Další hledání štěstí s dalajlámou

Alpha Book

Když jsme po skončení práce na knize stáli na verandě, Dalajláma se usmál a na rozloučenou mě dlouze objal. Strávili jsme spolu mnoho hodin rozhovorů a zabývali se problémy lidstva i každodenním životem jediného člověka. V té chvíli, v okamžiku lidského doteku, během prosté výměny vřelosti a citu s přítelem a spolupracovníkem, jsem cítil, že právě o tom ta práce byla." Howard C. Cutler

Ukázka:

Úvod

Koncem roku 1998 vyšla kniha Cesta ke štěstí: Průvodce dobrým životem, jež k mému nevýslovnému překvapení rychle získala obrovskou popularitu. Dalajlámova upřímná poselství našla odezvu v srdcích milionů čtenářů.

• Smyslem života je štěstí.

• Spokojenost člověka určuje mnohem více jeho stav mysli než vnější podmínky, okolnosti či události, jakmile jsou uspokojeny alespoň základní potřeby přežití.

• Ke spokojenosti lze dospět pomocí systematického tréninku vlastního cítění, vůle a myšlení, pomocí transformace svých postojů a názorů.

• Klíč ke štěstí drží člověk ve vlastních rukou.

Úspěch knihy byl pro Dalajlámu stejně nečekaný jako pro mě. Když jsem se s ním jednoho odpoledne setkal, měl jen neurčitou představu o popularitě knihy, která mezitím už několik měsíců byla na seznamu bestsellerů listu New York Times. Jako buddhistický mnich se Dalajláma nezajímal o takové záležitosti, jako je komerční úspěšnost knižních titulů. Klášterní výchova přísně zakazuje usilování o slávu nebo o peníze, a proto nevěnoval ani žádnou pozornost vzestupu naší knihy na světových žebříčcích nejprodávanějších knih. Když jsem ho informoval o úspěchu, kterého kniha dosáhla, byl upřímně překvapen. „Skutečně?“ ptal se. Ujistil jsem ho, že je to pravda.

Protože to byla jeho první návštěva USA od vydání knihy Cesta ke štěstí, předvídal jsem značný zájem médií a považoval jsem za nezbytné na to Dalajlámu předem upozornit. Koneckonců to byla jen jedna z řady jeho knih, které během let vyšly. Představoval jsem si ho v pořadu Larry King Live, jak na otázku o knize odpovídá: „Cesta k čemu…?“ A skutečně se to skoro tak stalo. Když byl pak hostem pořadu a King se zeptal: „Proč Cesta?“, Dalajláma nevěděl, nač se ptá, protože titul vybral vydavatel. Konečné uspořádání a redakci knihy taktně ponechal na mně, a když jsem ho žádal o připomínky, měl jediný dotaz: „Byla ta kniha lidem užitečná?“ „Ano, rozhodně,“ ujistil jsem ho nadšeně. Poprvé se zdálo, že ho informace o knize zajímá. „A čím?“ zeptal se s nelíčenou zvědavostí. A nachytal mě. „Hm, no… nevím…,“ koktal jsem a krčil rameny. Ačkoli mi vydavatel předal mnoho dojemných dopisů čtenářů, kteří popisovali, jak jim kniha pomohla, v tom okamžiku jsem nebyl schopen uvést jediný příklad. Konečně jsem s pocitem univerzitního studenta, snažícího se proplout ústní zkouškou, zamumlal jakousi formální odpověď, už si nepamatuji jakou. 

