Tváře literátů za sítem slov
nakl. Novela Bohemica
Lucie Tučková podává svědectví o solitérech, kteří se psaní naplno vydali, a tím vyjevili podstatná svědectví o poslání nejen literatury, ale nahlédli i mnohá tajemství života. Texty originálně osvětlují tvorbu spisovatelů, které řadíme mezi velikány naší literatury, mezi nimiž jsou i Julius Zeyer, Jakub Deml, Zbyněk Hejda, Pavel Zajíček anebo Bohumil Hrabal, z francouzské literatury např. Henri Pourrat či Marie Noël.
Šachová partie na hraně žiletek
Pokus nahlédnout do světa Pavla Zajíčka
…svobodně vydechl: mezi ním a lidmi, které právě opustil, vibruje pružná, ale pevná stěna z lazuru: cítil se výborně
František Hrubín
Při vyslovení jména Pavla Zajíčka (15. 4. 1951) se může vybavit mnoho atributů: legendární hudební uskupení DG 307 s jeho texty, hrou na nástroje, vzniklé z věcí úplně odlišného určení; nezaměnitelná barva hlasu a deklamativní (ne)zpěv; výtvarné koláže i rozměrné objekty, tvořené z nalezených předmětů, střepů, úlomků nebo mořem vyplaveného dřeva; divadelní multimediální představení Pustina; především však knihy textů, které se žánrově těžko začleňují. A samo zařazování do jakékoli skupiny je pro tohoto autora nepřesné a vlastně i nemožné. Byť bývá nejčastěji zmiňován jako jedna z významných postav československého undergroundu, nejen že se tomu on sám brání, ale především je to se stále delším odstupem od změny režimu pojem ve vztahu k němu mimoběžný – Zajíček se totiž po návratu z exilu soustavně a intenzivně dál věnoval tvorbě, která se stále a znovu v sobě obrozuje a proměňuje. Jeho výstavy, autorské projekty i koncerty dokázaly oslovovat publikum všech generací. Snad je ale přece jeden pojem, který ho ve své plnosti vystihuje: básník.
Uskutečnit hravé obrazy
Z obyčejné každodennosti, z vůní, náhlého ticha, záblesků světla, ze zvuků noci, okamžiků milostného spojení, z útržků náhodně vyslechnutých hovorů, zpěvu ptáků nebo z proměn tváře jen zdánlivě stále stejného města Pavel Z. skládá mozaiku chvil užasnutí i vnitřního střetávání s nepochopitelným „většinovým“ světem. Všechny jeho umělecké projekty mají kořeny v jedinečném, neopakovatelném údivu, inspiraci, která vyzývá k pohybu, a to zdaleka neplatí jen pro tvorbu, ale především pro způsob vlastní existence. Protože nejprve je třeba uvést se do deliria. Do toho de-lirického stavu usmíření se uvést. A věřit! Uvěřit tomu! Všemu, co děláš, co vidíš, i tomu, co žiješ. Obrazům, zjevením i obyčejným chvílím…
Vnější podoba takto vzniklých prací, jejich tvar v nejširším významu tohoto slova, představuje v našem současném kulturním prostoru nebývale širokou paletu. V jemnějším rozlišení je zřejmá i velká pestrost v rámci každého jednotlivého „proudu“ Zajíčkova projevu – každá autorská nahrávka má jiný zvuk i ladění, tytéž texty jsou otáčeny po jemné ose, doprovodná hudba osciluje od kakofonických zvuků po ztišený, téměř kontemplativní doprovod, Zajíčkův hlas od něžných poloh k syrovosti. Knižní texty plynou z téměř automatického textu po deklamativní, ostře sekané rýmy a výkřiky až po básně blízké barokní poetice. Jak dokazuje i soubor Jedna věta , který vyšel jako příloha Revolver Revue, Pavel Z. s každou prací přistupuje na jiná pravidla hry – a těmi se především on sám baví.
