Vytvořil krimi autor Petr Sagitarius český Midsomer?

Jiří Popiolek

Tam, kde se v horách setkává česká, polská a slovenská hranice, vznikl i Trujkunt – kriminální trilogie, kterou bývalý starosta moravskoslezského Jablunkova Petr Sagitarius napěchoval napětím, typickým nářečím i děsivými vraždami. Kdo mu byl inspirací při vymýšlení hlavního hrdiny, drsňáka se srdcem na dlani, a jací vlastně jsou typičtí obyvatelé drsného gorolského regionu?

# Čím je podle tebe jablunkovský region tak unikátní?

Na prvním místě bych zmínil nářečí po naszymu, to ovšem platí pro celé Těšínské Slezsko. Pocházím z Třince a s nadsázkou se dá říct, že čeština byla první cizí jazyk, který jsem se naučil. Mrzí mě, že si unikátní dialekt tak trochu přivlastňují zdejší Poláci. Z hlediska výslovnosti mají pravdu, ale v našem nářečí je tolik německých a českých výrazů, že nám ve Varšavě nerozumějí, o Praze ani nemluvě. Jablunkovsko je vklíněno mezi Polsko a Slovensko, mezi Slezské a Moravskoslezské Beskydy. Jediná cesta za prací vždy vedla na severozápad do třineckého werku nebo do karvinských dolů, což je další specifikum. Lidé z horských chalup už ale dávno nescházejí hodinu dolů na banhof, aby stihli zug do werku nebo do bani. Dnes jezdí v SUV a bydlí v moderních domech. Přesto se řada lidových zvyků udržela, což návštěvník nejlépe pozná, když navštíví po Strážnici největší folklorní festival v Česku zvaný zkráceně Gorol, který v knize popisuji. A výrazným specifikem Jablunkovska je i religiozita. Katolický kostel vJablunkově bývá o mších zaplněn do posledního místečka. Je však rozdíl mezi chozením do kostela, vírou v Boha – a chováním se podle křesťanských zásad, na což v Trujkuntu také narážím.

# Název tvé knihy Trujkunt je v tomto regionu obecně používané slovo?

Výraz Trujkunt jsem si vymyslel, takhle u nás regionu nikdo neříká. Jde o metaforu. V knize používám nářeční pojem Gorolia. Ale když to shrnu, Jablunkovsko definují nářečí, tradice a kostel. Děj příběhů se však také odehrává na Třinecku, kde hlavní postava žije. Zde se také hovoří nářečím, tradice a kostel však vytlačila výroba oceli. Specifikem jsou železárny neboli werk.

# Nakolik jsou reálie skutečné? Vycházel jsi u svých postav z reálných osob?

Prostředí, ve kterém se příběhy odehrávají, je autentické. Čtenář může klidně navštívit všechna místa, která jsou v knize vylíčena. Postavy jsou ale vymyšlené. Až na jednu, jíž je majitel jablunkovského rockového klubu. Samozřejmě že některé jsou částečně inspirovány skutečnými lidmi. Stejně jako příběhy. Například můj dědeček musel v roce 1942 narukovat do wehrmachtu a přežil bitvu u Kurska. Po převelení na italskou frontu k Monte Cassinu zběhl. Později jako velitel tanku u 1. československé obrněné brigády obléhal Dunkerque. Nakonec přijel se Spojenci do Plzně jako těžký borec. Oba piktogramy v obilí vylíčené v Kruzích jsem viděl, stál jsem v nich. Stejně jako Saran jsem chodil do atletické sportovky na čtverku. A jako celá řada spisovatelů jsem občas sáhl do vlastního života, do zážitků přátel a známých.

# A co kriminální případy z tvých knih? Ty reálný základ mají?

Popisované vraždy jsou čisté fabulace bez jakýchkoliv podobností s reálnými zločiny. Ve skutečnosti jich bylo jako šafránu. Za šestnáct let mého starostování vJablunkově se udály dvě, obě v afektu, bez kalkulu. Kamarád policista, můj poradce přes kriminalistiku, mi žertem tvrdí, že dělám z regionu Midsomer.

# Ke kterým detektivkám se jako čtenář vracíš nejraději?

Vzhledem ke své mizerné paměti čtu některé detektivky, k nimž se vracívám, jako novinky. Ať už se to týká mého milovaného Chandlera nebo dalších jako třeba Connellyho, Childa či Nesbøho. Kdybych si měl ovšem vybrat, kterou detektivku si vezmu s sebou na pustý ostrov, tak je moje volba jednoznačná. Nad všemi ční trilogie Milénium od Stiega Larssona. Když u nás v roce 2008 vyšlo, tři dny jsem strávil v posteli, neholil se, nemyl, jen četl a četl. To se mi u žádné jiné knihy nestalo.

# Jeden recenzent přirovnal Romana Sarana, hlavní postavu tvých detektivek, k Melu Gibsonovi. Souhlasíš s tím?

Příměr se mi líbí. Považuju totiž psaní detektivních příběhů především za zábavu. Šílený pohled modrých očí seržanta Martina Riggse ze Smrtonosné zbraně k Saranovi sedí. Ovšem zrod postavy probíhal trochu jinak. Když jsem přemýšlel o hlavním hrdinovi, předem jsem vyloučil stereotypní dlouhány typu Jacka Reachera, Harryho Holea či Joony Linny. Vzpomněl jsem si na svého předčasně zesnulého kamaráda, malého sporého chlapíka s boxerským nosem. Drsňák se srdcem na dlani. Tenhle vznětlivý modrooký blonďák, kterého se na zábavách báli i bijci o hlavu vyšší, se jmenoval Roman. Když píšu, mám jeho fyzickou podobu před očima. Co se týče intelektu a magnetismu pro ženy, byl Saranovým předobrazem můj spolužák z gymplu, dnes primář oddělení traumatologie nejmenované fakultní nemocnice. Smícháním těchto malých blonďáků nakonec vznikla taková zmenšenina Jacka Reachera. S pohledem Martina Riggse, chceš-li.

# Jiří Popiolek, psáno pro internetový magazín #mojeargo

16.11.2020