Jako by se v domě ochladilo...

nakl. Cosmopolis

Elle má pocit, že někdo sleduje každičký její pohyb. Neděje se to ale všechno jen v její fantazii? Koneckonců je spisovatelka, a tak má bohatou představivost. Přesto všechno působí tak skutečně, jako by někdo odhalil tajemství, která jí brání v noci usnout.

Ukázka:

Už je po půlnoci, když se pohodlně opřu o židli a konečky prstů mi sklouznou z klávesnice. U počítače jsem strávila hodiny, protože jsem nechtěla ztratit tvůrčí energii, bála jsem si skočit i pro sklenku s pitím.

Až na záři mého počítače je v místnosti tma. Zapnu stolní lampu a v tom náhlém světle zamrkám. Je mi jasné, že jestli někdo stojí u tmavé zátoky, vidí mě tu jako v záři reflektorů. Samotnou.

Mé myšlenky znovu doplují k Billově předchozí návštěvě a závratně tam víří.Lidi se nemění, říkal Bill. Ale já si nejsem jistá, že je to pravda. Vždyť se měníme. Já se změnila. Už dávno nejsem ta bezstarostná studentka jako před lety, která v sobě měla spoustu neklidu a chtěla se prodrat slupkou světa a prozkoumat ho. A nejsem ani ta starší dívka, která se na roky ztratila, která se procházela ulicemi a něco hledala, která téměř nejedla a nemohla spát. Vlastně si nejsem jistá ani tím, že jsem dál ta žena, která se postupně vynořila – ta, kterou jsem měla nejradši – která si vzala správného chlapa, která ležela na zádech v teplém oceánu s vlasy rozprostřenými kolem sebe, připadala si jako bez tíže a podivovala se, jak je všechno nádherné.

Ne, teď už jsem někdo úplně jiný.

Znovu se začnu soustředit na obrazovku, uložím soubor a zavřu notebook. Vstanu a mám úplně ztuhlé nohy. Topení se zřejmě vypnulo tak před hodinou nebo dvěma, takže jsem promrzla na kost.

Začínám cítit první známky tenzní bolesti hlavy. Musím si zvyknout dávat si na pracovní stůl džbán vody.

Od otravy jídlem jsem v podstatě nic nejedla. Když přecházím místnost, cítím, že mi skoro padají kalhoty. Musím něco sníst – abych se udržela při síle.

Dojdu ke dveřím a prsty sevřu studenou cínovou kliku. Zatlačím dolů, ale dveře se neotevřou. Zkusím to znovu, protože si řeknu, že jsem s ní asi špatně pohnula. Ale opět se nic nestane. Žádné cvaknutí. Ani uvolnění. Dveře zůstanou zavřené.

Po krku se mi začne šířit neklid, jako by mi za výstřih svetru spadl nějaký hmyz. Dveře jsou zaseknuté. Zkusím to potřetí, tentokrát oběma rukama. Ale dveře se ani nepohnou.

Zapnu hlavní světlo a skrčím se, abych si důkladněji prohlédla mechanismus kliky. Zamrkám. Sice to není možné, ale stejně to vidím. Do zárubně je zasunutý obdélníkový kousek kovu: dveře jsou zamčené.

Tisknu dlaně na dveře. Ani se nehnu a poslouchám. Slyším však jenom svůj dech, zrychlený a mělký. V hlavě mi víří myšlenky. Klíč od pracovny mám dole v sekretáři. Tyhle dveře se zamykají zvenčí, takže bych se tady nemohla zamknout, ani kdybych chtěla.

Zamkl mě tu někdo jiný?

V krku se mi objeví žluč. Tu myšlenku si vymluvím, spíš se soustředím na nějakou poruchu nebo uvolněný šroub.

Prudce se odvrátím ode dveří a kráčím po místnosti. Tichem se ozývají mé uspěchané kroky. Mobil mám v kuchyni. Wi-fi router, který je také v kuchyni, je vypnutý. Neexistuje způsob, jak bych mohla někoho přivolat.

Co budu dělat?

Budu se muset dostat ven násilím. Otočím se ke dveřím a zkoumám je: jsou z masivního dubového dřeva a nemají žádná slabá místa. I kdybych jako beranidlo použila svou židli od psacího stolu, rozbila by se dřív.

Musím se zaměřit na zámek.

Prudce otevřu zásuvku u stolu a hledám potřebné nástroje: pera, nůžky, papírové svorky a kovové pravítko. Poslední předmět vezmu a spěchám zpátky ke dveřím, přikrčím se a snažím se pravítko nacpat do mezery mezi dveřmi a zárubní.

Je však moc silné! Nevejde se tam. A i kdyby snad ano, nemám tušení, jak bych tu kovovou západku uvolnila. Pravítko upustím a opřu se o dveře rukama. Přejíždím po dohladka obroušeném povrchu, jako bych tak mohla získat nějakou odpověď shůry.

