Ona se vážně snaží, ale furt to nestačí
nakl. Argo
Ve vtipné, svižné, autobiograficky laděné próze Terezy Límanové se najde nejen každá nedokonalá dcera, milenka, manželka nebo matka. Drzá líná neschopná je opatřena autorskými ilustracemi a fotografiemi z autorčina archivu.
2. kapitola
MUČENKA V OKNĚ
Je květen 1990, první sametové léto, těsně před prázdninama. Přesně před čtvrt stoletím jsem zbrkle a předčasně vyskočila z máminy dělohy. Tenhle leden jsem začala chodit do práce.
Na Zatlance učím dopoledne, v jazykovce Polyglot v Nuslích po večerech a v odpolední škvíře sprintuju na fakultu na přednášky Bílka nebo Brabce, abych po sametu dohnala, co jsem se tam za studií nenaučila. V pátek odpoledne se mi z téhle trojsměny vážně třesou kolena, ale jsem na sebe hrdá.
Ještě jsem nepadla! Vida, když se chce, všechno jde! A vlastně docela samo; nemusím si u toho ani zakazovat pocity, ani zapínat vůli. To jsem nečekala.
O víkendu se oklepu – položím se do knih a dělám přípravy a hledám ukázky; nic jiného mě nezajímá. A v pondělí jsem zase jako rybička. Z paneláku na Strahově, kam jsem se s rodinou přestěhovala ve třinácti z Domečku, jsem se nedávno přesunula do Vrchlického ulice na Smíchově do podnájmu ke kamarádce. Mám pro sebe jeden tmavý studený pokojík s oknem do dvora. Na pavlači je záchod na splachování kýblem jako za Nerudy. Kamna na
uhlí nemám nikdy čas zapálit, pořád někde běhám; úsloví „doma se ani neohřeju“ tu platí v zimě rovnou dvakrát.
Vstávám i uléhám s párou u úst a občas se před spaním opékám u elektrických kamínek. Ale není to panel, podlaha je dřevěná, strop vysoký, zdi tlusté a okno dvojité, a navíc rozdělené dřevěnýma příčkama jako v Domečku. Na policích, na stole a na podlaze se vrší pyramidy knih, literárních časopisů a sborníků, co se vyrojily po sametu, hory poznámek, výstřižků a příprav do školy. Po delší době si zase píšu deník, věci se dějou; koupila jsem si další dva
sešity, do kterých si vypisuju nebo vystřihuju články o literatuře, psychologii nebo výtvarnu. Nemá to konce. Nemůžu přestat. Jako kdyby nade mnou visela gilotina. Čtu, vypisuju a vystřihuju jako o život, zastavit se znamená smrt. Užívám si ten svobodný učitelský život naplno. Tu radost, jak to všechno v tomhle dospělém, samostatném duchu pěkně sviští, mně kalí jediná věc: moje nejlepší dvě kamarádky z fakulty se stihly vdát i porodit dítě už na konci studia. Já se potácím už pár let od jednoho chlapa k druhému. A pořád to není ten pravý. Takže: zamilovat se, odmilovat se a třetí fáze je
nejtěžší ze všech – zamilovanost už jen předstírat, protože on mě má rád a snesl by mi modré z nebe. A já se snažím být slušně vychovanou slečnou – nemůžu ho zranit, nota bene když on za to nemůže.
V poslední době už z toho začínám střečkovat. Abych nepřebrala. Pak spláču nad vejdělkem. Sedávej panenko v koutě, budeš-li hodná, najdou tě… Nemůžeš jen sedět a čekat… já vím, sakra! A už zase mám před očima ten hororový návratný sen. Proč se mi pořád vrací?! Proč mi konečně nedá pokoj, kurvafi x a himlhergot! ujedou mi obě tátova oblíbená zaklení naráz. Začíná to vždycky nemlich stejně: ochutnávám v Domečku v temné kuchyni u sporáku palačinkové těsto, jsem přece pořád palačinková královna dědy Zdeňka. Zkoumám pečlivě hustotu, kladu si na jazyk moučné kuličky a nechávám je pukat v puse. Rozlívám těsto, palačinková sukýnka se začíná lesknout, zlátne a děrovatí, díry jsou různě veliké a různě tvarované. Točím pánví nad plamenem, jako bych čarovala. Ty jsi úplná kouzelnice… zatočímpalačinky a posypu je hořkým kakaem.