Později jsem se však nad Dalajlámovou otázkou zamyslel. Nebylo možné zjistit skutečnou míru užitečnosti jeho myšlenek pro další čtenáře, ale chtěl jsem alespoň vědět, jestli nějak zapůsobily na mě. A to zcela jistě ano. Byl jsem po spoustě hodin strávených s Dalajlámou a po pěti letech práce na naší první knize trochu šťastnější? Ano. Určitě ano, pomyslel jsem si a s úsměvem jsem si připomněl Dalajlámovu odpověď na tutéž otázku, kterou jsem mu před lety položil. Jenže pořád jsem měl pocit, že to nestačí. Ačkoli jsem si uvědomoval, že Dalajlámovy myšlenky mi pomohly, abych se stal šťastnějším člověkem, uvědomoval jsem si také, že mě ještě čeká dlouhá cesta, než se sám stanu zdrojem všeprostupující radosti, která zdánlivě tak nenuceně neustále vyzařovala z Dalajlámovy osobnosti. Ale byl jsem odhodlán tou cestou jít. Shledal jsem tehdy, že mám ještě mnoho nezodpovězených otázek. Také jsem zatoužil po příležitosti, abychom si s Dalajlámou znovu sedli, hlouběji rozvedli dřívější rozhovory, přidali nové otázky a témata a hovořili o možnosti spokojeného života v dnešním složitém světě. Otázky nenapadaly jenom mě. Od vydání naší knihy jsem od mnoha lidí, známých i neznámých, vyslechl spousty dotazů nebo upozornění na opomenutá témata. Se všemi těmi otázkami souvisely četné konverzace začínající: „Hej, Howarde, až zas budeš náhodou mluvit s Dalajlámou, nemohl by ses ho zeptat na…?“

Netrvalo dlouho a začala se rýsovat myšlenka další knihy. Jejímu uskutečnění však stála v cestě velká překážka. Během let se rozšiřovala Dalajlámova role na světové scéně a narůstaly nároky na jeho časový program. Nehledě na i další, důležitější věci, kterými se zabýval. Obával jsem se, že nebude souhlasit, nebo že prostě nebude mít čas. Nicméně jsem znal jeho Achillovu patu, jednu Dalajlámovu vlastnost, kterou jsem byl připraven v nouzi využít – jeho upřímnou touhu sloužit lidem. Dalajlámovi blízcí přátelé dobře vědí, že ho velmi trápí, když musí odmítnout nějaký projekt, který pokládá za prospěšný. Při předkládání svého požadavku jsem věděl, že když všechno ostatní selže, mohu se pokusit ještě obměkčit Dalajlámu lítostí a přemlouváním. Naštěstí jsem nemusel Dalajlámu příliš přemlouvat. Jakmile se ujistil, že naše setkání přinese prospěch dalším lidem, pohotově souhlasil.

A tak jsme opět spolu seděli v jeho domě v indické Dharamsale a chystali jsme se zahájit práci na pokračování knihy Cesta ke štěstí. Naše první kniha byla zaměřená na obecné téma vnitřního rozvoje osobnosti. Ale jak mnozí čtenáři psali, člověk nežije ve vakuu. Žijeme ve světě, začleněni do společnosti, ve které se navzájem setkáváme a ovlivňujeme. Začali jsme tedy plánem, připravili jsme seznam témat, na která se v předchozí knize nedostalo. Rychle jsme si uvědomili, že první publikace se vyhýbala hlubším diskusím o problémech ve společnosti. Mělo to svůj důvod, jak jsem tehdy uvedl, moje založení, stejně jako mé psychiatrické vzdělání mě vždy vedlo k oboru, který se zabýval zkoumáním vnitřního fungování mysli, lidskou psýché. Vždycky mě fascinovala skrytá dynamika duše, vznik různých, i destruktivních, emocí a jejich projevy v životech lidí. Diskuse o širších aspektech společnosti mě příliš nezajímala. Kromě toho myriády problémů společnosti vypadaly tak rozsáhle, jevily se mi tak zdrcující a skličující, že moje reakce byla prostá – nepřipouštěl jsem si je. Popření, to je spolehlivý obranný mechanismus. Populární a oblíbený.

