Ukázky:
Praha příchozího
Nikdo mi neřek jak se má žít a kdy se
nejlíp
pije bolehlav
z čí rukou a na kterého svatého
Nikdo mi neřek jak se chodí nočním městem
aby nebyl slyšet pláč
ten neustálý pláč luceren a tramvajových dveří
co prochází škvírami mezi lidmi
jako od nekonečna po nekonečno natažená
nejvyšší struna houslí
Praha je veliký studený kvádr když padne
noc a ta noc je pod tím kvádrem
chodím po jeho hraně a nahoře a dole
mluví lidé jsou si sebou tak jistí
jako labutě na Vltavě
ranní snídaní
ale mně nikdo neřek jak chodit
po hraně kvádru
na kterém rohu spadnout
a na kterém chytat duté ptačí kosti
Z dutých kostí jsme si udělali
syrinx
a hrajem na nábřeží
i když nám nikdo neřek
že syrinx je a my jsme a dát to dohromady je
krásný
že Praha je veliký dryák ředěný Vltavou
že se v sobě přelévá jako prezidentská vlajka
na Hradě
a jako ona i Praha někdy mizí
a to je konečně čas zjistit kdo jsme
a jak daleko je láska.
U Železničního mostu
Hluboko do těl
odcházejí naše gesta,
hluboko do slunce
se spouštějí pohledy
a hladká odhalená čela
spočívají v dlaních. Ticho,
ticho stromu bez listí u železničního mostu.
Takové čisté
tahy štětcem, jasné barvy
na pozadí nebes.
Domů
Domů
bylo odjakživa to poslední,
chleba na stolku v bufetu, oči uvařené
z hospodských polévek.
To poslední, co se nedalo
pochopit. Mlčeli jsme
samozřejmě, hloupě
uprostřed refýže,
kam chodili všichni ti lidi,
tak leda na výlet do osmnáctého století,
bylo nám špatně.
Bylo nám špatně ze zkažené sekané,
z tisíce cigaret,
z obnaženosti slova domů.
Jaké záštity, jaké kostky
vržené do světlíku bez dna
a co ti padne,
to je tvůj osud –
a tak jsme podkládali
skříně knihami,
knihy autoritou záchodových babek,
babky pivem,
a u piva to končilo. Domů
bylo
postřelený pták zemřelý až na obraze,
ty skoncované tečky,
ta vymilovaná přítomnost.
Řeč vodotrysků
Držela jsem ti zrcadlo a konečky oholených vousů
plavaly v mýdlové vodě
jako malé smrti.
Epochy nalepené na sebe jak dýhy v nábytku
přiléhaly přesně, i s tím nádechem mezi,
kudy zrůda se mění v génia,
okna kaváren v zrcadla,
před nimi němí skřeti se učí mluvit,
strefit se
do porážky.
Do porážky národa.
A do všech mrtvých jazyků.
Začala doba uvozovek:
o ten kus nafouklejší
výsměch idejím.
Ale ještě stojí solné sochy u Mrtvého moře,
ještě je Jeruzalém, Athény a Řím,
ještě tu v Praze někdo mluví jidiš –
a paměť, sestra Já, ta sestra hříchu
a průvodkyně zachráněných
vede nás zpět
do vlastní zkázy:
Kavárna je tady kostel pro kuřáky!
Porážka je pivo! Zabijačka.
Zbabělost
znamená most do času.
A kdo bude vědět co o čase,
ten vypoví i Boha –
odpoví Bohu
na tu jámu v něm,
ze které padají
malované oprátky historie.
A mocní přiléhají přesně…
Přijeli se podívat
na solnou sochu Boha u Mrtvého moře,
na sochu Času oblečeného do historie, té rány
do zubů.
Ale oni přiléhají přesně…
Kdo vypoví mrtvé děti
na třaslavých píscích dějin?
Kdo uvidí, kdo uslyší
řeč vodotrysků, lahodnou, zachytitelnou
jako vrh kostek
Kdo vypoví mrtvé děti
na třaslavých píscích dějin…
Kostel pro kuřáky
s chrchlajícími návštěvníky v pršipláštích
a bednou jablek v koutě, všichni jsou mírně
zatracení, ale nikdo
není ztracen; za vnější stranou věcí
je druhá strana věcí, odkryj ji, budeš trhat
i s vlasy a kůží.
Stvůra Molochova na to hledí shůry z neónu
a natřásá se jako tvaroh. Její pomocníci, služebníčci,
reklamy, nafukovači, slova
plujou dole na penězích jako na vepřích,
praskavá zvířata z nafouklé hmoty.
Kosmetika, rychlá věda.
Kristus je malý, je to figurka z Betléma. Dali mi ho
v nedělní škole. V něm byl jak bonbón
zabalen úkol: najít zkratku, výtah do hlubin,
přijmout milosrdenství.
20.7.2020