Knižní pól Zdenko Pavelky
Tomáš Weiss
Po prázdninách se opět vrací Knižní pól literárního redaktora a publicisty. Pořad, který namlouvá pro sobotní vysílání Českého rozhlasu 3 Vltavu, má na OKU pravidelně místo pro svoji tištěnou podobu.
Knižní pól 3. 9. 2016
Jedinou zlatou přivezl do Česka z Ria judista Lukáš Krpálek a tak s výběrem fotografie na titul oficiální publikace Českého olympijského výboru Rio 2016 asi neměli v redakci nakladatelství Mladá fronta žádný velký problém. V bleskově vydané knize provázejí snímky fotografů vedených Herbertem Slavíkem texty Milana Tesaře. Pokud máte mezi svými blízkými nějakého olympijského fandu a archiváře, knihou Rio 2016 mu určitě uděláte radost.
To kniha Náš život pod pěti kruhy o dvou legendách českého sportu vznikala mnohem déle, v poděkování spolupracovníkům se píše, že to trvalo sedm let. Výsledek tomuhle zrání odpovídá. Náš život pod pěti kruhy navazuje na první vydání vyprávění Emila a Dany Zátopkových z roku 1960. K původnímu textu dopsala Dana Zátopková jejich společný životní příběh do roku 2000, kdy Emil zemřel.
Náš život pod pěti kruhy je zvláštní knihou. Připomněla mi reportáže Oty Pavla – přímočarostí, jazykem, který přes velký respekt ke spisovné češtině užívá slova a obraty hovorové řeči i rodného nářečí. A především z té knihy na vás dýchne to, čemu se říká radost ze života. Ti dva byli šťastné povahy, které se našly. Když se rozhodovali ke společnému životu, Emil založil zápisník nazvaný Naše manželské zásady. Zásada číslo jedna pro Ťopka zněla „Nesmí to být nuda!“ a pro Daneška „Nesmí to být vězení!“ Jak kniha dokládá, vydrželo jim to a průšvihy ani nepřízeň moci jim nikdy nedovedly ublížit tak, aby pro ně svět přestal být krásným. I smysl pro humor měli, zdá se, podobný, doplňovali se. Emilova vynalézavost má i dneska jako trochu nostalgické retro v tom vyprávění poetickou, osvěžující sílu. A poslechněte si, jak Emil stručně a srozumitelně vyjádřil svůj názor na vztahy mezi lidmi: Každý člověk stojí za pozornost, jen na to mít čas a dostat se mu trochu pod kůži.
Ke vzpomínce na setkání s německým boxerem Maxem Schmelingem přidal Emil vtip, který se prý potom říkal v Německu:
Na pláži leží hromádka šatů a na ní cedule: „Šel jsem se vykoupat, šaty jsou moje. Kdyby je někdo mínil ukrást, tak bych ho pěkně zřídil.“ Osobně Max Schmeling. Když se vrátil, šaty byly pryč a na ceduli bylo připsáno: „Tak si mě chyť!“ Osobně Emil Zátopek.
Kniha Dany a Emila Zátopkových Náš život pod pěti kruhy vrací sport na zem. Nevypráví se v ní o celebritách, ale o obyčejných lidech, kteří měli to štěstí, že byli dostatečně talentovaní, pracovití a odhodlaní a sport pro ně nebyl job, nýbrž naplňování touhy. Dana Zátopková se toho dotýká, když píše: Ťopek k sobě často přitahoval zvláštní lidi. Všimla jsem si toho, až jsme spolu začali žít. Lidi, kteří byli povahově jiní než ostatní, mysleli trochu jinak, lišili se a v davu jako by měli kolem sebe ohrádku. Moc toho nenamluvili, ale Ťopek si s nimi rozuměl i bez mluvení.
Knihu českého legendárního sportovního a životního páru Zátopkových Náš život pod pěti kruhy vydalo v pěkné grafické úpravě nakladatelství Academia.
Jen pár dní před letní pauzou Knižního pólu vydalo nakladatelství Atlantis román Milana Kundery Život je jinde. Název téhle knihy vrostl do češtiny jako hovorový obrat natolik, že se vytratil jeho zdroj. První české vydání totiž připravili Škvorečtí v Torontu v roce 1979 a dnes je každý výtisk vzácností. Letošní vydání v Atlantisu je tak prvním skutečným domácím vydáním.