Ačkoliv už jsem neprovozoval individuální psychoterapii, dobře jsem si pamatoval sezení, kdy pacient začal hovořit o svých problémech v práci, s penězi, financemi, existencí v krutém světě, a moje mysl začala okamžitě bloudit. Nebylo to proto, že by tyto problémy nebyly skutečným zdrojem pacientova trápení, ale protože se zdály neřešitelné a já se cítil bezmocný. Proto jakmile pacient začal hovořit o podobných problémech, moje oči zeskelnatěly, jako by mou mysl zahalila neviditelná clona. Uklidňoval jsem se úvahou, že když nemohu ten problém vyřešit, tak nemohu nijak pomoci. Dokonce si vzpomínám, že mě trochu pohoršovalo a rozlaďovalo, když pacienti takové problémy vnášeli do terapie – To přece není můj obor! Copak to nechápou?

Během diskusí k naší první knize Dalajláma často nadhodil globální témata a problémy společnosti. Mně se však vždy podařilo vyklouznout a přesměrovat ho zpátky k diskusi o individuálním nastavení člověka. Ale nyní jsme se vraceli k souvislostem, k širšímu obrazu. Sestavovali jsme seznam témat, který byl dlouhý – násilí, strach o bezpečí své i širší rodiny, rasismus a intolerance, chudoba, znečištění a zkáza životního prostředí, rozpad rodiny, stáří v kultuře zaměřené na mládí, ubývání finančních i lidských zdrojů, hamižnost a skandály korporací, nezaměstnanost, rozšířená nespokojenost v práci. A tak to pokračovalo. Jestliže hodláme prozkoumat všechny aspekty lidské existence, zaujmout holistický přístup k lidskému utrpení a štěstí, musíme se všem těm problémům postavit čelem.

V našem světě se po 11. září a po skandálu s hospodařením firmy Enron podobné problémy tyčí mnohem výš než dřív. Existuje další důvod, proč stále váhám pustit se do těchto námětů. Už jsem se o něm zmínil. Vysvětloval jsem jej i Dalajlámovi: „Vím, že budeme hovořit o problémech ve společnosti. Opravdu bych rád věděl, co si myslíte. V minulosti jste řekl, že nejsilněji se ztotožňujete se svou úlohou buddhistického mnicha. Zúčastnil jsem se mnoha vašich buddhistických přednášek, abych pochopil hloubku vaší znalosti buddhistické filosofie. Ale znám vás již řadu let a domnívám se, že jste velmi kvalifikovaný k diskusím o řadě dalších témat. Vím, že jste pevně přesvědčen o důležitosti etických zásad jako základních lidských hodnot. Mnohokrát jsem vás slyšel, jak naléhavě doporučujete uplatňování etických hodnot ve všech oblastech lidského snažení – v podnikání, politice, v hospodářství a v dalších oborech. Také jsem za ty roky viděl, že se nesetkáváte jenom s představiteli tradičních církví, ale i se světovými politiky, význačnými vědci, velkými podnikateli a účastníte se dialogů a konferencí.“

Dalajláma souhlasně přikyvoval hlavou a já pokračoval: „V podstatě jste diskusemi s experty v mnoha oborech získal široký praktický přehled a hodně jste přemýšlel o propojení s těmito náboženskými myšlenkami…“ „Spíš z pohledu světské morálky,“ upozornil mě. „Tedy z perspektivy světské morálky,“ připustil jsem. „Ale abych se dostal k věci, myslím, že nemám kvalifikaci, abych o těchto problémech s vámi diskutoval. Studoval jsem psychiatrii, předtím lékařství a také humanitní vědy. Stěží jsem sledoval zprávy, alespoň nikdy před 11. zářím. Skutečně jsem absolutně nekvalifikovaný člověk pro zkoumání těchto témat.“ Dalajláma chvilku mlčel, přemýšlel a pak odpověděl: „Problémy lidí ani problémy společnosti se neobjevují zničehonic. Vytvářejí je lidé a vznikají z problémů jednotlivců, ale v kolektivu, v širším měřítku se projevuje aditivní efekt. A myslím, že jako psychiatr máte kvalifikaci k tomu, abyste pochopil psychologické faktory, které přispívají k destruktivnímu chování jednotlivců – k tomu chování, které vytváří problémy ve společnosti, kde velké skupiny lidí jednají určitým způsobem.“

