Co tě nezabije, to tě nudí
nakl. Dybbuk
"Znalci v případě Hradeckého hovoří o úkazu, kdy verše sycené českými reáliemi, český poetický prostor s jeho provincionálními stěnami vysoce převyšují a lze se tu zmínit o Eliotovi či Edgar Lee Mastersovi. Mě osobně fascinuje, jak Hradecký dokáže ty naše chlastačky na smrt povýšit na úroveň homérského mýtu." Jáchym Topol
Ukázka ze sbírky XXX/Jezero
11.
Představa, že bych měl cokoli z toho, co jsem zde psal, veřejně číst, mi vyráží dech. Možná z Johančina XXX bych něco veřejně uvedl, ale bezpodmínečně v těžké opilosti. Žena Honzy Sinkule se poprvé opravdu opila až po Honzově smrti. Pavlova žena se neopila nikdy, ačkoli byla podnapilá téměř neustále. Byly časy, kdy se má rodná matka opíjela, zřídka lomeno pravidelně, rumem. U televize. Byly časy, kdy jsem nepil, to jsem byl nejvíc rád. Co tomu řekne editor? Ale třeba se napije a nebude škrtat. Proč se musíme opít, abychom se snesli... Strašně rád bych se vyjádřil k mezinárodní situaci, ale to bych ji musel znát, což neznám. Jsem vůbec čím dál neinformovanější, negramotnější, v každém směru. Je to ráj, řekl by ďábel. Nicméně se nevzdáváme. Co je to za generální blbost, že jsem — a o tom jediném není pochyb — spisovatel? Nikdo, krom odborníků, přece nečte, tak co je to za posranej osud? Ale to už koukám, že zase píšu právě pro tyhlenty tenty odborníky... Měl bych raději vyprávět, ano, přesně tak jsem se přece vymotal z keců v dopise Elišce, že jako sorry, Eliško, budu ti raději prostě vyprávět, načež jsem skutečně vyprávět začal. Ovšem těch úkolů! Především je zde román, který jsem se zavázal napsat, dosavadní text je v příšerném stavu, nedovedu si představit, jak se z toho vymotám, až budu muset (v červenci) práci odevzdat — co to bylo kurva za kapric, zadávat si stipendium? Výsledek je stupňující se tah na sebevraždu, což je taky prdel, protože na sebevraždu nemám koule, takže nakonec z toho bude maximálně další útěk do blázince, proč ne... Dnes mě čeká rodinný oběd u matky, rodinný protože taky sestra, švára a jejich děti, rozbalování vánočních dárků, což bude taky prdel, protože já žádné vážné dárky nepřinesu, už to vidím, jak 24se všichni šklebí, až se vytasím se svými kresbami, jakože za pár let, nejlépe po mé pokud možno zajímavé smrti stoupnou ty kresby v ceně a rodinka si jejich prodejem dopomůže k čerstvému automobilu... Ta hanba. Ale to nevadí. Eliška! To je taky průser jak noha, ale o tom snad jindy. Hlavní věc: Ještě se ani nerozednilo (6:20 a.m.) a já už mám napsáno! Pravda — vůbec jsem nespal, jen tak ležel a poslouchal, pak se zvednul, navzdory předsevzetí si došel na pumpu pro chlast, trochu se nachlastal a tak teď dělám hrdinu, než se dostaví strnulost a okamžitá kocovina, vždyť to známe, chlast je na hovno, nejlepší je ještě tak tramadol, snad budu mít dnes u matky příležitost kradmo si jednu, dvě tabletky tohoto excelentního opiátku z blistru vyloupnout, na zítra, protože aby to mělo efekt, je třeba jisté prodlevy — bohužel nebo bohudík... A inu co se Boha týče, je to stále stejně na hovno, ostatně čím je člověk zbožnější — a já jsem kurva zbožný — tím je dnes směšnější, absurdnější, musí se to skrývat. Ta představa, že bych např. včera v Ponorce komukoli cokoli vykládal o své potřebě milosti, zásahu andělů etc., to by bylo rovnou na kazajku, ačkoli se domnívám, že podobnou, byť neartikulovanou potřebu mají vlastně všichni a zejména ti, kdo by se nejhlasitěji smáli, tasili nože svých ateismů atakdále, nic nového, však to známe..., ale copak tu není třeba i ta nešťastnice Eliška, jak tak denně poskakuje z práce do práce, aby měla na bydlení a na kdovíco (mně se nesvěřuje), přičemž sere na školu, no bať, vždyť ona nakonec ani tu blbou školu, kvůli které se do Prahy vlastně vydala, nedokončí a skončí, jak ponuře prorokuju, za tím barem nejprve jako barmanka, posléze jako MAFA, prvorepubliková intelektuálka a posléze v padesátých letech jako dokonalá alkoholička, prýštící ze všech pórů hnisem v podpalubních lupanarech, někde o tom má poznámku Zábrana, taky těžkej pan nepochopitel, někde ve svejch stodvacetisedmi sešitech... Eliška, ta ano, tu miluju, prostě proto, že neumím bejt nezamilovanej. Ale vážně: Jestliže jsou všichni nešťastni, proč se tak divně usmívají?
18.8.2020
