První John Barth česky - musilovská Na konci cesty

nakl. Dokořán

Hlavní hrdina novely Jacob Horner na radu doktora uniká před svou nerozhodností a nihilismem tak, že si v určitých životních momentech nasazuje masky: Před školním výborem se chová jako idealistický a práci oddaný učitel, jindy hraje nezodpovědného mladého muže či napodobuje svého racionálního kolegu Joea Morgana. Hraní rolí ovšem není bez nebezpečí - důsledkem je zaplétání se do mezilidských vztahů.

Ukázka:

4. Vstal jsem, ze spaní v křesle celý zdřevěnělý

Vstal jsem, ze spaní v křesle celý zdřevěnělý, osprchoval se, převlékl a vyrazil na snídani. Snad protože byl na mě předešlý den tak nezvykle rušný, nebo snad protože jsem spal relativně málo (musím přiznat, že příčiny mě obecně vzato nezajímají), měl jsem v hlavě prázdno. Jako by tu dnes cestou do restaurace, během jídla ani cestou domů žádný Jacob Horner nebyl. Po snídani jsem se vrátil na pokoj, usedl do houpacího křesla a houpal se; drahnou chvíli jsem sotva vnímal, co dělám, a nemyslel jsem vůbec na nic. Jednou se mi zdál sen a v tom snu pro mě bylo značně důležité dozvědět se, jaká je předpověď počasí na následující den. V novinách jsem pátral po zprávách o počasí, avšak na obvyklém místě jsem je nenašel. Zapnul jsem rádio, jenže hlasatelé zpráv se o zítřejším počasí vůbec nezmínili. Vytočil jsem telefonní číslo meteorologické služby (sen se odehrával v Baltimoru), ale i když nahraný hlas popsal aktuální povětrnostní podmínky, o předpovědi na příští den jsem se nedozvěděl nic. Ze zoufalství jsem nakonec zavolal přímo do meteorologického ústavu, jenže bylo pozdě v noci a nikdo mi to nezvedl. Náhodou jsem znal jméno hlavního meteorologa, a tak jsem mu zavolal domů. Než to zvedl, telefon dlouze vyzváněl, a následně mi připadalo, že v jeho hlase registruji znepokojení.

„O co jde?“ zeptal se. „Chtěl bych vědět, jaké bude zítra počasí,“ žádal jsem si odpověď. „Je to strašně důležité: víte, já…“ „Zbytečně se namáháte udělat na mě dojem,“ řekl meteorolog. „Úplně zbytečně. Kde se ta vaše nedůvěra vzala?“ „Nedůvěra? Vůči čemu? Ujišťuji vás, pane, že chci pouze vědět, jaké bude zítra počasí. Ta otázka mi nijak nedůvěřivá nepřipadá.“ „Když to musíte vědět, zítra žádné počasí nebude.“ „Cože?“ „Slyšel jste dobře. Řekl jsem, že zítra žádné počasí nebude. Všechny přístroje to potvrzují. Nesmíte být skeptický. Nebude hezké ani škaredé počasí.“ „Ale to není možné!“ „Už jsem řekl,“ zabručel ten člověk z předpovědi počasí. „Berte, nebo nechte být. Zítra žádné počasí a šmytec. A teď už mě nechte; musím se vyspat.“

Zde sen skončil a já se probudil velice rozrušený. Vyprávím to teď proto, abych názorně ukázal rozdíl mezi náladami a počasím, abych doložil jejich obvyklou analogii. Za takovýchto dnů, pomineme-li existenci v bezvýznamném metabolickém smyslu, přestal Jacob Horner úplně existovat, neboť jsem postrádal svou osobitost, svou osobnost: nebylo žádné ego; žádné já. Jako musí biologové obarvit mikroskopické vzorky, aby je vůbec bylo vidět, musel jsem být i já obarven tou či onou náladou, abych mohl disponovat rozpoznatelným já. Fakt, že má nespojitá a za sebou následující já byla navzájem propojená dvěma nejistými vlákny, tělem a pamětí; fakt, že z povahy západních jazyků předpokládá slovo změna cosi, čeho se změny týkají; fakt, že byť nejsou organismy bez obarvení vidět, barvivo ještě nepředstavuje organismy – to vše jsou faktory, jichž jsem si byl vědom, ale nezajímaly mě.

