Stopy vedou k další dívce

nakl. Grada

Vyšetřovatelka Josie Quinnová, která je právě v té době suspendována, bere pátrání po mizejících dívkách do svých rukou. Jedno jméno zmizelé vede k dalším jménům a důkazům, které tyto dívky spojují. Začíná zoufalý závod s časem...a mizí další dívky…

Ukázka:

Velitel Wayland Harris pozoroval Josii přes stůl, jako by ji chytil při krádeži v obchodě. Vlastně ten pohled, kterým si ji měřil přes obroučky svých brýlí na čtení, byl horší než ten, který jí věnoval, když ji žádal, aby odevzdala zbraň a průkaz, suspendoval ji a poslal na placenou dovolenou. Tenkrát v jeho očích četla zklamání. Dnes se zdálo, jako by snad byla někdo úplně jiný – cizí člověk, kterého dotáhli do jeho kanceláře k výslechu.

Nechápala to. Tenkrát udělala něco špatného. To si uvědomovala. Nikdy by to neřekla nahlas, protože svoji práci milovala příliš na to, aby ji ohrozila. Ale věděla, že je to tak. Jenže dnes byla jen nahodilý divák. A June Spencerovou dokonce svým způsobem odzbrojila.

„Quinnová,“ začal šéf. Skutečnost, že ji neoslovuje hodností, jí vadila, ale zachovala klid. „Jak je možné, že kdykoli dojde ve městě k nějaké katastrofě, vy jste přímo v jejím centru? Nevyjádřil jsem se dost jasně, když jsem vám řekl, abyste se zdržovala doma? Nerozumíte významu slova ‚suspendovat‘?“

„Pane,“ opáčila Josie. „Byla jsem jen navštívit babičku.“

„A taky jste jen tankovala, když ten teréňák narazil do čerpací stanice, nemám pravdu?“

„Přesně tak. Na špatném místě ve špatnou chvíli – nebo by se možná mohlo říct na správném místě ve správnou chvíli. To záleží na úhlu pohledu.“

Velitel se předklonil a lokty se opřel o stůl. Byl to mohutný muž. Někteří důstojníci mu přezdívali Grizzly, nebo zkráceně Grizz, kvůli jeho statné postavě připomínající sud. Kvůli figuře a také kvůli chlupům, které mu lezly ven z baňatého nosu. „Úhel pohledu, ze kterého to vidím já, je, že jsem vás před třemi týdny suspendoval, a přesto jste se od té doby objevila u každého vážného zločinu, ke kterému v tomhle městě došlo. Snažíte se dostat padáka?“

Tváře jí zahořely. Necítila se trapně, ale frustrovaně. „Pane, přísahám, nic z toho jsem neudělala úmyslně.“

Jeho ledově modré oči střelily ke dveřím a pak zpátky na Josii.

„Proč jste dneska večer vešla do toho pokoje?“

„Cože?“

„Proč jste dneska večer vešla do pokoje June Spencerové? Ta holka vás mohla zabít. Nebyla jste ozbrojená. A v tuhle chvíli ani nejste policajt. To, co udělala Sherri Gosnellové…“ Zakroutil hlavou. „Dovolte, abych se vás zeptal: ‚Hodláte se nechat zabít?‘“

„Ne, jen jsem…“

„Quinnová, řekl jsem vám, abyste se držela dál. Jste jako ta zatracená divoká kočka. Namočená v každém průseru.“

„Veliteli,“ začala Josie. „Myslím si, že June Spencerová byla s Isabelle Colemanovou.“

„Co?“

Její slova se valila jedno přes druhé, když mu vyprávěla o podivném střetu s June. „Na Facebooku jsem viděla fotku Isabelle Colemanové se stejnou ozdobou v jazyku. Ta fotka vznikla pár měsíců předtím, než ji unesli.“

Když Josie mluvila, šéf na ni zíral prost jakéhokoli výrazu. To byla jeho specialita. Dobré nebo špatné, jeho tvář zůstávala nečitelná. Když skončila, dlouze vzdychl. „Quinnová, vážně je mi líto, že vám to musím říct, ale dneska mají piercing všechny holky. Sakra, vždyť i ta moje nejstarší s ním vloni přišla. Chtěl jsem ji zabít.“

„Ale, pane, June Spencerová by si nevybrala šperk s nápisem Princezna,“ oponovala Josie. „Na tom jejím by stálo Děvka, nebo by měl tvar lebky nebo něco podobného. Poslouchejte mě, já si nemyslím, že June strávila celý rok s Drummondem. Myslím si, že ji držela stejná osoba, která unesla Isabelle Colemanovou. Myslím si, že někdy minulý týden Colemanovou viděla a ten piercing si vyměnily. Je to vzkaz, copak to nevidíte?“

Šéfovo bujné levé obočí se skepticky zvedlo. „Quinnová, slyšíte se? Piercing v jazyku má být poslaným vzkazem?“

„Je to příliš velká náhoda. Prosím, podívejte se na facebookovou stránku Colemanové. Uvidíte sám.“ Josie pokračovala: „Co když se Isabella Colemanová a June Spencerová viděly? Už jste skončili s prohlídkou Drummondova domu?“

„Nic tam není. Všechno jsme rozebrali a celý dvůr u domu jsme překopali. Sto dvacet centimetrů do hloubky. Teď by se tam klidně mohl dát bazén. Nic jsme neobjevili. Žádné stopy po Colemanové.“

