Tato žena byla vysvěcena na katolického kněze - rozhovor s Ludmilou Javorovou
Tomáš Weiss
Ludmila Javorová (* 1932 Brno) byla blízkou spolupracovnicí tajného biskupa Felixe Maria Davídka při budování skryté církve mezi lety 1964–1989, jejíž existence byla reakcí na ničivé zásahy komunistického režimu proti církvím. 28. prosince 1970 Davídek Ludmilu Javorovou vysvětil na jáhna i na římskokatolického kněze. Knižní rozhovor s ženou - problematizovanou katolickou farářkou připravil Zdeněk Jančařík.
Podnětem ke vzniku církve v podzemí po komunistickém puči 1948 v tehdejším Československu – a zvláště pak po porážce Pražského jara 1968 – byl strach předstále silnějším pronásledováním církve. Pro ten případ, že by oficielní představitelé církve byli deportováni na Sibiř, byli vysvěceni tajní biskupové a kněží, aby bylo možno církev v podzemí dále udržovat při životě. Svěcení se děla částečně také v Polsku a v NDR.
Je pravdou, že hnacím motorem pro budování „podzemní církve“ bylo úsilí o to, aby církevní život mohl pokračovat i tehdy, kdyby nastalo brutální pronásledování a intensivní omezování činnosti oficielních nositelů církevních úřadů. Jestliže se však tato skutečnost líčí jako rozhodující důvod pro vznik podzemní církve, je to vůči celkové záležitosti zvané „podzemní církev“ neúplné a tudíž nespravedlivé. Mně se zdá daleko potřebnější se důkladně zabývat společenskou situací církve či církví v dřívějším Československu v letech 1950 až 1989, aby bylo možno přihlédnout k rozličným motivům a pohnutkám různých protagonistů „podzemní církve“, a ty pak shrnout a posoudit. Tehdejší společenská situace se vyznačovala systematickým úsilím státu o izolaci jak nositelů církevních úřadů, tak církevně angažovaných křesťanů od ostatní společnosti, o zabránění a vyloučení jejich jakéhokoli působení na společnost a ve společnosti. Nositelé církevních úřadů byli podrobeni co nejpřísnějšímudozoru a kontrole státu. Jejich působení bylo omezeno. Vykonávání duchovenskéčinnosti bylo povoleno pouze v kostelích a jenom ve formě státem povolených bohoslužeb.
Ještě při své návštěvě r. 1990 děkoval Jan Pavel II. tajně vysvěceným kněžím za to, že nesli tak velké riziko. Vnášeli podle něho církev do těch kruhů, které byly pro oficiální církev uzavřeny. Československé biskupské konferenci po roce 1989 jsou ovšem podezřelí všichni kněží a biskupové vysvěcení tajným biskupem Felixem Davídkem, zemřelým v roce 1988. Davídek sám byl řádně vysvěceným knězem a byl na biskupa vysvěcen brněnským tajným biskupem Janem Blahou v roce 1967. Davídek tedy stál v apoštolské posloupnosti, tím byla všechna následující kněžská svěcení církevně právně korektní. Davídek byl ale prý již v roce 1968 dopisem z Říma, který mu byl prý předán kardinálem Korcem, vyzván, aby působil jen jako "simplex sacerdos" (obyčejný kněz) a zdržel se světící činnosti. Ve druhém psaní z Říma, které prý Davídkovi předal msgre. Kelly 6. června 1972, mu bylo pohroženo exkomunikací, nepřeruší-li svěcení ženatých na kněze. To prý tehdy Davídek přislíbil. V témž dopise se prý poukazuje na možné schizma, vyvolané tajnou církví. Jak neprůhledné byly Davídkovy světící aktivity, vychází najevo tím, že prý světil na kněze i ženy. Jeho "generální vikářka" Ludmila Javorová žije v Brně. Hrála v tajné církvi centrální roli, byla podle slov jednoho tajného biskupa "velmi dobrá a vzdělaná".
Dnes už se nedovedeme vžít do situace bezprostředního ohrožení církve a obavy o její holé přežití. Proto nad Davídkovou snahou světit v nebývalém počtu svobodné i ženaté muže, a dokonce vysvětit na kněze několik žen, můžeme zvedat obočí. Je těžké to posuzovat nebo jakkoli hodnotit, protože nejsme ani v Davídkově kůži, ani v kůži lidí kolem něj. Proto je tak cenné svědectví ženy, která to všechno prožívala spolu s celým společenstvím Koinótés, ba dokonce byla jednou z protagonistek celého procesu od výběru kandidátů přes jejich přípravu až po samotné svěcení.
Felix Davídek si jistě uvědomoval, jak striktní je vzhledem ke svěcení žen katolická církevní nauka. Touto problematikou se intenzivně zabýval během věznění a pár let po svém propuštění se rozhodl, že přistoupí k činu. Pro ujasnění si zopakujme základní charakteristiky svěcení v katolické církvi jakéhokoli ritu: Stejně jako křest a biřmování má i svěcení svátostný charakter, je trvale platné, nepomíjející. Ordinace jako svátost se neopakuje a liší se od „investitury“, tedy uvedení do konkrétní funkce v církvi (např. farář ve farnosti). Úřad přijatý svěcením není nějaká dočasná práce – je to životní projekt. V katolické církvi je tento úřad vyhrazen mužům. Při odůvodňování tohoto stavu se uvádějí argumenty, které navzdory své závažnosti z hlediska křesťanského poselství ordinaci žen nijak nutně nevylučují. Na kněžské svěcení přitom nikdo nemá právo – určovat kritéria pro přístup k úřadu je zcela v moci církve.
Ženatí „tajní kněží“ byli po „převratu“ přijati do řeckokatolické církve, ve které nemají kněží povinnost celibátu, prohlásil pražský arcibiskup. Tajně vysvěcení kněží, kteří žili celibátně, byli nasazeni v římskokatolických církevních obcích. Svěcení udělené ženám prohlásil Vatikán za neplatné. Podle prohlášení kardinála Vlka z roku 2003 existovalo kolem dvaceti dřívějších „tajných kněží“, kteří ještě nebyli integrováni.
použity materiály časopisu Getsemany
3.11.2020
