Česky vychází poslední Kunderova kniha Slavnost bezvýznamnosti

Anna Kareninová, Tomáš Weiss

Jako první z francouzsky napsaných knih Milana Kundery vychází ta poslední - Slavnost bezvýznamnosti. Dlouho autor trval na vlastním překladu do češtiny, což blokovalo jejich domácí vydání. Důvěru ale nakonec dostala Anna Kareninová, jejiž překlady Célina a Pounda sám autor dlouhodobě podporuje. Pokud vše půjde podle plánu, bude do několika let i česky Kundera kompletní.

POZNÁMKA PŘEKLADATELKY

Překlad je pro mne neustálý kondicionál:„Jak by to napsal spisovatel, kdyby psal česky.“ Když Milan Kundera došel k názoru, že bych mohla přeložit do češtiny jeho francouzsky napsané romány, kondicionál se změnil: „Jak by to napsal spisovatel, když psal česky.“ Světový spisovatel, jehož čeština i francouzština zní jako souzvuk, v němž poznáme jeho hudbu. Říkám-li, že překladatel hraje na svůj nástroj hudbu napsanou pro nástroj jiný a má být na svém nástroji věrný té hudbě – teď byla přede mnou hudba skladatele, který ji složil sice pro „nástroj jiný“, ale na ten můj hraje mistrovsky. A já mám dostát nejen jeho hudbě, ale i jeho hře na můj nástroj.

Tím se změnil nejen kondicionál, ale i průpravy. Má představa o smyslu a etice úlohy překladatele se ucelovala od přelomu tisíciletí pod vlivem básníka Ezry Pounda, jeho překladů a jeho uvažování o překladu. Za svého učitele v těchto úvahách jsem považovala i básníka Petra Kabeše a jeho devízu „Přesnost je básnivost“. Pevnou oporou, k níž se vztahuji po celou dobu, mi také byl a je právě Milan Kundera a jeho postoje k zacházení s autorskými díly. Jeho esej „Překlad jedné věty“ je mi školou překladu. „Nechovejte se tu jako doma, příteli, já jsem vám přece nikdy neřekl: ‚Tady máte mou partituru a dělejte si s ní, co se vám zlíbí,‘“ cituje v knize Kastrující stín svatého Garty Milan Kundera ze Stravinského dopisu dirigentu Ansermetovi. Lépe se to říct nedá. A když v „Umění věrnosti“ Milan Kundera píše: „Říká se: překlad je jako žena; buď věrný, nebo krásný. Neznám hloupější větu. Neboť překlad je krásný, jen když je věrný“, je to úleva: konečně to někdo řekl!

Průpravy k přesnosti a věrnosti, abych se „nechovala jako doma“, se tentokrát soustředily nikoli na pročítání sekundárních pramenů a vnímání a rekonstruování hudby originálu jako u překladů Célinových románů a Poundových Cantos, ale především na důkladný průzkum českých knih Milana Kundery z hlediska jazyka, slovníku, skladby vět. A pak na jejich francouzské překlady, které spisovatel autorizoval. Věděla jsem, že sice dávám českou podobu spisovateli na základě jeho francouzského jazyka, ale zároveň že mi zdrojem musí být jeho vlastní český jazyk. Díky nakladatelství Atlantis jsem měla možnost v elektronické verzi českých knih Milana Kundery, které Atlantis vydal, podrobně dohledávat užití slov a vazeb, i zdánlivě nevýznamných spojek či běžných bezpříznakových příslovcí. Byla to nedocenitelná pomoc.

Během práce na překladu jsem také zjišťovala to, čeho sem si nevšimla dřív jako čtenář a co by mi možná unikalo i při zkoumání literárním: že totiž Milan Kundera psal francouzsky dávno předtím, než odjel do Francie, psal francouzsky už ve svých českých románech, jeho české psaní myslí francouzskou syntaktickou přesností. Přicházela jsem na to pokaždé, když jsem použila nějaký typický postup francouzsko-českého překladu: chtěla jsem se vyhnout tomu, co se považuje za „nešikovnou poplatnost francouzštině“, chtěla jsem větu uhladit... a uvědomila si, že to není ani přesné, ani věrné, jen bezhlasé. Pokaždé jsem pak našla v českých knihách Milana Kundery právě ten obrat „syntakticky poplatný francouzštině“, který ale zazářil významem. Pro příklady citujme z toho, co kdysi vytýkal české verzi knihy Nechovejte se tu jako doma, příteli článek „Sám sobě překladatelem“: „Namátkou několik příkladů: Vytýkací konstrukce jako ‚Kdo mě zajímá, je romanopisec‘ či ‚To, co charakterizuje životopisy slavných lidí, je, že chtěli být slavní‘ jsou klopotné a hlavně zbytečné, protože čeština elegantně řeší takové situace pomocí slovosledu: Mě zajímá romanopisec. Životopisy slavných lidí charakterizuje to, že chtěli být slavní.“ Jenže „elegantní“ slovosledy očividně mluví jinou řečí než spisovatel, naléhavost se vytrácí. Milanu Kunderovi jde o přesnost významu, věrnost myšlence – a právě proto s bravurou používal vytýkací a jiné vytýkané konstrukce od počátku, už tehdy, kdy se mu ještě nemohla předhazovat „klopotnost“ překladu. Je to s podivem: Autor má právo na svůj originální jazyk. Ale jakmile svůj originální jazyk svým originálním jazykem překládá, žádá se po něm elegantní uhlazený jazykový artefakt bez originality.

Jako překladatelka budu ještě snazší terč než spisovatel. Zde říkám: překlad Slavnosti měl postupně deset verzí, ke kterým jsem se znovu a znovu vracela právě s ohledem na české knihy Milana Kundery, abych došla co nejblíž k originalitě jeho jazyka, co nejdál od uhlazeného překladatelského artefaktu. Milan Kundera dostal překlad do ruky v lednu 2020. Díky jeho paní Věře jsem během téměř dvouměsíční dennodenní korespondence s ní měla vzácnou možnost podobu překladu zpřesňovat. Blízkost, kterou jsem poznala mezi Paříží a Prahou, zůstane v srdci, myšlenkách i dalších překladech. Je-li překladatel převozník mezi domovem spisovatele a domovem svým, pak toto byla cesta, na níž převážel spisovatele z jeho domova do jeho domova. Snad tím převozník splatil alespoň zčásti radost z krajiny, jíž plul.

A. K.

V Praze, 9. března 2020

1.9.2020