Za dnů bez počasí jsem jen živořil. Mé tělo sedělo v houpacím křesle a houpalo se a houpalo a má mysl byla bezmála stejně prázdná jako mezihvězdný prostor. Takový byl i den po návštěvě Morganových: od půl deváté ráno snad až do druhé odpolední jsem seděl a houpal se. Pokud jsem vůbec na Láokoónta pohlédl, nepoznával jsem ho. Avšak ve dvě hodiny zazvonil telefon a polekal mě tak, že se Jacob Horner navrátil do života, vymrštil se z křesla a telefon zvedl. „Haló?“ „Jacobe? Tady Rennie Morganová. Povečeříte s námi dneska večer?“ „Proč, proboha?“ Tento Jacob Horner byl popudlivý člověk. „Proč?“ zopakovala po mně nejistě Rennie. „Ano. Proč sakra jste všichni tak dychtiví naservírovat mi večeři?“ „Vy se zlobíte?“ „Ne, nezlobím. Jen chci vědět, proč jste všichni tak dychtiví naservírovat mi večeři.“ „Nechcete přijít?“ „To jsem neřekl. Proč jste všichni tak dychtiví naservírovat mi večeři? Jen jsem se zeptal.“

Nastala odmlka. Rennie byla člověk, který bere všechny otázky vážně: nepřišla by s odpovědí jenom proto, aby vybruslila z nastalé situace, ona v sobě musela pátrat po pravdě. Tento přístup, předpokládám, měl na svědomí Joe. Někdo jiný by se rozmrzele otázal: „Proč asi tak zvete někoho na večeři?“ a tím by svou nevědomost zastřel pláštěm samozřejmosti. Po chvíli odpověděla opatrným hlasem, jako by odpověď v průběhu řeči přezkoumávala. „Nejspíš protože Joe fakticky dospěl k názoru, že vás chce lépe poznat. Ta rozmluva včera večer se mu líbila.“ „A vám ne?“ zvědavě jsem jí vpadl do řeči. Skutečně nevím, jak by se jí mohla líbit, neboť jsme probírali samá abstraktní témata a Renniina odhodlaná, avšak omezená účast se odbývala pod sice mlčenlivým, avšak – takový byl můj dojem – velice pozorným dohledem jejího manžela. Nechci tvrdit, že na Renniině zájmu bylo cokoli předstíraného, byť byl značně strojený, nebo že by Joeovo zaobírání se jejími výroky ukazovalo na manželovu rozpačitost ohledně manželčiných názorů: jeho pozornost byla pozorností univerzitního lektora, jenž naslouchá protežovanému chráněnci, a když měl vůči jejím názorům výhrady, projevoval je naprosto neosobním způsobem, bez arogance i pedanterie. Pedant Joe nebyl. „Ano, řekla bych, že líbila. Vy myslíte, Jacobe, že by mezi návštěvami mělo být něco jako čekací lhůta?“ Užasl jsem. „Co si o tom myslíte vy?“

Znovu krátká odmlka a pak vážně vyslovený úsudek. „Mně připadá, že pro to žádný důvod není, ledaže by jeden z nás nechtěl nějakou dobu vidět toho druhého. Myslím, že občas to člověk takto cítí. Cítíte to tak, Jakeu?“ „Nuže okamžik,“ pravil jsem rozvážně a odmlčel se. „Připadá mi, že děláte správnou věc, když vyslovujete pochybnosti o opodstatněnosti společenských konvencí, jejichž příkladem budiž časová prodleva mezi návštěvami, avšak musíte mít na paměti, že v konečném důsledku nelze odůvodnit žádnou z nich. Ale z toho ještě nevyplývá, že když pro nějakou věc není důvod, tak nemá hodnotu. Nesmíte zapomínat, že obejít se bez konvence, třeba i hloupé, s sebou vždycky nese nebezpečí, že se budete bezdůvodně cítit provinile zkrátka proto, že konvence jsou konvence. Vezměte si třeba pití piva k snídani nebo noční projíždění semaforů na červenou nebo páchání cizoložství s manželovým souhlasem nebo provádění eutanazie…“ 

