Wavesbury: Indiánské Vánoce - třetí část dobrodružné historicko-romantické ságy
nakl. Jonathan Livingston
Píše se rok 1757. Po tragické bitvě u Ticonderogy je Wavesburyho regiment poslán odpočinout si do odlehlé komunity pobožných osadníků. Indiánské útoky a Elizabetino obvinění z čarodějnictví mohou být jen zástěrkou pro složitější intriky …
Ukázka:
1. 12. 1757
„Omlouvám se, mylorde, ale opravy zaberou alespoň dva měsíce, navíc nám nepřeje počasí,“ informoval mě kapitán Flodden a svou jedinou rukou si pohrával s jílcem námořnické šavle.Měl na tváři svůj obvyklý ledově klidný výraz, ale věděl jsem, jak je mu trapné, že nás musí zklamat. Bylo však obtížné mu něco vyčítat. Během naší výpravy v údolí řeky Hudson se mu podařilo zajmout tři francouzské korzáry včetně velké válečné fregaty. Bohužel při jejím pronásledování se Fury otřela o skaliska nedaleko Bostonu. Loď nebyla ohrožena, ale chápal jsem, že Fury teď není ve stavu, aby se mohla bezpečně plavit severním Atlantikem, navíc v zimě. Ohromná hromada získaného zboží, peněz a kořistné za tři zajatá plavidla mnohonásobně převýšily jakékoliv náklady na opravy, ale o cestě domů vlastní lodí jsem si mohl nechat jen zdát.
„Měl bych ale možné řešení, mylorde,“ pokračoval kapitán, „můj známý, kapitán Kellog, vlastní rychlý indiaman a popluje skoro prázdný do Bristolu, kde na něj čeká náklad. Nějaké peníze navíc by se mu hodily. S dobrým větrem byste mohl být na Vánoce doma. Vyplouvá totiž už zítra.“ Než jsem stačil odpovědět, otevřely se dveře a dovnitř vešla Elizabeth s Jessikou Harlowovou v patách. Obě měly tváře červené od mrazivého vzduchu a oběma zářily oči nadšením, protože se právě vrátily z nákupů. Elizabeth si užívala civilizaci po týdnech strávených v divočině nebo primitivních osadách na hranicích a pro Jessiku byl Boston zcela novým světem. Všiml jsem si, že Elizabetina nová komorná značně vylepšila svůj šatník. Za mé peníze, jak jsem předpokládal.
„Kapitán Flodden má nápad, jak bychom mohli být na Vánoce doma,“ oznámil jsem jim. „Byly jsme se podívat v přístavu,“ řekla Elizabeth pochybovačně, „Fury právě pokládali na bok.“„Museli bychom plout jinou lodí,“ oznámil jsem jí, „nebylo by to tak pohodlné jako na Fury, ale mohli bychom vyplout již zítra.“„Severka je velká loď, dobře zařízená i pro pasažéry,“ namítl Flodden, „myslím, že plavba může být v některých aspektech i pohodlnější než na válečné lodi, jako je Fury.“„Já tedy určitě souhlasím,“ řekla Elizabeth.„Tvé přání je mi rozkazem,“ usmál jsem se.•
Stáli jsme s Elizabeth v přístavu zachumlaní v zimních pláštích a pozorovali nakládání zásob na Severku. Loď vypadala dobře. Štíhlý trojstěžník s dvaadvaceti děly, stavěný pro rychlost i pro náklad, měl v sobě nepopiratelnou eleganci. Jeho kapitán ve mně už ale tolik důvěry nevzbuzoval. Thomasi Kellogovi táhlo na šedesát a byl z něho cítit rum. Mluvil sice rozumně, ale stejně jsem z něj neměl dobrý pocit. Ale nemohli jsme si moc vybírat a Flodden ho doporučoval. Severka opravdu měla plout nevytížena a Kellog byl rád, že bude mít alespoň nějaké pasažéry. Rozhodl jsem se vzít jako doprovod četu poručíka Ferrela, respektive Ferrelové, mimo jiné i proto, že si zasloužili trochu odpočinku. A těch několik vojáků, kteří doplnili stav po utrpěných ztrátách, se prostě svezlo s nimi. Novopečený desátník Lindsay navíc mohl během plavby plánovat svatbu s Jessikou, jak mě Elizabeth nezapomněla upozornit. Chladný vzduch nás ale za chvíli zahnal do úkrytu našeho pronajatého domu.