Některé dobrovolně přijímané premisy čtenář nebo publikum nemusí zaznamenat, a dokonce se tím nijak sdílnost prací nezmenšuje. Ovšem o Pavlu Z. samotném mnoho vypovídají – o potřebě proměny, hledání, hravosti, naslouchání a připravenosti k činu, protože je ostatně každodenně nutné znovu rozehrávat svou šachovou partii, jak svůj život nejen obrazně pojmenovává, ale především žije: …nejlepší je dělat něco na hraně. To znamená buď bankovní lupič, anebo… Ale každej to má jinak, nikdo není výjimečnej. Umění je důležitý jako chvění, ale taky nic neznamená. Z toho bič neupleteš. Z těch odpadů umění padají ty vzácnosti.
Bez kompromisů nebo preventivního chystání ústupových cest, v obnaženosti a téměř bez záchytných bodů se snaží stále znovu vracet do prapočátku. Jen zdánlivě v expresivní poloze o tom říká: Vysrat se na kombinace podivnejch her v srdci… Vysrat se na zbytečný pochyby. Začít znovu naslouchat a znovu si uvědomovat vzácnosti života… Otevřít se a uskutečňovat ty hravý obrazy, který se v člověku zjevujou…
Beze slov a vidění
Zatímco se Zajíček od sedmdesátých let umělecky vyjadřuje mnoha různými způsoby, ať už prací na textech, hudbě, nebo výtvarně, jeho sdělení je jen jediné, navíc záměrně nedoslovené: Básník… / Neukrývám se ve slovech. / Jen se občas dotýkám… / Nic vlastně neříkám. A byť jsou především DG 307 spojovány s hudbou, která je nepředstavitelná bez výrazných „hluků“, někdy na hranici únosnosti pro sluch, nejpřirozenější médium pro ono jediné, zároveň chvějivé, a přitom neměnné sdělení, je u Pavla Z. ticho. Jakmile se přiblíží ke klíči, který otevírá cestu k pochopení podstaty nebo údivu, v textu se objevují závorky, v nichž se ocitá to důležité, a ještě spíš bílá místa, tři tečky, neuzavřené rýmy a věty.
Ztišení je ale také přirozenou reakcí na okolní svět, posedlý sebe-vyslovováním a zahlcený nepřebernými druhy šumů. Nezbývá, než: vyslovit tiše to / o čem sníš / odhalovat jeskyně krásy / jakkoli to zní nepatřičně v místě / a čase kde se nacházim. Mlčení je přitom jen rouška pro stále plynoucí vnitřní promlouvání, kterou by bylo mnohdy zdánlivě jednoduché odhodit. Překročit práh vysloveného by z vnějšího pohledu mohlo i mnohé usnadnit: seš světlo, / o kterém mluvím; / ne však ven, / ale dovnitř; / takže to nemůžeš slyšet. Jenže stále se jedná o rozpor s vnějším prostorem, do kterého jako by obnažená křehkost již nemohla vstoupit nedotčená.
Podobně, jako se slova skrývají v tichu, to nejpodstatnější vidění se děje jen vnitřním zrakem: už je noc / léto stárne / do oken vniká chlad / přicházím k tobě s dary / není je vidět / svítí když zavřeš oči // jazykem slepců se zavřenýma očima. Oběma způsoby ne-promlouvání v zahalenosti, se nutně zužuje již tak malá plocha, na níž se lze dorozumět s okolím. Ale k tichu a nepatření zrakem existuje zároveň protipól, přitom jen zdánlivě svou podstatou neslučitelný: opakování slov podobné zaříkávání, výkřik a vtiskávání podob viděného i pociťovaného do výtvarných objektů.
Očistit se
Zahlédnout odpověď na otázku po povaze toho, co bylo na počátku, jako by se odvíjel čas zpět, proti proudu geneze, je možné jen ve vlastním zbystření, očištění, za plného vyslovení „ano“ okamžiku tady a teď. Ovšem zde je třeba se tázat i po povaze smyslu přitakání a vjemu prostoru a času u Pavla Z., protichůdných k jejich většinovému chápání.
