Na křídlech magie do jiného světa
nakl. Argo
Debutový román Deborah Hewittové Strážce duší je strhující městskou fantasy o nám neznámém Londýně, kouzelném světě skrytém za dobře známým uspěchaným moderním městem.
PROLOG
Hrušky v sadu uzrály příliš brzy. Na trávě se povalovaly jejich nabobtnalé mršiny, jako hnilobná hostina pro mravence a octomilky. Na terasu k němu zaváněl pach lepkavé šťávy a mísil se s odporně sladkou vůní lučních květin, které na zahradě rostly. Na září bylo příliš velké horko a Heleniny milované hortenzie uvadaly. Lemovaly terasu jako čestná stráž, hlavičky uctivě sklopené, a ve světle pozdního večera jim opadávaly žlutohnědé okvětní plátky. Na štěrkové příjezdové cestě před domem zakřupaly pneumatiky a on ztuhl se sklenkou whisky na půl cesty k ústům. Ve slábnoucím světle se zaleskla jantarová tekutina a její odraz mu na ruce tančil jako oheň. Položil skleničku, aniž se napil, a zavřel oči. Ve vzduchu vířila křídla můr a rytmické ptačí trylkování. Uklidňující bílý šum. Klidný. Pokojný. Lež. „P… Pane? Sire Johne?“ Prudce otevřel oči. Ten kluk – Vincent, zahradníkův syn – se třásl. Hubený opálený obličej měl potřísněný prachem a slzami. Chlapcova ruka pevně svírala dveře na terasu, jako by se připravoval, že jimi prchne do bezpečí domu. Další lež. Bezpečno není nikde. „Pane, policie…“ John na něj upíral bezvýrazný pohled a poté přikývl. Chlapec proklouzl zpátky dovnitř, pod teniskami mu zakřupaly střepy skla z oken terasy, jež pokrývaly koberec. Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz 10 John sklonil hlavu apodíval se na sebe – naleštěné boty, smoking, nažehlená bílá košile. Kravatu měl povolenou a levý manžetový knoflíček se mu rozepnul. Policie. Měl by je jít přivítat. Uhladil si zmačkanou košili, narovnal si sako, o klopy utřel krev z rukou. Když se vydal k domu, hudba ještě stále hrála. Ze starožitného gramofonu se ozýval praskavý, pokřivený kovový zvuk a rozléhal se chodbami Cranleighovy vily. Ten gramofon mu Helena darovala o jejich svatebním dni. Nemohl dýchat. Hudba stále hrála, ale už tu nezbyl nikdo, kdo by ji poslouchal. Všichni stolovníci byli mrtví. Chytil se za hruď. Bylo mu úzko, nemohl dýchat. Vrávoravě přešel terasu, žaludek mu svíraly křeče a chytil se železného zábradlí, aby neupadl. Vyzvracel se do hortenzií, ale ty obrazy z jídelny z mysli vypudit nemohl. Na přepychovém koberci se třpytily střepy z rozbitého zrcadla. Převrácený jídelní stůl barvily krvavé šmouhy, na dubovém dřevu byly zoufalé otisky jeho matky… Jeho postarší otec ležel rozvalený v křesílku se zády prohnutými dozadu; jeho švagrová se sesunula na podlahu vedle těžkopádného těla jeho bratra… a tamhle byla Helena, zhroutila se u arkýřového okna a zpod jejího těla se jako kvetoucí růže rozlévala krev. Kdyby dorazil domů o hodinu dříve, možná by ji býval zachránil… Klopýtavě sešel po schůdkách na trávník. Ne. Policii nepřivítá. Do té místnosti se s nimi už nevrátí. Neukáže jim to světlé holubičí pírko, jež měl v kapse a které bylo na okrajích růžově potřísněné: navštívenka těch bestií, které mu povraždily rodinu. Na terase za ním pleskaly Vincentovy nervózní kroky.
„Pane!“ Policisté teď bušili na vstupní dveře se vzrůstající naléhavostí. Zanedlouho objeví branku, která vede k zadnímu vchodu. „Pane, miminko je naživu!“ Prudce se otočil a Vincent mu podával dítě. Jemné chomáčky tmavých vlásků a hnědé oči… Heleniny oči. Odtáhl se – od dítěte, od toho chlapce i od té příšerné, hrůzné scény v domě. Jenže dítě něco drželo v ručičce… Zamračil se. Byla to hortenzie. Jedna z Heleniných milovaných hortenzií. Maličká pěstička pevně svírala povadlý kvítek. Stonek byl posetý hnědými skvrnami, světlé okvětní plátky byly seschlé a zkroucené. „Co… Co se to děje?“ zašeptal Vincent ohromeně. Dítě trhlo ručkou a kvítek se začal napřimovat. Stonek sílil, rostlinnými buňkami prosakovala sytě zelená barva a hortenzie začínala kypět životem. Suché okvětní plátky se narovnaly, barva tmavla do jasného lila odstínu. Pak se kvítek zachvěl a lila vybledla do světle nachové… pak světle žluté… Civěl na batole, které třepalo kytičkou, jejíž okvětní lístky se rozevíraly a zase zavíraly, jako na příkaz. Dítě zabroukalo a jemu se znovu sevřela hruď. Heleniny oči… Heleniny hortenzie. Tohle bylo špatně. Špatně. John potřásl hlavou. „To dítě… mělo zemřít spolu s matkou,“ zachraptěl. „Ale pane –“ Ruka mu vystřelila dopředu a mrskla sklenkou whisky přes zahradu, jako by to byla střela. Sklenka se zvonivým bouchnutím zasáhla třesoucího se chlapce do obličeje a rozřízla mu obočí a tvář. Hoch na Johna vyděšeně zíral, přitiskl si ruku na obličej – skrz prsty mu na dupačky dítěte proudila krev. Květina v roztřesené ručce se rozpadla na prach. John ustoupil, v očích skelný pohled, nohy jako olovo. Za jeho zády začalo dítě vřískat.
překlad Anežka Dudková
20.10.2020