A pak to začne, ten horor. Najednou na talíři neleží palačinky, ale potrhané, špinavé a zaprášené hadry. Jsou stočené jako palačinka a posypané ne kakaem, ale, uvědomuju si najednou, kusy černého ostnatého drátu. Ne, skláním se blíž, to není ostnatý drát. To jsou tmaví, svíjející se červi! Slepí, černí a odporně cukaví. Zvedne se mi z nich zase žaludek. Lesknou se jak vycíděný kov, nikde ani smítko. Mají dokonalý tvar, nikde jediná chybička, a všichni jsou naprosto stejní, jak z výrobního pásu. A přitom ta jejich strašlivá, robotická rytmičnost. Marnost jejich slepého svíjení a cukání, co nemá konce!
Tím pádem vím nabeton, že jsem to všechno zase zvorala! Vždyť já se tak snažila. Kovoví červi se svíjejí a cukají bez jakéhokoli smyslu v čím dál šílenějším rytmu. Absurdní divadlo hadr. A najednou z nich je ta naše mučenka v okně Domečku! Má shrbený černý kmínek, stočený do několika
křivých kol, a z něj jí trčí černé, dlouhé trny. O mučence vím už od dětství, že se latinsky jmenuje passifl ora incarnata. Kristova kytice. Trnová koruna. Koruna se smutně fi alovýma okvětníma lístkama.
Přesně ve chvíli, kdy se hadrové palačinky s ostnatýma červama změní v mučenku na okně a mně docvakne, že vypadá jako Kristova trnová koruna, se vždycky probudím. Kouknu úlevně na strop a zase mi to není jasné: jak se mám stát z téhle smutné, ostnaté mučenky, co ani nevoní, tou načesanou
pelargonií z vedlejšího okna? Ta pelargonie měla vždycky hrdě vztyčenou hlavu a voněla jak divá. Jak to udělat, abych se konečně stala poslušnou dcerou, co rozumí domácnosti a umí vařit a nikdy není drzá a líná a nepořádná, tátovým klukem, mladou dámou, co se umí chovat ve společnosti a pořád jí to sluší, pořád je učesaná a upravená, nezívá, při sezení má kolena u sebe, nemračí se, nemluví sprostě, děkuje a prosí, ale nahlas, aby ji bylo pořádně slyšet. A k tomu se jemně, aby skryla zuby, usmívá. Jediná dáma široko daleko, která by tohle všechno snad mohla splňovat, je možná prateta
Jarmila. Pak mi zbývá, jako vždycky, jeden protilék, co docela pomáhá. Zazpívat si refrén country šlágru od Loretty Lynn. Už z obalu desky (od táty z Kuvajtu) je moc dobře vidět, že to není ani bývalá poslušná holčička, ani slušně vychovaná slečna, a dokonce ani elegantní dáma; má dlouhé a divoce
načesané havraní vlasy, košili zavázanou v pase na velký uzel a k tomu kovbojské boty. Na krku jí místo náhrdelníku visí obrovská kytara. Zpívá s děsnou vervou silným hlasem, jako by se ničeho nebála, fakt ničeho. Dává do toho celou svou duši, jako by se upisovala ďáblu. Jaké to asi je, být woman enough? Zpívám si s ní, jako bych ji chtěla překřičet:
It’ll be over my dead body
So get out while you can
’Cause you ain’t woman enough
To take my man
Na otázku, jak to v mém životě bude dál, mám jenom teoretickou odpověď. Našla jsem ji v čínské Knize proměn. Je to jediná věta, kterou z celé knihy chápu, a vypsala jsem si ji do červeného tlustého citátového sešitu. Potřebuju si to teď přepsat na čtvrtku a nalepit na dveře, aby mi to konečně
přešlo přes oči do těla:
Jen povrchní život je logická řada příčin a následků. Hluboký život
vyjímá jevy a děje z řady a posílá je do vztahů nezměrných, vrhá je
do drah bez zřejmého počátku a konce. Povrchní život se vyjadřuje
syntaxí, hluboký život je v tom prostší, má formu parataxe. Povrchní
život je logická řada příčin a následků, formou hlubokého života
je paradox.