„Takže u Drummonda nebyla. Obě drželi někde jinde a pak je rozdělili. Co když June viděla Colemanovou poté, kdy ji unesli, ale předtím, než sama skončila u Drummonda? Prověřili jste Drummondovi známé společníky?“

„Drummond žádné známé společníky neměl. Dokonce ani neměl žádné přátele. Snažil jsem se dovolat jeho jedinému žijícímu příbuznému, což je strýc, který žije někde v Coloradu. Ten chlap mi řekl, že si Drummond nezaslouží pohřeb. Zaplatí ho město.“

„A co spoluvězni?“

Velitel na ni namířil prst. „Quinnová, myslím to vážně. Přestaňte. Cením si, že jste mi řekla, co se stalo s tou dívkou, ale musíte jít domů. Prověříme každou stopu. To sama víte. Ale vy jste mimo. Policejní práci nechte na nás.“

Josie vytušila, že možná právě teď přišla její jediná šance šéfa přesvědčit, aby ji povolal zpátky do služby. Kdy příště před ním bude stát? Sakra, vždyť ji může vzít zpátky kdykoli. Nehodlá čekat se zatajeným dechem. „Omlouvám se, ale poslouchejte mě. Věci mají rychlý spád. Máte málo lidí. Děláte na velmi sledovaném případu únosu, do kterého může být zapletená více než jedna osoba. Došlo k přestřelce a dalšímu únosu – opět s možným větším počtem podezřelých. A teď ještě vražda.“

„Quinnová, myslíte si, že snad nevím, co právě teď řešíme?“

„To jsem neřekla. Potřebujete pomoc. Nechte mě vrátit se. Na dva týdny. Až se všechno usadí, můžete mě znovu suspendovat.“

„Tak to nefunguje a vy to víte. Cením si vašeho entuziasmu, tak jako vždycky, ale pohybujete se na tenkém ledě. Státní návladní mi sedí za krkem, abych vedl řádné vyšetřování. Máte větší šanci, že vyhrajete v loterii, než že ta ženská proti vám nevznese obvinění. Snažím se najít nějakou cestu, jak vás dostat z té šlamastyky, kterou jste nadělala, než tohle všechno začalo. To, že jste zapletená do všech dalších průšvihů, ničemu nepomáhá.“

 

„Nevznese obvinění,“ řekla Josie.

Šéf zvedl hlas téměř do řevu. „Quinnová, vyrazila jste jí dva zuby! Jak, sakra, můžete vědět, že nevznese obvinění?“

Protože to, co udělala, bylo mnohem horší, než že jsem jí loktem vrazila do obličeje, odpověděla si v duchu Josie. Ale tentokrát ani necekla. Když vedla naposledy tuto konverzaci, znělo to jako ospravedlňování. Zkusila to jinak: „Omlouvám se. Odteď se budu snažit… nevybočovat. Ale prosím vás, přemýšlejte o tom. Můžeme to udělat bez rozruchu. Posaďte mě k telefonu. Nebo mě nechte hlídat June Spencerovou, dokud je ve vazbě. Slibuju, že budu zařezávat.“

Šéf si povzdechl. „Quinnová, řekl jsem ne. Zavolal jsem si vás proto, abych vás varoval. Držte se dál, rozumíte?“

Chtělo se jí ječet. Místo toho se ale zeptala tak klidně, jak byla schopná: „A co ta záležitost s Ramonou?“

Pomalu mu klesla víčka. Hlavu zvedl ke stropu a zhluboka dýchal, což byl jeho způsob počítání do deseti. Moc tlačila. Jeho modré oči se znovu upřeně podívaly na Josii. „Do prdele, neslyšela jste, co jsem říkal?“

„Slyšela. Jen mě to zajímalo. Teď víc než kdy předtím. Musíme ji najít, nemyslíte? Co když má nějakou spojitost s Isabelle Colemanovou? Co když ví, kde Colemanová je?“

Šéf si rukou promnul oči. „Žádná Ramona neexistuje. Po přestřelce jsem dostal hlášení a prověřili jsme všechny možnosti. V databázi pohřešovaných osob je šest Ramon, ale žádná z nich není z Pensylvánie. Ani z okolí. Prohledali jsme Spencerův dům. Mluvili jsme s kolegy, přáteli, s jeho bývalou partnerkou. Nikdo nezná nikoho, kdo by se tak jmenoval. Ve městě dokonce ani žádná Ramona nežije – ať známá, nebo pohřešovaná. Je to slepá ulička, Quinnová.“

„Ale nemyslíte si, že je zvláštní, že oba Spencerovi s tím jménem přišli? Musí to něco znamenat. Ať je Ramona kdokoli, určitě je důležitá.“

„Zvláštní je spíš to, že o tohle všechno projevujete tak enormní zájem, ačkoli jste suspendovaná. Nelíbí se mi, že kritizujete kvalitu práce, kterou toto oddělení odvádí. Takže pokud nechcete být suspendovaná bez nároku na plat, raději byste měla ihned opustit moji kancelář.“

„Veliteli.“

„Ihned,“ zařval.

Jeho slova na Josii působila jako fyzický políček. Stiskla opěrky židle a přinutila se vstát. Nešlo o to, že na ni řval. Šéf byl dobře známý svým zvučným, dunivým hlasem. Šlo o způsob, jakým se na ni díval. Za posledních pět minut se už podruhé cítila jako naprostý cizinec ve vlastním světě. Dívala se veliteli do očí a přitom vycouvala z místnosti.

15.10.2020