Kérka, to není jen tak
Josef Rauvolf
Etnoložka a ekonomka Alena Lochmannová se pustila do nelehkého úkolu – popsat svět za mřížemi našich věznic, svébytnou vězeňskou kulturu. Výsledek, obsáhlý svazek Tělo za katrem, však za to rozhodně stojí.
A přestože se autorka, jak ostatně naznačuje i titul, zaměřovala především na vězeňská tetování, na celou kulturu a symboliku, spjatou s "kérkami", ale i s vnímáním těla a jeho proměn, jaksi nádavkem a mimoděk nás přitom zavádí do celého světa "za katrem" – a dodejme hned, že světa velice zajímavého, světa s vlastními zákony a kodexy, které nám možná mohou připadat podivné či zvrácené, ve světě muklů však platí. A fungují.
Významné na celé práci je nejen její zpracování, ale také metodika: Lochmannová totiž strávila v řadě našich věznic opravdu mnoho hodin rozhovory s vězni i dozorci, má tedy vše podložené. Zajímavá tetování pak fotografovala – a že to vyžadovalo velký sociální um, o tom není pochyb. I o tom v úvodu autorka píše.
Probírá i obecně dlouhou historii tetování, uvádí tetovanou egyptskou mumii, starou přibližně pět tisíc let, uvádí ale i starší případy, z doby železné, ostatně i známý lovec Ötzi, který žil před více než pěti tisíci lety a jehož zmrzlé tělo bylo nalezeno v alpském ledovci, měl na patnácti místech těla celkem jednašedesát tetování. Tetování mělo vždy vyjadřovat nějaký status dotyčného, a není tedy divu, že se tak rozmohlo právě ve vězeňském, a obecně kriminálním světě.
O jeho významu Lochmannová píše: "Ačkoliv ve většinové společnosti je tělo primárně prostředkem k dosažení slasti a výkonů, ve vězeňském prostředí je tělo vedle toho prostředkem k zachování důstojnosti (byť i o ni jsou někteří odsouzení násilně připraveni), instrumentem k přijetí vězeňské identity, artefaktem, který je významným nositelem druhého života odsouzených a významným nástrojem neverbální komunikace, přičemž jako takové nám může nejen o odsouzeném, ale o specifické vězeňské subkultuře mnohé sdělit."
Zároveň píše, že "tělo odsouzeného je prosté zrcadlo odrážející z většinové společnosti více, než bychom si mnohdy byli ochotni připustit. Je to zrcadlo, které nám mnohé ukazuje, ale to důležité se skrývá až za zrcadlem. " A právě tam Alena Lochmannová zdárně a s velkou dávkou nejen empatie, ale obecně i snahou pochopit vstupuje.
Popisuje různé druhy tetování, které řadí do tematických skupin, popisuje i jeho technologii, práci tatérů, která ve vězeních – nezapomínejme, že tetování je zde zakázáno – není zorvna snadná, nemluvě o technickém vybavení. Tetovací strojky si totiž tatéři vyrábějí sami z dostupných součástek, lžic, propisovaček, motůrků z walkmana a podobně. Což je vlastně docela obdivuhodné. Zajímavé je i to, že tatéry nikdo neudá. Ovšem, podmínky se liší věznice od věznice, protože, jak sdělil autorce jeden z vězňů, "Musíte vědět, v kterým kriminmálu se to dá a v jakým ne... Ale větší věznice, tam se to toleruje. Tam je to takový darebáčtější a víc se to tam respektuje."
Byť je Alena Lochmannová etnoložka, a vzhledem k zaměření své průkopnické práce, za níž stojí spousta práce, překvapivě i ekonomka, její text, provázený i mnoha cennými barevnými fotografiemi, je také zajímavou sociologickou výpovědí.
Josef Rauvolf
6.11.2020