Žije v Praze mezi námi bez povšimnutí sériový vrah?
Grada
Jak je v románech Petra Čepka zvykem, nic není takové, jak se na první pohled zdá a minulost nikdy nespí. Autor v příběhu dovedně kombinuje soudní drama, detektivku a výpověď doby přelomu milénia. Nabízí čtenářům hru kočky s myší, kde se teprve na samém konci ukáže, komu náleží role šelmy a kdo sehraje nevděčnou úlohu hlodavce. Víc v napínavém románu Odložená spravedlnost.
Ukázka:
9. květen 2005
ŠIROKÝ ŠTÍT
I.
Nedůvěřivě otevírám oči. Úpěnlivě si přeji, abych namísto ruzyňské vazební cely, v níž jsem od včerejška zavřený, byl kdekoliv jinde. Mé přání je vyslyšeno pouze částečně. Bivakuji v nepříjemně zapáchající jeskyni, vysekané pod vrcholem karákóramské osmitisícovky Broad Peak, nehostinného Širokého štítu. Vchod do jeskyně je zatarasen morénou; velkou hromadou kamení nanesenou ledovcem. Moréna se pomalu přisouvá blíž a zhmotňují se z ní dva démoni. Jeden je nemluvný zamračený skřet, zatímco druhý vypadá jako mohutný troll. Velký démon se tváří přátelsky a vytahuje z kapsy balíček karet. Karty postupně rozkládá po stole a vybízí k partičce pasiánsu. Nevím, jak na výzvu reagovat, protože na hracích listech nejsou nakresleny srdce, káry, kříže ani piky. Všechny vyložené karty jsou si vzájemně podobné, neboť na všech jsem zobrazen já! Navíc jedna karta evidentně schází. Karet na pasiáns je přece dvaapadesát, zatímco démon vyložil na stůl o jednu méně. Přemýšlím, která karta chybí. Démon tvrdí, že mohu pasiáns zkoumat tak dlouho, jak budu chtít. Na vyřešení hry mám tisíce let času, ale dokud pasiáns úspěšně nedohraji, nesmím jeskyni opustit. Pečlivě vytěsňuji veškeré vzpomínky, abych démonům neprozradil žádné z mých tajemství. Po chvíli čekání mne démon nabádá, abych ukazovákem označoval karty, které lze odložit ze stolu pryč. Zásluhou jeho výmluvnosti se nechávám přesvědčit, hodnotím jednu kartu po druhé, ale současně hraji svou vlastní hru. Musím přece uhodnout, která karta chybí! Hrací listy zvolna mizí ze stolu, jednotlivé sloupce pasiánsu jsou kratší a kratší. Nakonec na stole zbývají dvě karty. Na jedné jsem zachycen, jak míjím jakousi paní venčící psa. Na druhé kartě je vlastně to samé, pouze v detailnějším zvětšeném zobrazení. Moje tvář před obličejem staré paní. Nyní se mohu vrátit do normálního světa, ve kterém přede mnou sedí dva policisté a na stole leží fotografie z bezpečnostních kamer, umístěných na holešovických křižovatkách.
Zásluhou posledních dvou fotografií si vybavuji informaci z blogu Kláry Kulichové o tom, jak se její sestra Lenka styděla za nehezkého křížence Ferdu. Detail snímku staré ženy mi připomíná paní Rabštejnovou, která v neděli mimo jiné mluvila o tom, že Lenka Kulichová psala ve svém deníku o venčení čokla s tajemným panem JS. Proto s určitostí vím, co by mělo být na zbývající dvaapadesáté fotografii. Velký nápis: Měl Josef Sklenář psa? Protože advokát Tomáš Simon má vlčáka Franze!
II.
