A předměty už to věděly
nakl. Argo
Co nám zůstane po smrti blízkého člověka? Jsou to předměty, vzpomínky, útržky vět? Vypravěč se probírá knihami a věcmi, které zde zanechala jeho matka a současně skládá její portrét, vzpomínku na silnou, zásadovou ženu, která se nikdy nevzdávala. Marcin Wicha - Věci, kterých jsem se nikdy nezbavil
Moje matka zbožňovala nákupy.
V nejšťastnějších dnech svého života každý den odpoledne vyrážela do obchodů. „Jdeme do města,“ říkávala.Kupovali s otcem přebytečné drobnosti. Čajové konvičky. Kapesní nože. Lampičky. Automatické propisky. Svítilny. Načechrané polštářky, prostorné neceséry či všemožné nekonvenční předměty, které se mohou hodit na cestách. Což bylo trochu zvláštní, protože se nikam nechystali.Při hledání oblíbeného druhu čaje či nového románu Martina Amise dokázali putovat přes půl města.Měli oblíbená knihkupectví. Oblíbená hračkářství. Oblíbené servisy. Uzavírali přátelství s různými, pokaždé velice, převelice milými lidmi. S paní z antikvariátu. S pánem od kapesních nožů. S pánem od jesetera. S manžely od lapsang souchongu.
Každou nově získanou věc provázel rituál. Všimli si jakéhosi neobyčejného exempláře, v bazaru s použitými lampami, v němž úřadoval pan „lampař“, tuze sympatický občan, abych citoval jadrný výraz mého otce. Pokaždé si věc prohlíželi. Ptali se na cenu. Načež dospěli k názoru, že na ni nemají. Vraceli se domů. Trpěli. Vzdychali. Kroutili hlavou. A poté si pokaždé slíbili, že až budou při penězích, což by mělo nastat co nevidět, potom neprodleně musejí...Další dny se o té nedosažitelné lampě bavili. Přemýšleli, kam ji umístit. Navzájem si připomínali, že je příliš drahá. Lampa s nimi žila. Stávala se součástí domácnosti.Otec vyprávěl o jejích neobyčejných vlastnostech. Črtal na ubrousek, jak vypadala (měl výbornou vizuální paměť), a poukazoval na originalitu některých řešení. Zdůrazňoval, že kabel má textilní izolaci, téměř neprodřenou. Pochvaloval si bakelitový vypínač (už jsem viděl, jak ho bude rozmontovávat jedním ze svých šroubováků).Občas ji jeli navštívit. Podívat se na ni.
Předpokládám, že je nikdy nenapadlo, aby o její ceně příležitostně smlouvali. Nakonec ji koupili.Byli to ideální klienti. Dobrosrdeční. Upřímně se o nové zboží zajímali. Až otec v jednom z obchodních center dostal infarkt, poté co ochutnal zelené Frugo. Ještě jsme na to téma stihli zažertovat. Dokonce i lékař záchranné služby uznal, že je to komické.Zůstal jen tenký pramínek. Televizní ovladač. Krabička s léky. Miska na zvracení.
Věci, kterých se nikdo nedotýká, se stávají nevýraznými. Blednou. Říční meandry, mokřiny, kal. Šuplíky přeplněné nabíječkami ke starým telefonům, rozbitými pery či vizitkami z obchodů. Staré noviny. Nefunkční teploměr. Lis na česnek, struhadlo a ta věc, jak jen se jmenuje, smáli jsme se tomu slovu, tolikrát se to opakovalo v receptech... kvedlačka. Kvedlačka. A předměty už to věděly. Tušily, že co nevidět se s nimi bude hýbat. Že je někdo přesune na nesprávné místo. Budou se jich dotýkat neznámé ruce. Bude se na ně prášit. Budou se rozbíjet. Praskat. Kvůli cizímu dotyku ničit.
Zanedlouho už si nikdo nevzpomene, co bylo koupeno v maďarském kulturním centru. Co v aukční síni. V obchodě s řemeslnou výrobou. Anebo v antikvariátu, v dobách prosperity. Ještě několik let nám poštou chodila firemní přání ve třech jazycích, pokaždé s fotografií jakési postříbřené drobnosti. Poté přestala. Možná majitel ztratil naději, že něco dalšího prodá. Nebo obchod zavřel.Nikdo už si to nebude pamatovat. Nikdo už neřekne, že je třeba slepit ten hrníček. Vyměnit kabel (kde však takový sehnat?). Ze struhadel, mixérů a sítek se stane odpad. Budou součástí pozůstalosti.Předměty se však chystaly do boje. Rozhodly se klást odpor. Moje matka se taktéž připravovala na zápas.„Co s tím vším uděláš?“Takovou otázku si klade mnoho lidí. Nezmizíme beze stopy. Až odsud odejdeme, zůstanou tu po nás věci, zaprášené barikády.
překlad Barbora Kolouchová
13.7.2020
