Brutálních vražd podle thrillerů postupně přibývá

nakl. Cosmopolis

V téhle knize řádí sériový vrah. Nejedná se přitom o nahodilé vraždy, záhadný pachatel se vždy inspiruje hrůznými činy popsanými v thrillerech. Je šílený, nebo jde o něco osobního? Podaří se inspektorce Jessice Neimi zastavit vraha, který zná každičký detail knih dokonce lépe než sám autor?

Ukázka:

Vítr zesílil a ve skulinách rozlehlého rodinného domu ze skla a omítnutého betonu to úzkostně kvílí. Ze střechy se ozývá klepání a pomalu nabývá na intenzitě, tlumené praskání připomíná zvuky rozběsněných plamenů. O mohutnosti vichřice svědčí i nahromaděná vrstva sněhu, který na terase závratnou rychlostí vytvořil bílou dunu. Maria Koponenová si pevně utáhne vlněný kardigan a z velkých oken obývacího pokoje vyhlédne ven do tmy. Zadívá se na zamrzlé moře – touhle roční dobou až překvapivě připomíná rovinaté pole – a pak na pěšinu vedoucí k molu. Osvětlují ji venkovní lampičky sahající do výše kolen.

Maria zaboří chodidla do kožešiny, jež pokrývá téměř celou plochu podlahy v místnosti. Dům je vyhřátý a útulný. Ona přesto cítí neklid a sebemenší nedostatky ji nezvyklým způsobem provokují.

Tak třeba to pekelně drahé venkovní osvětlení, co ne a ne pořádně fungovat. Ze zamyšlení procitne, až když si všimne, že dohrála hudba. Projde kolem krbu k rozměrné knihovně, kterou zabírá manželova sbírka téměř čtyř set gramodesek vyrovnaná do pěti úhledných řad.

Už si za všechny ty roky zvykla, že v téhle domácnosti se hudba nepouští z chytrého telefonu. Desky mají sakra dobrý zvuk. Tak to Roger okomentoval i tehdy, když se u jeho sbírky zastavila úplně poprvé. Tenkrát jich měl okolo tří set. Asi o sto míň než dnes.

Během jejich společného života se však přírůstek vinylů značně zpomalil, což Marii připomíná, kolik toho manžel zažil, než se seznámili. Jeho život bez ní. Ona sama před ním byla jen s jedním mužem: středoškolská láska vyústila v mladou roztančenou svatbu a skončila v okamžiku, kdy Maria potkala slavného spisovatele. Na rozdíl od něj si nikdy nevyzkoušela, jaké to je být nezadaná. Někdy sní o tom, že by taky nechala vše plynout: Jen tak se hledat a prožívat milostné aférky. Svobodu. Ani trochu jí nevadí, že je manžel o šestnáct let starší. Znepokojuje ji představa, že ji jednoho dne zachvátí zmatek, takový ten neklid, kterého se člověk zbaví jedině tak, že se dostatečně často vrhá do neznáma. A přesně takhle žil dřív i Roger. Až teď, za rozbouřeného únorového večera, kdy osaměle prochází jejich honosným sídlem u moře, v tom najednou spatří hrozbu. Nerovnováhu, která by mohla vychýlit kurz jinam, pokud by se i jejich vztah někdy ocitl uprostřed nefalšované bouře.

Maria zvedne jehlu přehrávače, uchopí mezi prsty desku Boba Dylana Blonde on Blonde a opatrně ji zasune do lepenkového obalu, na němž mladý umělec v hnědé semišové bundě a černobílé

kostkované šále sebejistě hledí do kamery a tváří se nevrle. Pak desku uloží do knihovny a od konce abecedně seřazené sbírky náhodně vybere jinou. V reproduktorech to zachrastí a brzy se místností rozezní medový, vlídný hlas Stevieho Wondera.

Vtom to zahlédne znovu. Tentokrát koutkem oka. Světýlko nejblíž u pláže nakrátko zhasne. A hned se zase rozsvítí. Úplně jako před chvílí, potemnělo jen na vteřinku. Maria ví, že zářivkové trubice v lampách měnili před Vánocemi. Dobře si to pamatuje, protože nechutně drahou fakturu zaplatila elektrikáři hotově. A právě proto ji tahle zanedbatelná mrzutost popudí.

Takže popadne telefon a napíše mu zprávu. Netuší, proč se rozhodla manžela obtěžovat takovou podružností, zvlášť když má právě vystoupení, jak Maria dobře ví. Možná je za tím chvilkový pocit osamělosti, smíšený se špetkou nejistoty a nepatřičné žárlivosti. Chvíli na odeslanou zprávu zírá a čeká, až se fajfky na spodním okraji zbarví domodra, ale to se nestane. Roger je nedostupný.

Ve stejný okamžik se zasekne deska. What I’m about to. What I’m about to. What I’m… Zní to, jako by se Wonder zajíkal, protože ho uťali v půlce toho jeho krásného verše. Některé Rogerovy desky už jsou v tak špatném stavu, že je snad ani nestojí za to schraňovat.

