Kriminálka ze staré Vídně
nakl. Hejkal
Kriminální román současného rakouského autora Andrease Pittlera 1913: Případ podivné sebevraždy je první ze série Vídeňské zločiny. Každá kniha se odehrává v roce, významném pro rakouskou historii, a hlavní postavou je v nich vyšetřovatel - bonviván a poněkud neúspěšný milovník žen David Bronstein. Skvěle zachycená atmosféra staré Vídně, dramatické zápletky a propojení fiktivních a skutečných historických postav - v první knize se objevuje mj. plukovník Rédl a Egon Erwin Kisch.
Kniha začíná banální sebevraždou jednoho bezvýznamného rakouského vojáka. Na první pohled se zdá být všechno jasné: dobrovolná smrt z nešťastné lásky není nic pro kriminlisty. Ale brzy se ukáže, že jak v případu, tak v životě komisaře Davida Bronsteina není jasného vůbec nic.
Andreas Pittler se narodil 21. listopadu 1964 ve Vídni. Jeho prarodiče z matčiny strany pocházeli z českých zemí, dědeček z Klatov a babička z Ostravy. Za dob monarchie se přestěhovali do Vídně. Pittlerův otec pocházel ze známého poutního místa Mariazellu ve Štýrsku. Andreas Pittler po gymnáziu studoval historii na Vídeňské univerzitě, absolvoval ji s titulem doktora filozofie. Později pracoval jako novinář a historik a napsal mnoho knih faktu. V roce 2000 vydal první román, a od té doby až dosud 22 dalších.
Jeho série o vídeňském kriminalistovi Davidu Bronsteinovi dosáhla v Rakousku mimořádné obliby a vyšla v mnoha vydáních.
Druhý díl Vídeňských zločinů s názvem 1918: Vražda na konci války vyjde na jaře 2021.
Ukázka:
„Šlápněte na ten plyn pořádně,“ povzbudil komisař řidiče. „My jsme od policie a tady platí naše pravidla.“ Muž učinil, jak poručeno. Ale těch deset minut jízdy k řečenému podniku připadalo Bronsteinovi jako věčnost.
Když nájemná drožka zastavila před lokálem, zašeptal Pokornému, ať se ujme placení, a vyřítil se do Kaiserhofu. Bylo tam téměř prázdno. Kde ten chlap může být? Bronstein vyšel z kavárny zpět na chodník a obhlížel scenérii. Naproti objevil štafl, kam se zařadil do fronty i taxík, jímž přijeli. Chvátal na druhou stranu a horečně přemýšlel, koho by se mohl zeptat.
Mezi automobily se činil vodař. Pro toto staré ctihodné povolání se také změnily časy. Dříve se vodonoši motali na stanovištích fiakrů a za pár drobáků napájeli koně, odtud také jejich pojmenování. Kýbly s vodou měli pořád, leč jejich obsah nyní sloužil k umývání čelních oken a karosérií. Dostávali za to od šoférů nějaký peníz, a když pasažérovi otevřeli a přidrželi dveře, kápl z toho taky nějaký krejcar navíc.
„Hej, ty tam!“ zavolal Bronstein na vodonoše a zamával půlkorunou. „Neviděls takového statného pána, který před chvilkou vyšel z kavárny a nasedl tu do některého vozu?“
„No ovšem,“ potvrdil vodonoš. „Podržel jsem mu dveře, ale chlup nepustil, škrt jeden.“
„Aha, a víš taky, kam ten škrt chtěl jet?“
Vodonoš se zeširoka usmál a převzal peníz. „Do hotelu Klomser! Slyšel jsem to úplně přesně.“
No prosím, třeba ještě není všechno ztraceno, blesklo Bronsteinovi hlavou a vydechl. Pískl na Pokorného, jenž nesmyslně bloumal mezi kavárnou a obrubníkem chodníku, a odebral se zpátky k vozu, který zastavili na Kolowratském náměstí. „Jedeme dál. Hotel Klomser! A fofrem, jestli to půjde.“
„Jasně že to půjde,“ šeptl šofér a vystoupil, aby klikou nahodil motor. Za okamžik už jeli na Michaelské náměstí. Auto odbočilo do Herrengasse a zastavilo přesně před vchodem do hotelu. Bronstein znovu vyskočil z vozidla a řítil se dovnitř.
„Zdravíčko,“ oslovil portýra hned ve vchodu. „Měli jste před chvilkou nějaké nové hosty?“
Malý muž s mírnou nadváhou si přejel bujný knír. „Zrovínka teď dorazili dva pánové autem,“ spustil. „Obchodníci. Z Bulharska.“ Spokojeně se při tom usmíval.