Ve světě žebříčků hodnot, stavěných na měřitelných zásluhách a pocitu, že osobní svoboda znamená shromažďování vlastnictví a vyvázanost z kulturních i prostorových souvislostí, kdy spolubytí s ostatními je možné jen ve vztazích dostatečně mělkých na to, aby příliš jednotlivce neovlivňovaly, působí Zajíček jako zvláštní zjev. Pokud už s někým promlouvá nebo mlčí, je to vždy plná blízkost, bez ochranných štítů: to že sedíme spolu, je pro mě podstatný. Teďka, v tuto chvíli. A ta podstata další chvíle bude mít svoji podstatu v tý další chvíli.
Okolnímu světu se instinktivně brání, vědom si nástrah ustrnutí v jediném bodě, v otroctví vnějším pravidlům: já se definovat vůči světu neumím. Ale to není únik – že bych mávnul rukou. Pokoušel jsem se taky definovat svůj život – nebo definovat život jako takovej – jako provizorium. Že to není místo, kde se dá nabývat, získávat, ale učit se oprošťovat se – od závislostí. To znamená především závislostí k věcem, protože věci jsou úžasný. To jsou drogy! Člověk vystaví první patro svojí osobní babylonský věže – a už má chuť na další. Já mám vnitřně celej život, od ranýho mládí – jako provizorium. Že to není prostor, kde by se dalo něco vystavět. Ale to je něco, co je. Co stavbu má ne viditelnou. Že ta viditelná stavba už nedává smysl. Ono to dělání samo, to bytí, je smysl.
Očištění předpokládá umění zapomenout sen / zapomenout lásku / jako v mystériích / obyčejnosti. A také odhazování zkušeností, které by současnou chvíli relativizovaly, a tím bránily jejímu plnému dotyku. Jako by se stále znovu otloukaly vrstvy omítky z domu, je nutné dokázat zpět nalézt bod, ve kterém bylo vše údivné svou novostí. Opět přicházejí: první slova / první nadechnutí / první dotek / první milování / první zrada / první paprsky / modlitby probouzejících se ptáků. Z dříve ve vytržení prožitého přitom zůstávají zachovány intenzívní otisky, vypálená znamení nebo jizvy, jejichž ostré ohraničení se časem nezmenšuje – ve výtvarných pracích mnohokrát zpodobněné pomocí střepů, do textů vkládané jako ty nejnaléhavější obrazy. Pro Zajíčka …poezie má smysl / jako znamení paměti.
Ze záblesků uhranutí tak vznikají stále živé promluvy, a tedy vedle sebe bez jakéhokoli nesouladu mohou stát obrazy a koláže vzniklé od osmdesátých let po dnešní čas a návštěvníci koncertu se po jeho skončení pochvalně vyjadřují o „nové“ písni, netušíce, že pochází z konce sedmdesátých let. Tím je také dáno, že u Pavla Z. nelze mluvit o nějakém uměleckém vývoji ve smyslu křivky, vedoucí od méně dokonalého k mistrnosti, neboť způsob jeho tvorby existenci jakékoli takové křivky sám v sobě vylučuje. Jediným měřítkem pro jeho práce je jejich syrovost a neodbytnost nebo do hlubin zasahující něha, dle toho, na základě jakého impulzu vznikly. Pro sebe-hodnocení autoru stačí opět volba mezi „ano a ne“, tedy zda srdce z vosku / rozpálený žárem / kape / na papír , nebo si je o sobě jist, že to, co si zapisuju, jsou mdlý existenciální žvásty, a to už tu bylo, takže není nutný se v tom hrabat znova. A tehdy zbývá jediné řešení: …zpět k počátku. Vrátit se na válečný pole úžasu, nebo to úplně vzdát.
Není prostor pro odpočinek nebo netečné čekání, i když mnoho času ve skutečnosti právě čekání zabírá. Je však jako v mysli opětovně napínané lanko, neustále vnitřně pozorované, o které se může zachytit jakýkoli, i třeba úplně banální vjem, a spustit hybnou sílu fascinace, stát se předobrazem vzápětí zachyceného, ať slovy, nebo bez nich.
