Neduha do nepohody
Josef Rauvolf
Jaroslav Jeroným Neduha vzpomíná živě a bez sentimentu. Veterán naší folkové, ale i rockové scény Neduha nabízí ve svých vzpomínkách Životaběh obraz svého života, tak jak šel – s radostmi i propady. A obraz je to pěkně barvitý…
Neduha, ročník 1945, toho prožil skutečně požehnaně, a někdy to bylo možná až k nežití, přesto však se jeho vzpomínkami line jedna jednotící linka – nedat se, dělat si svoje, ať už to stojí, co to stojí, nepoddat se. Neohnout, byť by to tak bylo jednodušší a výhodnější… Tohle vše nebylo samozřejmě zadarmo a Neduha za to vše pořádně zaplatil, nikde však nenarazíme na jediné slovo lítosti, nikde si nedrbe hlavu, tehdy že měl být opatrnější, taktičtější… Chceme-li, můžeme v tom cítit étos konce 60. let, kdy lidé začali zvedat hlavy (aby je pak v naprosté většině o to více sklonili), anebo prostě přesvědčení jednoho konkrétního člověka, umělce, že má, že musí tvořit a konat tak, jak mu káže srdce. A neohlížet se na problémy s prací, na existenční přežívání, na neustálé pronásledování ze strany StB, hrozby kriminálem, nesmyslnou šikanu – která jej nakonec přinutila k emigraci.
Neduha ovšem píše také o radostech a radovánkách muzikantského života, o večírcích a nočních dobrodružstvích, o svých láskách, vždy však decentně, a pokud píše o milostných nezdarech, vinu vždy bere na sebe.
Značná část jeho vzpomínání se pochopitelně točí kolem muziky, Neduha, který vystupoval jak sám se svou kytarou, tak založil legendární kapelu Extempore, jež ležela estébákům pěkně v žaludku, hrál i v dalších různých seskupeních, se na svém putování také setkal se spoustou zajímavých lidí, známých i neznámých, namátkou například s Karlem Krylem a řadou dalších, jejich civilní portréty, jakoby ze zákulisí, jsou také velice cenné. Neduha, náležitě rozevlátý byl ovšem rozkročen daleko více, a tak píše i o lidech z okruhu undergroundu nebo starokatolické církve, výtvarnících, muzikantech. Z každé věty cítíme, že má dar psát poutavě, barvitě, i díky tomu jsou jeho vzpomínky nejen svéráznou autobiografií, ale lze je i zobecnit, protože podobně jako on žilo mnoho dalších. Snažili se jako on přežít se ctí, navzdory fízlům, střídali zaměstnání, byty a podnájmy, prostě navzdory tomu všemu putovali životem… Mimochodem, právě popisy Neduhových výletů, ať již do Anglie v roce 1968 či později čundrů po Slovensku patří k velice zajímavým, i proto, že realita se od té doby v mnohém, změnila. A jistě zajímavé je srovnání vlastních vzpomínek s Neduhovými, při některých, Neduhou popisovaných akcích jsem byl totiž také…
Jak bylo naznačeno, Neduha přináležel ke starokatolické církvi, v rakouské emigraci byl dokonce jejím zaměstnancem, nicméně nikde nesklouzává k tomu, aby čtenáře přesvědčoval o své víře, z občasných poznámek na adresu politické či společenské situace můžeme vycítit Neduhovo jasné sociální cítění i zcela pochopitelnou naštvanost na všechny měšťáky, bolševické i kapitalistické, na rádoby vlastence v emigraci i na všechny ty vychcánky, práskače a kšeftsmany doma…
Josef Rauvolf, překladatel a publicista
5.9.2016