„Mimoto,“ dodal, „jste lidská bytost. Žijete ve stejném světě jako všichni ostatní. Nepotřebujete být odborníkem, abyste o tom diskutoval. Jestliže se mají zmírnit problémy celé společnosti, nestačí, aby o nich diskutovalo pár odborníků. Každý jedinec se musí změnit a existuje jediný způsob. Obyčejní lidé by měli mít větší povědomost o velkých problémech, měli by chápat příčiny těch problémů a jeden každý by je měl chtít změnit. Jste členem společnosti, proto máte kvalifikaci jako kdokoli jiný. Jedinou cestou ke změně je vzdělání. Jestliže při našich diskusích o určitých problémech vyvstanou otázky, pak budete studovat literaturu, hledat řešení, prostě se poučíte. Budete hledat vlastní příklady. To je na každém z nás. To je naše zodpovědnost.“

A poté jsme začali. Naše diskuse trvaly celé dva roky a začalo být zjevné, že téma lidského štěstí je tak rozsáhlé a je třeba se věnovat tolika oborům, že bychom svůj materiál potřebovali rozdělit do několika knih. Ale otázkou zůstalo: Jak nejlépe materiál uspořádat a prezentovat? A kde bychom měli začít? Po kratší úvaze bylo jasné a logické, že se musíme podívat na každodenní rutinu většiny lidí a vybrat činnost, která zabere podstatnou část bdělého dne – práci. Když jsem navrhl, aby námětem nové knihy byla práce a aby kniha měla název Cesta ke štěstí v práci, Dalajláma ochotně souhlasil a zasmál se. „Hm… Cesta ke štěstí v práci. Víte, já při své práci hodně cestuji a naplánuji si určitý čas odletu, který mi vyhovuje, ale pak je zpoždění, zpoždění, zpoždění!“ Zasmál se hlasitěji. „Také jsem někdy lehce podrážděný a trochu nešťastný tam, kde pracuji. Asi bych možná také potřeboval speciální knihu Cesta ke štěstí.“ Po další diskusi jsme naplánovali sérii knih, která by podrobněji rozvedla témata otevřená v publikaci Cesta ke štěstí: Průvodce dobrým životem a nabídla komplexnější přístup ke složitému předmětu lidského štěstí.

Začali jsme s prací na druhém dílu, aplikujíce Dalajlámovy úvahy na téma, jak najít štěstí v práci. Budoucí díl se bude zabývat specifickými rysy pracovního prostředí, bude zkoumat způsoby vnášení morálky a základních lidských hodnot do světa podnikání a obchodu, bude rozebírat vůdčí schopnosti a ukáže, jak každý člověk může kultivovat své vlastnosti, aby se stal skutečným lídrem. V dalším dílu budeme pokračovat zkoumáním možností, jak začlenit morální principy do každodenního života, a budeme hledat odpověď na otázku: „Jak si můžeme udržet spokojenost v kruté realitě dnešního světa?“ Tento díl se dotkne několika nevyhnutelných aspektů lidské existence, jakými jsou stárnutí, nemoc a umírání, ale také několika drsných stránek dnešního světa – násilí, rasismu, chudoby a devastace životního prostředí. Budeme zkoumat, jak bychom mohli žít beze strachu a s odvahou a nadějí. Poslední díl série bude završením naší výpravy za štěstím, ukáže hlavní příčinu našeho neštěstí – rozpor mezi zdáním a skutečností, rozpor mezi naším vnímáním věcí a jejich skutečnou podobou. Vysledujeme kořeny našich destruktivních emocí od duševních stavů, které způsobují utrpení a brání štěstí, k deformacím myšlení a obvykle nesprávnému vnímání sebe sama, druhých lidí i okolního světa. V posledním dílu se také vrátíme k zaměření se na vlastní vnitřní svět. Dalajláma pak v souvislostech shrne myšlenky prezentované v předchozích částech a nabídne nám praktický podrobný plán pro vnitřní rozvoj.

překlad Jelena Žlábková

18.12.2020