také o tom, jaké to bylo být její dcerou. Nevím, zda jsem se toho úkolu zhostila, ani co by na to sama řekla. Byly jsme tak rozdílné. Snažím se představit si, jak by to asi pojala ona: vtiskla by této zprávě, tomuto příběhu pozitivnější duch? Kdo ví. Nakonec i já se ve chvílích malomyslnosti snažím v sobě vykřesat cosi z toho jejího takzvaného patologického optimismu. Ono to ovšem chce i něco navíc, něco, co ona rozhodně měla. Odvahu.
Stojím u okna v jejím pokoji. Dívám se na obrys kopce naproti a na špičky vzrostlých topolů zasazených dole na dvoře ten rok, kdy jsme se sem nastěhovali. Ona se na ně tak ráda dívala. Už je to víc než deset let, co zemřela. Jíme teď z jejích talířů, věšíme šaty v jejích skříních, spíme v jejím ložním prádle. A byt, i když změněný, je stále ještě prodchnut její vůní, jejími návyky, úsměvy i povzdechy.
Anna Fodorová
5.1.2021