Vyschne mi v ústech, jazyk se mi lepí na patro. Z myšlenky na velkou sklenici vody se stává silná touha. A žízeň ve mně rozpoutá paniku: co když se ven nedostanu? Klidně může uplynout několik dní, než si někdo všimne, že tu jsem.

Chytím za kliku a tahám za ni, pak tlačím, zápasím s ní. Ale nic nezabere!

Vrhnu se proti dveřím a narazím do nich ramenem. Po celé paži se mi rozšíří silná bolest. Odtáhnu se a podruhé vyrazím proti dveřím.

Opakuju to pořád dokola, dokud nemám kosti, svaly a kůži v rameni celé rozpálené a rozbolavělé.

_ _ _

 

Třesu se u dveří, paže si tisknu k hrudníku. Do prosklené stěny naráží vítr a přináší do místnosti studenou noc. Už musí být tak jedna ráno. Topení se znovu zapne až v šest.

Třu si paže, abych se zahřála, a někde dole se ozve hluk. Jediné

bouchnutí, jako by někomu upadla kniha nebo upustil zarámovaný

obraz. Je to nějaký těžší předmět.

Tělem mi projede vlna paniky. Vnímám vlastní dech, mělký

a zrychlený.

Čekám a poslouchám. Vítr naráží do skla a někde úplně dole se

ozve další zvuk – jako když pod čímsi krokem zavrže dřevo.

Ani se nehnu a poslouchám.

Nic dalšího se neozývá.

Asi po minutě se chystám pohnout, když vtom dole zaslechnu lehké zavrzání kovu, jako když se ozývají panty při otevírání skříňky nebo dveří.

Někdo je dole.

Točí se mi hlava.

Kdo?

Flynn má pořád klíč… Už jednou se pustil dovnitř sám.

Nebo to je Mark, který sledoval dům a našel si cestu dovnitř?

A co Bill? Mohl si cestou ven vzít ze sekretáře náhradní klíč.

Pevně sevřu oči a myšlenky mám nebezpečně zdivočelé. Myslím na něj. Na Lukea Lindena. Přesvědčuju se, že to není možné. On to být nemůže.

Představuju si ten sotva čitelný, zákeřný vzkaz na svém okně: Jsem ve tvém domě.

Pak mi to dojde a okamžitě mě sevře temnota. Ať už si tenhle dům pronajal kdokoli, měl klíč. Co když si ho nechal přidělat? Aby se sem mohl kdykoli znovu vrátit.

Chytím se silné područky svého ušáku, zatáhnu za ni a odvleču křeslo ke dveřím do pracovny. Masivní nohy se zadírají do podlahových prken a zůstává za nimi výrazná stopa. Pevně křeslo zapřu o dveře, jeho opěradlo blokuje kliku a zabezpečuje vchod.

Stojím tam s rukama v bok a přerývavě dýchám. A teď co?

Výrazně se třesu a spěchám k prosklené stěně. Odstrčím notebook, vylezu na stůl a pak okno otevřu tak moc, jak to jen jde. Do místnosti se dostává déšť, který sem zanáší vítr. Knihám na poličkách se divoce převracejí stránky.

Postavím se na špičky, vystrčím hlavu ven, déšť mě štípe do pokožky a uši mám plné větru. Volat o pomoc by bylo zbytečné: v tuhle noční dobu v zátoce nikdo nebude a můj hlas se tomuhle hlučnému počasí nemůže rovnat. Protáhnu oknem i ramena a déšť mi zatéká za výstřih svetru. Kdyby to bylo nutné, dokázala bych se tím oknem dostat ven.

V prvním patře kolem mé ložnice vede balkon. Světla v tom pokoji jsou rozsvícená a jejich záře dosahuje až ven, takže vidím, z jaké výšky bych musela skočit. Je to tak tři a půl metru? Možná míň? Kdybych nedopadla dobře, mohla bych si zlomit nohu – nebo něco ještě horšího. Nejsem si jistá, jestli bych se na balkon vůbec trefila. Když skok špatně odhadnu nebo když mě odnese poryv větru, mohla bych spadnout úplně jinam. A skončit na skaliscích.

Z čela i z brady mi stékají dešťové kapky. Silně se třesu, okenní rám se mi nepříjemně zarývá do zad. Sevřu okno ještě víc, prsty už mám zimou celé ochablé, natahuju se, abych mohla vyhodnotit své možnosti, hledám jakékoli stupačky nebo opěrné body, kterých bych při slézání mohla využít – ale žádné tu nejsou. Neexistuje způsob, jak se dostat ven.

Mou pozornost upoutá pohyb dole. Déšť mi rozmazává vidění, ale jsem si téměř jistá, že vidím pohyb látky – možná lemu kabátu –, když kdosi přejde mou ložnici a pak zmizí.

11.11.2020