Bylo poledne dalšího dne, když jsme opustili bostonský přístav. Byl jsem zrovna sám na horní nástavbě Severky a zamyšleně sledoval šedivé vlny. Počasí nám zatím přálo, vál stabilní severní vítr a loď rychle polykala míle nekonečného oceánu. Bylo pro mne příjemné pro jednou se zase o nic nestarat a nechat rozhodování na ostatních. Bohužel se ukázalo, že jsem kapitána odhadl dobře. Byl to opilec a většinu času trávil ve své kajutě ve společnosti láhve rumu. Naštěstí kormidelník a první důstojník v jedné osobě Mark Shelton byl schopný člověk, celkem dobře zvládl řídit Severku sám a ještě velet zbylým dvaceti mužům posádky. Šel jsem si s ním zrovna promluvit, když se ozval hlas námořníka, který hlídkoval ve strážním koši.„Loď na obzoru! Severoseverovýchod!“
Přiložil jsem dalekohled k oku, ale z paluby loď ještě neby-la vidět. Doufal jsem, že je to britská loď, ale na sever od nás ležela také francouzská námořní základna Louisbourg.„Další plachta! Dvě lodě na obzoru!“ hlásila hlídka.Došel jsem zatím ke kormidelníkovi.„Buďte klidný, mylorde,“ řekl mi Shelton a upravil asi o čárku kurz, „to budou naši. Hlídkové fregaty.“Přesto jsem dál sledoval dalekohledem obzor. Asi za půl hodiny se lodě objevily, ale zatím se dalo rozeznat jen, že jsou to dva plnoplachtové trojstěžníky. Pluly blízko sebe a opravdu to vypadalo na válečné fregaty. Jak jsem lodě pozoroval, viděl jsem, jak postupně vytahují i veškeré pomocné plachty. Evidentně toužily se s námi setkat. Konečně se daly rozeznat velké válečné vlajky vlající na zádích obou lodí.Byly bílé a hrdě nesly bourbonské lilie.
„Jsou to Francouzi!“ ozvalo se ve stejnou chvíli ze strážního koše.„Same, skoč pro kapitána,“ houkl Shelton na jednoho námořníka.V tu chvíli jsem si všiml Jane Ferrelové, která se ve svém převleku zřejmě také vyšla nadýchat trochy čerstvého vzduchu.„Poručíku,“ zavolal jsem na ni, „připravte své muže k boji.“Sám jsem se vydal říct Elizabeth o hrozícím nebezpečí.Našel jsem ji v kajutě. Rozhodla se pro nelehký úkol − naučit Jessiku Harlowovou číst a psát. Zrovna jí něco ukazovala ve slabikáři, když jsem vešel dovnitř.„Nemám dobré zprávy,“ řekl jsem jim, „pronásledují nás dvě francouzské fregaty.“„Dojde k boji?“ zeptala se Elizabeth vcelku klidně.„Tohle není Fury,“ odvětil jsem, „jestli nás chytí, nemáme šanci. Ale Severka je rychlá loď a máme solidní náskok. Zůstaňte zatím v kajutě, prosím.“„Myslíš, že je to tu bezpečnější?“ zeptala se mě pochybovačně.
