Věčný Medvídek Pú
Tomáš Weiss
Na koberci sedí chlapec obklopen svými plyšáky. Mění hlas, vymýšlí zápletky. Nehlučně zavíráte, abyste nevyrušili. Sedíte v křesle, usmíváte se. Jak by ne, nejspíš vás přepadla citlivost a nostalgická vzpomínka na časy, kdy vaším jediným nápadem obživlo celé hračkářství. Kdo ví, ale možná to byl podobný otcovský zážitek, který posadil anglického spisovatele A. A. Milnea ke stolu a nadiktoval mu příhody Medvídka Pú a malého chlapce Kryštůfka Robina.
Jak pojmenovat medvěda? Celkem úspěšný spisovatel, dramatik a humorista A. A. Milne (1892 – 1956) se oženil v roce 1913 s Dorothy de Selincourtovou. V roce 1920 se jim narodil syn. „Nejprve jsme měli v plánu jméno Rosemary, později jsme se dohodli, že Billy bude lepší. Nechápali jsme ale, proč bychom naše dítě měli pokřtít William, a tak jsme přemýšleli dál. Nakonec jsme upotřebili návrhy nás obou – Christopher i Robin. Kluk si ale stejně od chvíle, kdy začal mluvit, říkal Billy Moon. Nakonec mu nikdo z rodiny a přátel jinak neřekl. Tak zůstalo jméno Kryštůfek Robin volné a já ho použil.“
Hlavní hrdina jedné z nejpopulárnějších dětských knih – Medvídek Pú – se u Milneů objevil jako plyšová náhrada za synova oblíbence – ledního medvěda Winnieho z londýnské zoo. Odtud první část hrdinova jména (Medvídek Pú je v anglickém originálu Winnie-the-Pooh). Kde se ale vzalo to neobvyklé Pú? „Krištůfek Robin tak původně volal na labuť,“ vysvětluje A. A. Milne. „Protože když jí voláte a ona nepřijde (což je věc, kterou dělají labutě s oblibou), můžete předstírat, že jste jenom říkali „Pú!“, abyste ukázali, jako že je vám jedno, jestli přijde. Když jsme se s labutí rozloučili, vzali jsme si to „Pú“ s sebou, protože jsme předpokládali, že ho už nebude potřebovat.“ Pú je tedy mezi námi. A jeho přátelé? Prasátko, Ijáček, Klokanice a Tygr patří do plyšové party z dětského pokoje. Obdařit je charaktery byla práce spisovatele, jejich vyobrazení dostal na triko Ernest Shepard. Jak výstižně je kreslíř zachytil, může dodnes každý zkontrolovat v Donellově knihovně v New Yorku, kde jsou plyšáci od roku 1987 vystaveni ve speciální vitríně s přísně hlídanou teplotou a vlhkostí.
Dovolte, abych vás představil Příběhy kamarádů ze Stokorcového lesa mají u mnoha malých i velkých svoje čestné místo na nočním stolku. Laskavý humor, neustálá připravenost všech zúčastněných zažít něco mimořádného, zdánlivě naivní rozumování o obyčejných věcech končící často bláznivými vývody, které jsou okamžitě realizovány. Prostě púovství.
Celý den něco řešíte, očekávají se od vás výkony, ale večer si otevřete Medvídka Pú. Zrovna jde včelám na med. Med, to je totiž alfa a omega života. Jenže úl je vysoko na stromě. Nu dobrá – použije se balónek. Jenže jakou má mít barvu? Medvídek Pú si dá hlavu do pracek a dlouho se rozmýšlí. „To máš tak,“ řekne Kryštůfkovi Robinovi. „Když jdeš s balónkem pro med, hlavní věc je, aby o tom včely nevěděly. Když tam půjdeš se zeleným balónkem, mohou si myslet, že je to kus stromu, a nevšimnou si tě, a když půjdeš s modrým, mohou si myslet, že je to kus oblohy, a taky si tě nevšimnou – jde jen o to, čemu spíš uvěří?“ „A nezpozorují tě pod tím balónkem?“ zeptal se Kryštůfek. „Možná, že ano, a možná taky, že ne,“ řekl Medvídek Pú. „Ve včelách se jeden nevyzná.“ Chvíli přemýšlí a potom řekne: „Pokusím se, abych vypadal jako černý mráček. Tím je ošálím.“ „To si tedy vezmi radši modrý balónek,“ povídá Kryštůfek. A tak se to rozhodlo.
Do toho myšlenkového světa ale není snadné jen tak vstoupit. Nepřipravenému se dokonce může zdát, že plácá nesmysly. Umění obrátit zaběhané vnímání věcí na hlavu je totiž Medvědova největší přednost. Odtud čerpá celá kniha svoji poezii a shovívavý a něžný smysl pro humor. I Prasátko, malé zvířátko, dokáže ledacos zamotat a nadchnout se, až kvičí. Když ale začíná jít do tuhého, velmi často si vzpomene, že vlastně musí nutně domů. Jako třeba když spolu s Púem stopují dravé Kolčavice a Kolasice. Jak stop přibývá, Prasátko se začíná ošívat, až to z něj najednou vypadne: „Teď si vzpomínám. Zapomnělo jsem udělat včera něco, co nemohu udělat zítra. Musím jít bohužel opravdu domů a udělat to teď.“ „Uděláme to odpoledne, půjdu pak s tebou,“ řekl Pú. „To se nedá dělat odpoledne,“ řeklo rychle Prasátko. „Je to taková naprosto dopolední věc.“ A co teprve sarkastický a ironický osel Ijáček. Typický škarohlíd, pesimista každým coulem, který nechápe, proč by se zrovna jemu mělo dařit dobře. Jeho vrcholné monology se tak dobře hodí na lecjaké životní situace. Například když se mu uprostřed zimy ztratí dům, vysvětluje Ijáček Kryštůfkovi Robinovi: „Zmizel můj dům. Aspoň jsem si myslel že je můj. Ale asi není. Koneckonců, každý nemůže mít dům. Já nevím, Kryštůfku Robine, ale s tou spoustou sněhu a tím vším, nehledě ani k rampouchům a podobným věcem, ono není u mne venku kolem třetí hodiny ráno takové horko, jak by si někdo myslel. Není zrovna dusno, rozumíš--li, co myslím – aspoň ne tak, aby to bylo nepříjemné. Není parno. Vlastně je, mezi námi řečeno, ne abys to někomu řekl, vlastně je zima.“
Knihy Medvídek Pú a Zátiší Medvídka Pú vyšly v Anglii v letech 1926 až 1928. Jejich autorovi vzaly jeho literární minulost i budoucnost. Ať napsal před Púem nebo po něm cokoliv, měl zkrátka smůlu. Stal se spisovatelem pro děti. Zato z Púa se stal kultovní hrdina. V New Yorku dokonce existuje vydavatelství, které vydává knížky inspirované púovstvím. V roce 1995 jich už bylo 127. Pú má samozřejmě i svoji internetovou stránku a fankluby po celém světě. V Československu Medvídek Pú poprvé vyšel v roce 1965 v geniálním překladu Hany Skoumalové. V podání Marka Ebena vyšla před lety i jeho první audio podoba. Teď vychází další v podání Vojtěcha Kotka.
27.7.2020