To však Bronsteina neuspokojilo. „A předtím?“ zeptal se s úzkostí v hlase, „samotný pán?“
„Autem?“ zeptal se portýr, aby tím definitivně zmařil Bronsteinovy naděje. „Tak to já nevím. Před čtvrthodinou dorazil pan plukovník Redl. Byl v civilu, to vím. Ale nevím, jestli přijel autem.“
Bronstein polkl. Plukovník Redl. No nazdar. To je tedy nadělení! Zrovna Redl! V celé monarchii neexistoval větší ranař než šéf rakousko-uherské výzvědné služby. Redlovi by nestačilo poslat někoho jako Bronsteina za jeho selhání do té nejzapadlejší provincie. Ne, ten by mu výsostně a vlastnoručně utrhl hlavu. A to doslova! Podal by na něho žalobu z vlastizrady a pravděpodobně by ji také protlačil. Případ je nad slunce jasný, argumentoval by Redl. To, že podařený pan Bronstein i se svým tupým fámulem aktivně zpackali dopadení špiona, jednoznačně a bezpochyby dokazuje, že tento pan Bronstein se na špionáži sám podílel a ergo kladívko je to agent cizí mocnosti. Redl by s požitkem argumentoval, že Bronstein pochází z Haliče a nejspíš má na druhé straně hranice dosud příbuzné. Proto asi bylo snadné naverbovat ho pro carskou Ochranku. Kromě toho řečený pan Bronstein na jaře tohoto roku navázal extravagantní a nákladný milostný poměr s dámou z lepších kruhů, a je proto víc než nabíledni, že malý vrchní policejní komisař by si takovýto milostný vztah po finanční stránce nemohl nikdy dovolit. Tudíž povolali jeho strýčka, pravnuka nebo bratrance z Janowky nebo odkud, aby navázal styk s tímto mužem, jenž se stal až příliš rychle poddajným vzhledem k sumám, které mu nabídla carská tajná služba. Je proto nanejvýš logické, že pak nechal podezřelého upláchnout. O peníze se pravděpodobně bratrsky rozdělili. Proto, shrne Redl, existuje pouze jediný možný rozsudek: na šibenici s tím chlapem! A než léto skončí, on, David Bronstein, se bude houpat na provaze jako kus mrtvého masa. Místo u Kirchenwirta v Subenu skončí na chudinském hřbitově v Simmeringu.
Navzdory chmurným vyhlídkám se musel najednou zazubit. Nejspíš to byl pavlačový vtip historie, že se skutečný špion ubytoval právě v hotelu, kde měl svou rezidenci i jeho přirozený úhlavní nepřítel. To si ten chlap vybral opravdu tu pravou skrýš. V jámě lvové! Možná bydlí dokonce v pokoji vedle Redla.
Na takové kombinace teď ovšem nebyl čas. Gayer už určitě ví z hlavní pošty, že dopisy byly vyzvednuty. Bronstein tedy musí konečně sestavit hlášení a vyložit, jaké výsledky sledování dosud přineslo. Asi by měl rovnou uvést, že pan plukovník Redl je osobně přítomen a zeptat se, zda by vyšetřování neměla vést povolanější a vyšší místa.
Pokorny ho konečně dohonil. A Bronstein dostal nápad. „Poslouchej, máš ještě ten futrál?“ Kolega naznačil souhlas. „Dej ho sem!“ Pokorny ho vydal svému nadřízenému. Bronstein se obrátil na portýra a vyzval ho, aby se pozeptal hostů, zda někdo z nich nepostrádá předmět, který se našel právě zde ve foyeru.
Šance, že se podezřelý prozradí zrovna tím, se jistě rovnala nule, ale musí se to aspoň zkusit, řekl si Bronstein. Třeba pro něj osud bude mít pochopení. Místo chudinského hřbitova v Simmeringu Řád železné koruny.
Koutkem oka zaznamenal osobu, jež v tu chvíli scházela ze schodů. Na základě parádní uniformy, v níž se ten muž nesl, nebylo dál nutné přemýšlet o jeho identitě. Naháněl smrtelnou hrůzu cizím mocnostem stejně jako normálním smrtelníkům. Plukovník Redl v plné stroji! Bronstein bezděky srazil paty a zasalutoval, načež mu Redl jen nedbale pokývl. Dál si Bronsteina nevšímal a položil na recepční stůl klíč, na němž bylo vyryto číslo jedna.
„Neztratil pan plukovník náhodou tohle pouzdro na kapesní nůž?“
To se ten blbec portýr pomátl už dočista? On se zeptá nejvyššího šéfa všech lovců agentů, jestli neztratil něco, co bezpochyby patřilo nějakému špionovi. Jak může být někdo takový tupec? Bronstein protočil oči a pokoušel se udržet glanc.
„Jejda, můj futrál! Už jsem ho hledal. Kde jsem ho jen…“ Redl zkameněl. A Bronstein zároveň s ním.
přeložil Vítězslav Čížek
11.12.2020