Věděl jsem, že kdyby došlo k boji, jediné relativně bezpečné místo bude v podpalubí pod čarou ponoru.„Myslím,“ zalhal jsem, „dám vám vědět, kdyby něco hrozilo.“Vyšel jsem opět na palubu. Jane u hlavního stěžně kontrolovala své vojáky. Vypadali celkem odhodlaně, ale totéž se nedalo říct o kapitánovi Kellogovi. Vrávoravě došel k zábradlí, opřel se o úvazník a s námahou se snažil zaměřit dalekohled na nepřátelské lodě. Pohledem pak zkontroloval plachty, ale zřejmě usoudil, že kormidelník Shelton už pro rychlost udělal vše potřebné.„Srovnejte hlavní královskou plachtu, pane Crosby,“ zařval, aby ukázal, že něco podniká pro naši záchranu.Všechny plachty byly napnuté a v pořádku, takže námořníci zbytečný rozkaz ignorovali.„Zmizíme jim jako vítr, lorde Wavesbury,“ ujistil mne, „Severka je nejrychlejší obchodní loď v Atlantiku!“
Bylo to trochu přehnané prohlášení, ale opravdu to vypadalo, že francouzské lodě na levoboku necháme za sebou. Zdálo se, že prázdná Severka je přece jen rychlejší než fregaty obtížené děly a spoustou válečné výstroje. Francouzští kapitáni si to zřejmě také uvědomovali, protože dali pálit ze stíhacích děl. Na zádi Severky stály dvě devítiliberky a fregaty se pomalu dostávaly do jejich palebného úhlu.„Nevrátíme jim to, kapitáne?“ navrhl jsem Kellogovi, když zaduněly první dělové výstřely a koule za námi zvedly gejzíry vody.Ten jako by náhle znejistěl a bylo vidět, že se přes alkoholem zamlžený mozek snaží přemýšlet.„Nevím, jestli je dobré je provokovat,“ řekl pomalu.„Vždyť už po nás střílejí,“ odsekl jsem.Shelton měl podobný názor, protože rozkázal bez ohledu na kapitána:
„Muži k dělům!“ Dvě dvojice námořníků hned začaly připravovat kanóny ke střelbě. Tu chvíli si Elizabeth z Jessikou vybraly, aby opustily kajutu. Věděl jsem, že francouzští dělostřelci budou mířit na takeláž, protože budou chtít naši loď hlavně zpomalit. Proto paluba nebyla nejbezpečnější místo.„Vraťte se do kajuty!“ zavolal jsem na ně. Elizabeth neposlechla a došla ke mně.„Tady nejsi k ničemu platný, pojď se mnou,“ naléhala.„Jsem britský důstojník, jak by to vypadalo,“ namítl jsem s úsměvem, potěšený její starostí. Nicméně se ukázalo, že moje obavy byly oprávněné, i když ne kvůli nám.
Zahřměly další čtyři rány z francouzských děl. Typické hvízdání mi prozradilo, že nepřítel nabil řetězovými střelami. Tři střely Severku minuly a skončily v ledových vlnách Atlantiku. Jenže poslední zasáhla naplno ráhno vratiplachty a asi yard od stěžně ho přerazila. Těžký kus dřeva dopadl přímo na místo, kde stálo kormidelní kolo a u něj Mark Shelton. Ráhno padalo koncem napřed, zasáhlo kormidelníka do prsou a srazilo ho na palubu. Pak se zhouplo a rozdrtilo obě kormidelní kola. Shelton musel být okamžitě mrtev − i přes praskot dřeva se mi zdálo, že slyším, jak se v jeho těle lámou kosti. Loď se začala zprudka točit doleva, jak trosky táhly za lana, která ovládala kormidlo.Kapitán Kellog na to jen šokovaně zíral.„Rychle,“ křičel jsem na námořníky, „odkliďte to dřevo.“
Všiml jsem si druhého důstojníka.„Vy, pane Crosby, běžte dolů ke kormidlu a zkuste srovnat loď.“Věděl jsem, že kormidlo se dá ovládat i přímo z podpalubí taháním za převodová lana. Stejně tak jsem ale věděl, že takhle zmrzačená Severka už jen nepatrně pomalejším fregatám neunikne. A došlo to i kapitánovi.„Nezbývá než se vzdát,“ oznámil rezignovaně a zavdal si z láhve. „Pane Jonnesi, spusťte vlajku! Jestli tedy Vaše lordstvo není proti,“ dodal ironicky. Podíval jsem se na své vojáky a na pár námořníků a pak na dvě francouzské lodě. Byly to velké fregaty, každá s alespoň třiceti děly. V boji jsme opravdu neměli šanci. Zakroutil jsem tedy hlavou a třetí důstojník už vykonával rozkaz.