Čas, kdy záchvěvy ani po delším očekávání nepřicházejí, je obdobím největší zranitelnosti. Svádí k bilancování a zvažování; obojí je pro Pavla Z. nepřirozené, i když se z nich rodí pozoruhodně vtipné a zároveň ostře sebeironické postřehy. Především však bez fascinace nebo „halucinování skutečnosti“ tehdy básník není chráněn před okolním prostorem natolik, aby se ve své dnešní podobě pro něj nestal ohrožujícím. Jenže nemá možnost uhnout z vytyčené trasy, a to ani na okamžik, v obavě, že by sama cesta mohla zatím zmizet: Hledal jsem někoho, kdo by mohl alternovat můj život, když život sám se zdál v úzkých na hraně žiletek, v prostoru, kde vše se mezi sebou rve a vše teprve začíná… Ale ta syrovost je pro mě příliš silná droga…
Jistá křehkost, nevidění a neporozumění tomu, co je pro ostatní běžné, a především neprosazování sebe sama jsou při čekání na dotek inspirace i poznávacím znamením s těmi, kdo jsou podobně nastaveni. Ze dnů netečné temnoty lze vystoupit nejen radostným záchvěvem, s dětskou naivitou spatřenou neopakovatelností okamžiku, ale i zachycením se ztišené jemnosti, s melancholií pramenící v převelice dávném čase: v kůži světa vyrytá je jizva nejistoty / v tvojí kůži taky / v mym srdci též / opozdil jsem se o několik životů. / (…) sbírám torza divný básně! A nalézt spojence, když se zdánlivě žádný nenachází na dosah, je možné i skrze dříve napsané. O intenzitě takového dotyku Zajíček říká: Tu a tam jsem porozuměl knihám jako výkřiku duše. (…) je to touha po blízkosti, lidské osudy, zvláštní světlo… Jsou to tajné dveře, které ti něco otevírají.
Vydat se za inspirací znamená pro Pavla Z. také častou nutnost vyslovovat „ne“ své současné chvíli, pokud se ocitne v nefungujících, do banalit posunutých vztazích nebo na místech, ve kterých se snad dá pohodlně pobývat, ale ztratily pro něj v onen čas schopnost vzbudit fascinaci. Není důležité, kolik energie dosud stálo v nějakém městě či zemi se usadit, nakolik pohodlné by mohlo být neopouštět skřípající soužití, pokud vykročení jinam znamená opětovné a úplné obnažení se. A dokonce i završené práce, „úspěšně naplněné“ plány, je někdy potřeba obřadně proměnit v popel. Také o tom opakovaně promlouvá, např.: V závěru to všechno třeba spálit. Oheň! (…) Ty hořící diamanty hry!
A na konec i náhlé vnější přetnutí čehosi, co jako inspirace bylo přítomné a tepající, Pavel Z. dokáže vnímat jako impulz, který mu byl darován. I ztroskotání je pro něj cestou otevírající prostor k dalšímu pohybu – a možná je to právě jedna z nejvzácnějších poloh, v dnešní poezii jinak téměř k nenalezení: Nechala jsi mne klesnout / a dobře jsi udělala / (…) / Takhle aspoň vím, že se není o co opřít. / Musím jít, abych viděl. / Musím prožívat, abych neztratil citlivost.
Jiné souřadnice
Hovoří-li Pavel Zajíček o místech a o čase, neopírá se o souřadnice, které se běžně užívají. Jeho místa příběhů jsou daleko víc ukotvena ve snu nebo zásahu podivení než v běžných mapách. Čas neplyne tak, jak si jej většinou ve vzpomínkách pozpátku odvíjíme, ale je odsekáván do co nejdrobnějších, ostrých úlomků, zaseknutých do pletiva paměti. Většinou nepoužívá přesné údaje v kalendáři a často ani nezmiňuje název míst, kde se příběhy odvíjejí, protože v jeho vnímání se jedná o silně a snad jedinečně, osobitě poznané mezi-časy a mezi-prostory. V nich teprve skutečnost nabývá svých konkrétních podob, v jakési neopakovatelné vůni, záři, v nepředvídatelném poznání, zážitku, nebo i ve snu, kladeném do protikladu přítomnosti. Co z dění zůstává zachyceno v poezii, je jen zlomkem sledu událostí, protože i v rámci jakkoli krátkého časového úseku je třeba pátrat jen po chvílích vidění, tušení nebo uvědomění.
