Kdo kouří, přemýšlí, kdo nekouří, nedělá nic

Novela bohemica, Tomáš Weiss

Sylva Fischerová píše o městě, ve kterém se narodila a ve kterém od dob studií žije. V některých básních přitom město nemá jméno, a přece je to nepochybně Praha a její genius loci. K mnoha obrazům Prahy přidává Sylva Fischerová v tomto svrchovaně autorském výboru, kde některé básně vycházejí v této podobě poprvé, další obrazy: Praha jako dryák ředěný Vltavou i místo, kde dějiny světélkují.

 

Ukázky:

Praha příchozího

Nikdo mi neřek jak se má žít a kdy se

                                                             nejlíp

pije bolehlav

    z čí rukou a na kterého svatého

 

Nikdo mi neřek jak se chodí nočním městem

      aby nebyl slyšet pláč

      ten neustálý pláč luceren a tramvajových dveří

            co prochází škvírami mezi lidmi

             jako od nekonečna po nekonečno natažená

                                   nejvyšší struna houslí

 

Praha je veliký studený kvádr když padne

noc a ta noc je pod tím kvádrem

chodím po jeho hraně a nahoře a dole

mluví lidé jsou si sebou tak jistí

                     jako labutě na Vltavě

ranní snídaní

 

ale mně nikdo neřek jak chodit

                                  po hraně kvádru

                          na kterém rohu spadnout

                  a na kterém chytat duté ptačí kosti

                  Z dutých kostí jsme si udělali

                                                               syrinx

a hrajem na nábřeží

i když nám nikdo neřek

že syrinx je a my jsme a dát to dohromady je

                                                    krásný

že Praha je veliký dryák ředěný Vltavou

že se v sobě přelévá jako prezidentská vlajka

                                                              na Hradě

          a jako ona i Praha někdy mizí

 

a to je konečně čas zjistit kdo jsme

                              a jak daleko je láska.

 

 

 

U Železničního mostu

 

Hluboko do těl

odcházejí naše gesta,

hluboko do slunce

se spouštějí pohledy

             a hladká odhalená čela

             spočívají v dlaních. Ticho,

ticho stromu bez listí u železničního mostu.

                               Takové čisté

tahy štětcem, jasné barvy

na pozadí nebes.

 

 

 

Domů

 

Domů

bylo odjakživa to poslední,

chleba na stolku v bufetu, oči uvařené

z hospodských polévek.

To poslední, co se nedalo

                                     pochopit. Mlčeli jsme

samozřejmě, hloupě

 

                                uprostřed refýže,

              kam chodili všichni ti lidi,

              tak leda na výlet do osmnáctého století,

              bylo nám špatně.

 

Bylo nám špatně ze zkažené sekané,

                                  z tisíce cigaret,

                                  z obnaženosti slova domů.

Jaké záštity, jaké kostky

                           vržené do světlíku bez dna

                           a co ti padne,

                                                   to je tvůj osud –

 

                           a tak jsme podkládali

skříně knihami,

knihy autoritou záchodových babek,

babky pivem,

a u piva to končilo. Domů

 

                               bylo

 

                   postřelený pták zemřelý až na obraze,

                   ty skoncované tečky,

                   ta vymilovaná přítomnost.

 

 

 

Řeč vodotrysků

 

Držela jsem ti zrcadlo a konečky oholených vousů

plavaly v mýdlové vodě

jako malé smrti.

Epochy nalepené na sebe jak dýhy v nábytku

přiléhaly přesně, i s tím nádechem mezi,

kudy zrůda se mění v génia,

okna kaváren v zrcadla,

před nimi němí skřeti se učí mluvit,

strefit se

          do porážky.

Do porážky národa.

A do všech mrtvých jazyků.

Začala doba uvozovek:

o ten kus nafouklejší

                           výsměch idejím.

 

Ale ještě stojí solné sochy u Mrtvého moře,

ještě je Jeruzalém, Athény a Řím,

ještě tu v Praze někdo mluví jidiš –

a paměť, sestra Já, ta sestra hříchu

a průvodkyně zachráněných

vede nás zpět

                       do vlastní zkázy:

Kavárna je tady kostel pro kuřáky!

Porážka je pivo! Zabijačka.

Zbabělost

                znamená most do času.

A kdo bude vědět co o čase,

ten vypoví i Boha –

odpoví Bohu

                   na tu jámu v něm,

                   ze které padají

                        malované oprátky historie.

A mocní přiléhají přesně…

Přijeli se podívat

         na solnou sochu Boha u Mrtvého moře,

na sochu Času oblečeného do historie, té rány

    do zubů.

Ale oni přiléhají přesně…

Kdo vypoví mrtvé děti

     na třaslavých píscích dějin?

Kdo uvidí, kdo uslyší

     řeč vodotrysků, lahodnou, zachytitelnou

                                   jako vrh kostek

Kdo vypoví mrtvé děti

     na třaslavých píscích dějin…

 

 

 

Kostel pro kuřáky

 

s chrchlajícími návštěvníky v pršipláštích

a bednou jablek v koutě, všichni jsou mírně

zatracení, ale nikdo

není ztracen; za vnější stranou věcí

je druhá strana věcí, odkryj ji, budeš trhat

i s vlasy a kůží.

Stvůra Molochova na to hledí shůry z neónu

a natřásá se jako tvaroh. Její pomocníci, služebníčci,

reklamy, nafukovači, slova

plujou dole na penězích jako na vepřích,

praskavá zvířata z nafouklé hmoty.

Kosmetika, rychlá věda.

Kristus je malý, je to figurka z Betléma. Dali mi ho

v nedělní škole. V něm byl jak bonbón

zabalen úkol: najít zkratku, výtah do hlubin,

přijmout milosrdenství.

20.7.2020