Objal jsem svoji ženu kolem ramen a smutně sledoval, jak britská vlajka pomalu klesá. Kapitán také přikázal skasat plachty, aby usnadnil manévrování. Fregaty nás sevřely mezi sebe, jedna z levoboku a druhá z pravoboku.Netrvalo ani hodinu od prvního výstřelu, když se od francouzské lodě na pravoboku oddělil člun a zamířil k naší lodi. Za chvíli už skupina francouzských vojáků a námořníků stála na palubě Severky.Velel jim vcelku sympatický důstojník tak kolem třiceti let, v parádní uniformě. Na hladce oholené tváři měl spokojený výraz; aby také ne, když se mu podařilo ukořistit skoro nepoškozenou loď. Moji muži si je nevraživě měřili, ale rozkázal jsem jim složit zbraně.
„Jsem kapitán chevalier Jean-Jacques Daucourt z lodi Jeho Veličenstva Capricieuse,“ řekl důstojník celkem slušnou angličtinou, „kdo velí tomuto plavidlu?“Kellog udělal pár vrávoravých kroků. „Jsem kapitán Kellog a toto je má loď.“„Je mi líto, kapitáne, ale jménem krále Ludvíka XV. zabavuji vaši loď i se vším na palubě.“ Pak jeho pohled utkvěl na mě a hlavně na Elizabeth. „Madame, monsieur, s kým mám prosím tu čest?“„Jsem plukovník hrabě David z Wavesbury, moje paní lady Elizabeth, hraběnka z Wavesbury, a poručík John Ferrel, stejně jako já ze 43. pěšího regimentu,“ představil jsem nás.Tušil jsem, že si jako většina Francouzů potrpí na tituly, takže jsem si dal záležet, abych ty důležité zmínil. Daucourt se uklonil a následně políbil Elizabeth ruku.„Mylorde, když mi dáte čestné slovo, že se nepokusíte o útěk, můžete si ponechat meč,“ nabídl mi. Nevesele jsem se usmál a podal mu jílcem napřed svoji zbraň.„To vám s čistým svědomím slíbit nemohu, kapitáne.“„To je mi velmi líto, mylorde,“ odpověděl.
Zatím část francouzských námořních pěšáků odváděla mé červenokabátníky do podpalubí a zbytek se pustil do prohledávání lodi.„Mylady, mylorde, prosím, abyste se prozatím odebrali do své kajuty,“ pokračoval kapitán Daucourt, „vy, poručíku, také. Doufám, že přijmete mé pozvání na večeři, kde vám představím i kapitána Gasparda Besconda z fregaty Jeho Veličenstva Atalante.“„Bude nám ctí, kapitáne,“ odpověděl jsem.Prohlédnout si francouzskou loď nezaškodí.„Nyní vás poprosím, kapitáne Kellogu, do vaší kajuty,“ pokračoval Daucourt, „rád bych si prohlédl lodní deník a...“ S několika francouzskými vojáky v zádech jsme odcházeli, když se ozval ženský výkřik. Jeden z francouzských námořníků popadl Jessiku kolem pasu a pokusil se ji políbit. Kapitán Daucourt mířil s Kellogem k velitelské kajutě a nevšímal si toho. Proto jsem popošel těch pár kroků, otočil Francouze levičkou k sobě a pravým hákem ho srazil na tvrdé dřevo paluby. V tu chvíli na mě namířilo asi tucet bajonetů. Daucourt konečně zaregistroval, že se něco děje.„Doufám, že vaši muži nechají komornou lady Elizabeth na pokoji,“ zavolal jsem na něj.„Jistě..., ano,“ odpověděl, „ať jde s vámi.“ Pak okřikl své muže a ti nás nechali odejít, jen námořník s rozbitým obličejem si mě nepřátelsky měřil.
27.7.2020