Copak v tomhle příšerném baráku nic nefunguje? Tělo jí prostoupí chlad. A než se vzpamatuje, zahlédne za skleněnými dveřmi něco, co tam nepatří. Silueta nakrátko splyne s jejím odrazem, ale potom se pohne a promění v samostatnou postavu.

***

O několik minut později, které se mu zdají jako celá věčnost, uslyší Jusuf zaskřípání kovové branky a uvidí, jak k němu do zahrady míří dva ostražití policisté v uniformách. V tom, který jde vepředu, pozná Koivuaha. Před kolegou má několik kroků náskok, trochu jako pomezní rozhodčí amerického fotbalu čekající na hvízdnutí.

„Tak jak to vypadá?“ zeptá se, když dorazí k Jusufovi. Druhý strážník dál kráčí po příjezdové cestě a opatrně se blíží ke garáži.

„Úplně nevím. Ale vůbec se mi to nelíbí,“ řekne a vstane. Z dlouhého dřepění ho brní kolena a promrzlé uši mu profoukly natolik, že už je vůbec necítí.

Koivuaho si prohlédne kamenný výtvor.

„Chápu,“ přitaká.

„Předtím jste byli jen u branky?“ zeptá se Jusuf, a když policista přikývne, dodá: „Nevšimli jste si, jestli se v horním patře svítilo?“

„Tak to nevím. Z ulice není na dům úplně vidět. A navíc to bylo za denního světla…“

„Dobře,“ spokojí se s odpovědí Jusuf, utře si nos hřbetem dlaně a nařídí Koivuahovi, aby šel s ním.

Prodírají se závějí k odmetenému prostranství před domem.

„Někdo to tu nedávno odmetl,“ zašeptá Koivuaho.

„Taky jsem si všiml.“

Jusuf se rozhlédne kolem a nade dveřmi těsně pod střechou si všimne stejné bezpečnostní kamery jako u branky. Jestli je někdo uvnitř, policisty nepustil dovnitř záměrně. Mladší strážník dál stojí u garáže a rozhlíží se kolem.

„Co budeme dělat?“ zeptá se Koivuaho.

„Nevím. To, že mají na zahradě satanistickou sochu, nám ještě nedává důvod vyrazit dveře.“

„Jednoznačně.“

„Řekněte kolegovi, ať hlídá tady před domem. Zkusíme to obejít.“

Jusuf sebou cukne při každém zapraskání sněhu, které se pronikavě rozlehne vždycky, když udělá krok. Dům má spoustu oken, ale všude je tma a zatažené závěsy. Nakonec se dostanou za roh na zadní dvorek, který je o dost menší než jabloňová zahrada před domem.

„Podívejte,“ zašeptá Koivuaho.

„To snad ne.“

Uprostřed zasněženého dvorku stojí další rohatý.

Jusuf chvíli zvažuje možnosti. Vnikli na soukromý pozemek, aniž měli podezření, že tu došlo k trestné činnosti. Rohaté postavy však jasně naznačují, že zdejší obyvatelé s případem nějak souvisejí.

Když se vezmou v potaz všechny okolnosti, je to nad slunce jasnější.

Stočí zrak k domu, na zadní terasu vedou velké prosklené dveře. Sáhne po pistoli a opatrně k nim zamíří. Závěsy jsou roztažené, ale dovnitř není moc vidět. Ve velké zadní místnosti je tma jako v pytli. Na prosklených dveřích je ovšem něco nezvyklého. Zevnitř se po nich vine vzor připomínající pavučinu. Jako by se je někdo pokusil rozbít. Jusuf na sklo přitiskne hlavu, přiloží si ruce ke spánkům. Na bílé mramorové podlaze se nacházejí černé skvrny, které při bližším pohledu vypadají jako poměrně hrbolaté trojrozměrné předměty. Různých velikostí a tvarů. Jsou to kameny.

„Koivuaho!“ vyhrkne a vzápětí uslyší, jak se sněhem spěšně prodírají strážníkova bagančata. Vzpomene na Rasmusův výčet vražd z Koponenovy knižní série. Vybavil by si ho, i kdyby ho vzbudili

o půlnoci.

 

Kniha I

Žena utonulá

Žena otrávená

Muž ukamenovaný

 

„Baterku!“ Jusuf natáhne ruku, jako když zubař instruuje sestřičku. Koivuaho odepne z víceúčelového pásu černou kapesní svítilnu. Silný paprsek světla olízne tmavou místnost, její podlahu plnou kamenů. Sedací soupravu u krbu a křesla, kolem kterých leží největší část kamení. Vtom ve světle baterky zahlédne cosi, co by vzhledem k lesklé kštici vlasů mohlo být čísi temeno. Vykukuje to nad opěradlem zeleného křesla.

„Přivolejte další hlídku. A sežeňte nářadí, potřebujem se dostat do baráku,“ hlesne a zkusí vzít za kovovou kliku. Je zamčeno a okna jsou z nerozbitného skla. Svědčí o tom vzor, který na něm zevnitř zanechaly kameny.

Koivuaho sáhne po vysílačce.

25.9.2020