Bezcenná přítomnost je pro Pavla Z. okrášlená doteky prozatímnosti… Čas jako by ukazoval u Zajíčka svou jinou podobu – zachytitelnou, přitom pomíjející dříve, než je uchopena. Vždy znovu nastává Mezičas, který teče podvečerem. / Protékám podvečerem… Chvění, míjení, nezachytitelnost času přitom v jediném zlomku okamžiku samo vede k pevnému počátečnímu bodu: Kolem poletující ptáci / zpěvy věčnosti /zpěvy času.
Vyprávěné příběhy jsou jen odrazem skutečnosti, přičemž někdy jsou důležité stíny, ne objekty, které je vrhají… Kromě v nejrůznějších souvislostech se objevujících odlesků v zrcadle je u Pavla Z. ještě jeden typický posun vidění, který zjasňuje nahlížené. Je jím pohled skrz barvy, ať už vcházející do dne ze snu, nebo v přírodě právě přítomné. Ty dávají obyčejnému pohledu na město i na krajinu měkkost, samy, podobně jako vůně, patříce do světa za oponou běžně vnímaného. Ve světě Pavla Z. je růžová mlha zahalující krajinu / jako tajný milování.
Na počátku
Návraty skrz čas, navzdory jeho plynutí, se u Pavla Z. nemohou uskutečňovat bez spojení s tím, co k počátkům samo vede. Bez archetypálně zpodobněné matky s dítětem na několika Zajíčkových plátnech (ženy jako milostného objektu i coby Madony s Kristem), v textech zmiňovaných vůních ženství coby znamení jara, „vzpomínek“ na mateřský prs a především otiscích milostných setkání v prorůstání. A ty, byť jsou jen obrazem zažívaného, jsou u Pavla Z. v poezii tím nejsilnějším sdělením. Láska od nejněžnějších poloh po syrovost vzájemného vrývání se, probouzení, propadání se do prostoru beze slov a přestupování hranice smyslů. Je také nejmocnějším impulzem k vnitřnímu otevření se: Proměnit se ve vůně a tak se milovat.
V milostném spojení je podobné chvění, jako ve stále stejné, přitom neustále se proměňující „životní šachové partii“. A láska sama je pro Zajíčka uhrančivá nejen ve všech podobách, jakými ji pociťuje, ale i jako veličina, fungující na zcela otevřeném principu hry bez pravidel, je jen kód lásky, ta proměňující se šifra… K prapočátku, jemnosti a údivu se tedy lze přiblížit i tehdy „… když v člověku bouří nádherná pornografická touha. / Nejprasáčtější… (…) A za tím se ukrývá jemnost / (…) / detaily vytouženého naplnění. Neboť v tomto světě zmatení a jazyků je láska hybnou silou, i když se to málokdo odváží přiznat.
V poezii lásky, přítomné v hudbě, textech i kolážích a obrazech, je pro dnešní svět Pavel Z. možná, a hlavně navzdory jeho právě citovaným slovům, nejsrozumitelnější. Láska je zde jako jeden z podstatných aktů svobody, v naléhavosti, nezakrytosti a hravosti bez jakýchkoli omezení. Je s jediným pravidlem: nebuď opatrnej! Neboj se ničeho! A jdi! , které je samo o sobě tím nejdůležitějším v životní i umělecké pouti Pavla Z.
Cesta, která se před ním klikatila. Kolik životů vlastně žil, nedokázal říct. V kolika maskách, rouškách, zahaleních či v kolika extázích a v kolika pádech. Byly však chvíle, kdy věděl. Chvíle neobyčejného štěstí a zároveň chvíle nejobyčejnější. Tehdy cítil, že hra je rozehraná bez pocitu strachu, bez obavy. Odvaha, to je zvuk roztažených křídel…
text publikován bez doplňujících poznámek
15.9.2020