Zdaleka nejen Hrabalův filmař - zemřel Jiří Menzel
Tomáš Weiss
Když Jiří Menzel získal v Los Angeles Oscara za film Ostře sledované vlaky, byl v devětadvaceti letech nejmladším režisérem v historii kategorie zahraničních filmů. Od té doby natočil řadu legendárních filmů, především na náměty Bohumila Hrabala, Vladislava Vančury, Josefa Škvoreckého, Zdeňka Svěráka, Václava Havla. Po celém světě se těší dodnes jeho filmy přízni vysokého počtu diváků a oceňují je lidé všech generací.
Téměř všechny Menzelovy filmy reprezentovaly naši republiku na zahraničních filmových festivalech a přehlídkách, celá řada z nich získala v zahraničí významné ceny a čestná uznání. Menzel si ve svých filmech i zahrál, nebo byl obsazován i jinými filmovými režiséry, k nimž patřili Kádár Klos, Evald Schorm, Juraj Herz nebo Věra Chytilová. Ve filmové tvorbě se stal dvorním režisérem Bohumila Hrabala, jednoho z největších prozaiků 20. století. Z Menzelových filmů se nesmazatelně zapsaly do povědomí diváků Postřižiny, Slavnosti sněženek, Vesničko má středisková (nominace na Oscara) a nedávný film Obsluhoval jsem anglického krále.
Na svém kontě má Jiří Menzel skvělé činoherní inscenace, které režíroval u nás a v zahraničí. Jeho činoherní působení je spjaté především se slavnou Comedií Française, s pražským Činoherním klubem, Divadlem na Vinohradech, Divadlem Bez zábradlí a Jihočeským divadlem v Českých Budějovicích. Realizoval také komedie v plenéru před otáčivým hledištěm v Českém Krumlově a ve finském Tampere.
Při své práci má vždy perfektně sestavený tým a často tvoří v přátelské atmosféře. Menzelovo režisérské charisma je obestřeno precizním přístupem, vysokými nároky k okolí, sebeironií a humorem. Jeho pověstná laskavost má mnoho odstínů a většinou bývá rafinovaná. V umělecké tvorbě filmové i činoherní mistrovsky vystihuje s poetickým duchem, podobně jak spisovatel Bohumil Hrabal, hloubku lidského života.
z časopisu Harmonie
Jak často k vám Hrabal chodil?
Byl u nás několikrát. Jednou se stalo, že přišel o dvě hodiny později, než jsme se domluvili, a byl trochu nesoustředěný. Pořád během práce odcházel do předsíně a koukal z okna. Pak mi došlo, že si toho rána koupil nové auto, stálo před naším domem, a tak se na něj chodil dívat. Mnohem víc jsme se ale scházeli u něj v Libni, na procházkách a v době, kdy jsme měli distanc, v Kersku, kde jsme celé dny debužírovali. Hrabal byl skvě- lý kuchař, i jeho paní, bratr, švagrová, sousedi... Jednou nám nalil houbovou polívku, sám ji nejedl a pak se zeptal: „Nebrní vás něco? Ne? Tak to můžu dávat do kulajdy i tuhle houbu.“ Vyzkoušel ji na nás.
Byl Hrabal tím typem přítele, ke kterému se chodí pro radu?
Přítel byl, ale neradil. Vlastně jsem se nikdy moc neradil, spíš jsem se řídil příkladem těch, kterých jsem si vážil. Chcete-li, jediný člověk, který mě svým způsobem vychovával, byla Věra Chytilová. Byla starší, takže když jsem byl neotesanej – a to já byl –, radila mi, jak slušně jednat, kdy mám dámě zapálit cigaretu, podat kabát, že mám vstát od stolu, až když vstane dáma, zkrátka chovat se jako muž. Dala mi dobrou školu.
z rozhovoru pro Marianne
7.9.2020
