Žalozpěv o šílenství Ginsbergovy matky a další básně
Tomáš Weiss
Česky vyšel Kadiš, slavná Ginsberova litanie za zemřelou matku. Kniha poprvé vyšla u Ferlinghettiho City Lights Books v roce 1961. V Kadiši se Ginsbergovi podařilo vypsat z hlubokých traumat, přičemž k odemknutí bran podvědomí použil divotvorné klíče: valná část Kadiše vznikla pod vlivem morfinu a metamfetaminu a konečnou revizi provedl až po návratu z Peru, kde k tomu účelu požil ayahuasku neboli yagé.
Celý život trpěla Naomi Ginsbergová paranoidní schizofrenií. Často byla internována v různých psychiatrických zařízeních. Ginsbergovo dětství tak bylo velmi těžce poznamenáno tímto matčiným stavem a Ginsberg v básni vzpomíná, jak ji musel vézt do blázince, vzpomíná, jak se mu nahá nabízela, její pokusy o sebevraždu... V Kadiši se autor vyrovnává s bolestnou zkušeností a vyjadřuje i soucit, lítost a dokáže dát najevo synovskou lásku.
Ukázka:
1.
Je to zvláštní myslet teď na tebe, která jsi odešla bez korzetů & bez očí, jak tak kráčím po slunném dláždění
Greenwich Village dole na Manhattanu, jasné zimní poledne, a já byl celou noc vzhůru, mluvil jsem, mluvil,
četl jsem nahlas kadiš a poslouchal blues slepého Raye Charlese vyřvávaná na gramofonu
rytmus ten rytmus - a po třech letech vzpomínka na tebe - A četl jsem nahlas poslední Adónidovy triumfální
sloky - plakal jsem při pomyšlení, jak trpíme
A že Smrt je ten lék, o němž všichni pěvci sní a zpívají, na který vzpomínají, který prorokují jako v Hebrejské
Hymně nebo v Buddhistické knize odpovědí - a má vlastní fantazie zvadlého listu - za svítání -
Ve snu jsem prošel celým minulým životem. Tvůj čas - a můj, ubíhající stále rychleji k Apokalypse,
k okamžiku konce - květině hořící za Dne - a co přijde potom,
ohlížel jsem se zpátky na samu mysl, která viděla Americké město
vzdálený záblesk a velký sen o Mně nebo o Číně nebo o tobě a přízračném Rusku, nebo o zválené posteli, která
nikdy neexistovala
jako báseň v temnotě - uniklá zpátky do Zapomenutí
Už není co říct a nad čím plakat kromě těch Bytostí ve Snu, chycených do pasti tím, že Sen zmizel, které
vzdychají, skučí s ním, kupují a prodávají cáry přízraků, zbožňují se navzájem,
zbožňují Boha, který je v tom všem obsažen - je to touha nebo nevyhnutelnost? - pokud to trvá, Vize nebo něco
víc?
Krouží kolem mne, když vyjdu z domu a jdu po ulici, ohlížím se přes rameno, Sedmá avenue, cimbuří oken
v kancelářských budovách navršených nad sebe pod mrakem, na okamžik čnějících až k nebi a nebe nad mou
hlavou - ty staré modré končiny,
nebo po avenue k Jihu, k těm místům - když jdu směrem k Lower East Side - kudys chodila před padesáti lety,
děvčátko - z Ruska, a jedla první jedovatá rajčata Ameriky - zděšená v docích -
a pak se prodírala davy na Orchard Street kam? - do Newarku -
k cukrárně, k prvním doma vyráběným sodovkám století, ručně šlehané zmrzlině v zadním pokoji na
plesnivých hnědých prknech podlahy
Ke vzdělání, k manželství, k nervovému zhroucení, k operaci, a přitom jsi kantořila a učila se, jak zešílet,
ve snu - co je to vlastně tenhle život?
...............
překlad Jan Zábrana
4.12.2020