Je pondělí, 9. květen 2005. Veronika věří, že nedělním zatčením Rudolfa Putimského udělala policie rozhodný krok ve vyšetřování. Zároveň doufá, že kriminalisté důsledným výslechem od zatčeného zjistí, kam Pavlínku uvěznil, a včas ji osvobodí. Veronika ani na okamžik nepřipouští možnost, že by policie její dceru nalezla pozdě. Vždyť je záchrana tak blízko! Své asistentce v centrále koncernu Contro ráno oznámila, že dnes určitě nedorazí. Vždyť každou chvíli může Barnet zavolat, že Pavlínka je zachráněna! Veronika nerozhodně bloumá po rozlehlém trojském domě a svou pochůzku zakončuje v manželově pracovně.
Od smrti Karla Putimského uplynuly čtyři roky, nicméně jeho malá domácí kancelář zůstala prakticky stejná jako před osudným výletem do New Yorku. Veronika odtud nic neodnesla. Pouze nad psacím stolem přibyla manželova černě zarámovaná nebarevná portrétní fotografie a taktéž černě zarámované parte, v jehož pravém horním rohu namísto citátu z Bible nechala Veronika natisknout drobným písmem výňatek z básně Umírající, kterou napsal smrtelně nemocný mladík Jiří Wolker: Až umřu, nic se na tomto světě nestane a nezmění / jenom několik srdcí se zachvěje v rose jak k ránu květiny / tisíce umřely, tisíce umrou, tisíce na smrt jsou znavení / neboť v smrti i zrození nikdo nezůstal jediný. Z manželovy pracovny Veronika telefonuje Barnetovi, ale rozložitý kapitán pro ni zatím žádné nové zprávy nemá. Potom zavolá doktoru Slováčkovi a nechává se několik minut laskat jeho příjemným hlasem. Slováček jí radí, aby alespoň na chvíli zavítala do centrály Contra, protože tím přijde na jiné myšlenky a pročistí si hlavu. Veronice se zprvu nechce opouštět trojskou vilu, ale později usoudí, že je to vlastně dobrá rada. Zvláště když ji navíc vzápětí napadne, jak efektivně využít vedoucí zaměstnance Contra; ten skvěle placený početný lidský štít, oddaně chránící zájmy jejího koncernu.
Porada vedoucích jednotlivých útvarů koncernu Contro v zasedací místnosti probíhá rychle a věcně. Všechno funguje, jak má, žádný závažný problém na obzoru. Veronika téměř půlhodinu bezchybně zvládá svou navyklou úlohu rozhodné moudré šéfky. Pouze si dává záležet, aby její pohled příliš často nezabloudil k zelené tapiserii s nenápadným průhledem do vedlejší malé místnosti. Porada se chýlí ke konci, když Veronika všem oznámí, že je chce požádat o velkou laskavost. Někteří z přítomných se na Veroniku Putimskou překvapeně zahledí, neboť taková slova od ní dosud neslyšeli. Diví se pak ještě mnohem víc, když jsou majitelkou koncernu vyzváni k procházce podél trojského břehu Vltavy a k posouzení, kam by mohl jeden bláznivý muž ukrýt její dceru Pavlínku. Zazní příslib milionové odměny. To už lze ve Veroničině hlase zaslechnout pečlivě skrývaná vzlyknutí. Téměř všichni muži i ženy okamžitě Veroniku obklopí, aby ji ubezpečili o jejich nejvřelejším účastenství i samozřejmé pomoci při pátrání po její krásné dcerušce. Ve skutečnosti většina z nich neuvažuje o tom, že by dnešní odpoledne či večer nesmyslně trávila v Troji. Někteří se za své pokrytectví stydí, jiní stud zahání myšlenkou Vždyť od toho je snad policie, ne? Navíc se ta retardovaná ředitelčina holka může schovávat kdekoliv. Tomuto převažujícímu, byť samozřejmě nevyslovenému názoru se vymyká záměr Tarase Šumaka, sebevědomého šéfa Bezpečnostní, ochranné a speciální služby koncernu Contro. Ten je pevně rozhodnut dnes Troju určitě navštívit. Důvodů k tomu má Šumak povícero, avšak o šlechetnosti kteréhokoliv z nich by se dalo s úspěchem pochybovat.
15.10.2020