„Utahujete si ze mě?“ zeptala se Rennie mírným tónem toho, kdo si pouze žádá informaci. „Ano, jistě!“ „Víte, často mi připadá, že jeden si dělá legraci z druhého proto, že v něm názory toho druhého budí neklid a on vlastně neví, jak je vyvrátit. Má pocit, že by měl vědět jak, jenomže neví, a místo aby si to přiznal a ten problém zkoumal a snažil se přijít se skutečným protiargumentem, jen se argumentu toho druhého posmívá. Je tak snadné posmívat se argumentu. Takhle o vás hodně přemýšlím, Jakeu.“ „Ano. Joe se vyjádřil stejně.“ „Teď si ze mě utahujete, viďte?“ Byl jsem pevně rozhodnutý, že nepřipustím, aby mě paní Rennie Morganová znovu přivedla do rozpaků. To nebylo těžké. „Poslyšte, já dneska večer na tu vaši večeři přijdu. Dorazím v šest hodin, až budou vaše děti uložené, jak jste řekla.“ „Jeden ani druhý nechceme, abyste chodil, pokud nemáte chuť, Jakeu. Musíte být…“ „Tak moment. Proč nechcete, abych přišel, pokud na to nemám chuť?“ „Cože?“ „Řekl jsem, proč nechcete, abych přišel, pokud na to nemám chuť? Podívejte, jediný důvod, který byste mohla mít pro porušení zvyklosti, že se mezi návštěvami zachovává náležitý časový odstup, je ten, že byste zastávala stanovisko, že společenské konvence jsou možná zapotřebí pro stabilitu určité společenské skupiny, avšak nejsou platné absolutně, a ve zvláštních případech, kdy pro to váš cíl skýtá omluvu, je lze obejít. Jinými slovy, dnes večer jste v každém případě ochotní se mnou povečeřet, pokud je to věc, kterou si přejeme všichni tři: společenská stabilita není v tomto zvláštním případě vaším cílem. Nuže tedy, dejme tomu, že vaším cílem je znovu si pohovořit a že máte důvod domnívat se, že jak jednou přijdu, budu si s vámi povídat, a je jedno, zda jsem ve skutečnosti chtěl či nechtěl přijít – mnozí hosté by se tak zachovali; pak by vám nemělo vadit, zda jsem chtěl či nechtěl přijít, neboť svých cílů byste na každý pád dosáhli.“ „Pořád si ze mě utahujete.“ „No ale tohle je příliš snadné východisko. Zda si z vás utahuji, to je vedlejší. Vyhýbáte se otázce.“

Žádná odpověď. „Nuže, k večeři se dostavím v šest, ať chci, či nechci, a pokud nebudete mít do té doby připravenou odpověď, řeknu to Joeovi.“ „Děti chodí spát v půl sedmé,“ řekla Rennie mírně ublíženým hlasem a zavěsila.

překlad Jaroslav Hronek

John Simmons Barth (* 1930, Cambridge, Maryland) je americký romanopisec a autor povídek, který proslul zejména díly postmoderních a metafikčních kvalit. Krátce studoval moderní instrumentaci na newyorské konzervatoři Juilliard School, poté absolvoval Univerzitu Johnse Hopkinse v Baltimoru. Debutoval dvěma realistickými novelami, The Floating Opera (1956) a The End of the Road (Na konci cesty, 1958), v nichž líčí postavy zatížené pocitem zbytečnosti svého konání a vliv těchto postav na sice aktivnější, avšak méně vnímavé okolí. Mezi jeho další významné texty patří metafikční povídky Lost in the Funhouse(1968), romány The Tidewater Tales (1987), Once upon a Time(1994) či teoretický esej The Literature of Exhaustion(1967). John Barth ve svých dílech kombinuje filozofickou hloubku a složitost s pronikavou satirou a nevázaným humorem. Na konci cesty je prvním Barthovým dílem přeloženým do češtiny.

Na konci cesty

John Barth

268 Kč