Román Život je jinde považuji za nejpoetičtější Kunderovu prózu. Ne proto, že hlavní postavou je básník, ale že se do příběhu promítá Kunderova zásadní zkušenost s tvorbou a revolucí, s lyrikou a vystřízlivěním ze snů o novém, konečně spravedlivém uspořádání světa. K českému vydání je i nyní připojen doslov francouzského spisovatele Clauda Roye, zkrácená verze recenze pro týdeník Nouvelle Observateur, která vyšla při příležitosti vůbec prvního vydání románu – bylo to ve francouzském překladu v nakladatelství Gallimard v roce 1973. Roy Kunderovi velmi dobře porozuměl a všiml si také výjimečné Kunderovy schopnosti sebeironie, kterou byl a pořád je schopen ocenit málokterý kritik český. Claude Roy kromě jiného píše: …musím se obdivovat jeho rafinovanosti: imaginární Jaromilovy básně nejsou totiž zlomyslné parodie, špatná poezie, ale naopak nádherné verše. Nádherné, odporné, krásné, prolhané verše. Skvělé vějičky na fantazmy a sny. Ty básně, citované a pitvané, jsou stejně zdařilé, jako byly asi kdysi dávno verše Kunderovy mladosti.
Román Život je jinde přitom patří už ke klasickým dílům. Je to – kromě dalších motivů – příběh marné touhy po uznání, protože cesta konformismu, snaha vyhovět vedou opačným směrem, k pohrdání, do zapomnění. Claude Roy uzavírá doslov větou: Básník Jaromil nežije jen v Praze. K současnému vydání se dá připomenout: Jaromily potkáte i dneska.
K Milanu Kunderovi má blízko životní poutí kubánský spisovatel Guillermo Cabrera Infante, dokonce se narodili ve stejném měsíci a roce, v dubnu 1929. Také Guillermo Cabrera Infante sympatizoval s revolucí. Po nezdařeném útoku na prezidentský palác v roce 1957 u sebe mj. skrýval přeživší členy Studentského direktoria a hned po Batistově pádu založil v deníku Revolución literární přílohu. Ta ale byla zrušena už v roce 1961 v ostrém Castrově tažení proti intelektuálům, jehož součástí bylo i výrazné potlačení svobody slova. Cabreru pak poslal Fidel jako kulturního atašé do Belgie. Když v roce 1965 přijel Cabrera na matčin pohřeb, byl zatčen a po čtyřech měsících mu byl umožněn odchod do exilu. Odjel do Španělska, ale pro frankistický režim byl také nepřijatelný. Usadit se mu podařilo v Londýně, kde žil až do své smrti v roce 2005.
Teď vydalo nakladatelství Fra v uchvacujícím překladu Anežky Charvátové Cabrerovo nejslavnější dílo, román Tři truchliví tygři.
Tři truchliví tygři vycházejí skoro padesát let po prvním vydání, i když s počítáním roků je to obtížné. Cabrera totiž první verzi začal psát už v roce 1961, druhá verze nazvaná Pohled na svítání v tropech vyšla v roce 1964 ve Španělsku a Tři truchliví tygři jsou až třetím a definitivním názvem. České vydání po půlstoletí způsobily hlavně dvě okolnosti: nejprve byl Guillermo Cabrera Infante jako kubánský exulant pochopitelně i u nás v nemilosti, po roce 1989 trvalo dlouho, než k překladu jazykově i významově velice bohatého textu našel někdo odvahu, a totéž platilo o nakladateli. No ale konečně můžu dnes vydání označit za jednu z literárních událostí roku.
Co jsou Tři truchliví tygři. Napadá mne srovnání s Felliniho Amarcordem. Je to úžasná, energií doslova přetékající próza místy přerůstající v báseň, která zachycuje předrevoluční Havanu, její bohému, kluby, bary. Kdo miluje Buena Vista Social Club, najde tu prostředí, v němž kvetla muzika černošské Kuby ovlivněná americkým jazzem. Cabrera Infante se v románu převtěluje hned do pěti svých postav, všechno jsou to chlapíci, kteří žijí hlavně v noci, mulat Eribó, hráč na bonga, spisovatel a kinoman Silvestre, herec Arsenio, fotograf přezdívaný Kodak a jediný, kterého nechá autor umřít, hravý jazykový fenomén zvaný Bustrofedon. Kolem nich se to hemží havanskými kráskami, lehce a s nadhledem líčené jako bytosti smyslné i více nebo méně hloupoučké.
Tři truchliví tygři jsou literárním svátkem, hostinou pro čtenáře, kterého baví hra, humor, ironie. Každé slovo tu má své přesné místo. I v tomhle se totiž Guillermo Cabrera Infante podobá Milanu Kunderovi. Jak uvádí Anežka Charvátová v doslovu – s překladateli trávil osobně i písemně dlouhý čas a po diskusích nad francouzským či anglickým zněním dokonce přepisoval i svůj původní text.
A důležitá poznámka na konec: Tři truchliví tygři mají k truchlivosti nejméně tak daleko jako samba k trauermarši.
12.9.2016
