Velmi osobní román na téma demence

nakl. Metafora

Její otec Niko v poslední době nápadně často zapomíná. Tohle už jednou Tilda zažila. Zmocní se jí strach. Strach, že by to mohl být počátek stejné nemoci, kterou trpěl dědeček Amandus a která jí ho vzala, když byla ještě malá. Dojemný příběh o rodině a bezpodmínečné lásce, jež dokáže (byť jen na chvíli) zpomalit neúprosný osud. Hilly Martineková - Med v hlavě, marmeláda v srdci.

Ukázka:

Hamburk-Ottensen,
květen 2017

 

„Růžové nebo pískové? Tak řekni už,“ naléhala Smylla na druhém konci telefonu.

„Kolik párů bot na vysokém podpatku už vlastně máš? Růžových, pískových, tmavě šedých, v tělové barvě...“

„Protivo,“ zafuněla Smylla do telefonu.

Musela jsem se zasmát. „Pošli mi fotku. Nebo si vezmi oboje.“

„To už zní líp. Takže, ty růžové by se prima hodily k...“ V aparátu začalo praskat a chrčet a už jsem chtěla zavěsit, když jsem Smyllu znovu uslyšela. „Tildo Rosenbach-Petersenová, jsi tam ještě?“

„Ano,“ zakřičela jsem. „Jasně že tu pořád jsem.“

„Kde to jsi? Slyším takové zvláštní šumění.“

„V Ottensenu.“

„Kde?“

„Ot-ten-sen,“ křičela jsem do telefonu. „Čekáme s Maxem na Cap San Augustin.“

Cap San Augustin bylo nové kouzelné slovo. Důvod, proč dnes Max rozhodně odmítl jít do školky. A proč jsem já, při síle větru pět, v nárazech osm a pocitově dvanáct, stála u Labe a zírala na řeku, která dneska měla barvu splašků.

Max přiběhl, tváře rozpálené vzrušením, jako kdyby měl horečku.

„Cap San Augustin..., to je obří kontejnerová loď!“ zakřičel do mobilu a rozpřáhl paže, aby znázornil její monstrózní rozměry. „Pluje z Jižní Ameriky. A to je pořádně daleko!“ Vzhlédl ke mně. „S kým to mluvíš?“

„Se Smyllou. Co kdybys ji nejdřív pozdravil?“ navrhla jsem a zmáčkla tlačítko hlasitého hovoru.

„Ahoj. Takže, Smyllo, můžu ti všechno vysvětlit, velikost, hloubku ponoru, výkon... Co chceš vědět?“

„No tedy,“ ozval se z telefonu Smyllin hlas. „To zní napínavě. Povíš mi to, až se uvidíme příště, ano? Abys ji nakonec třeba ještě nepromeškal.“

V Maxových modrých očích se mihl záblesk paniky. Rychle se otočil zpátky k Labi.

„To bylo podlý,“ řekla jsem.

„To bylo chytrý. Tvůj nejmladší zdědil výmluvnost svého otce. Jeho monology je třeba včas zarazit.“

Musela jsem se pobaveně zašklebit. „Mimochodem, příště. Kdy budeš mít čas?“ zeptala jsem se.

„Zítra? Tedy jestli mě tu nezavřou přes noc, což je velmi pravděpodobné, protože se nedokážu rozhodnout. A nikdo mi nepomůže.“

Se smíchem jsem ukončila hovor a nechala se Maxem táhnout dál ke břehu. Zatímco jsme stáli a dívali se na přístavní terminál s jeřáby a kontejnery, hladila jsem ho po blonďatých vlasech. Od té doby, co mu můj otec nasadil do hlavy zájem o kontejnerovou loď, nemohl se dneška dočkat.

„Dědeček Niko má dokonce takovou aplikaci. Můžeš v ní přesně vidět, kde ta loď zrovna je.“ Našpulil pusu. „Kde vlastně dědeček vězí? Chtěl přece Cap San Augustin určitě vidět.“

„Hmm,“ zabručela jsem. „Zřejmě mu do toho muselo něco přijít.“ Minulý týden zapomněl na schůzku s Käthe, mojí desetiletou dcerou. A teď tohle.

Max vsunul svoji malou ručku do mé. Byla ledově studená.

„Pojď, trochu se proběhneme sem a tam,“ navrhla jsem. „Jinak tu úplně zmrzneme.“

Vydali jsme se podél řeky. Vítr foukal a vířil písek na břehu. Na chvíli jsem zavřela oči. Milovala jsem ten pocit, když mi čechrá a cuchá vlasy. Jen mohl být o trochu teplejší.

Pláž byla liduprázdná. Na písku dováděl čokoládově hnědý labrador. Rozhlížela jsem se po majiteli. Stál s rukama pevně zabořenýma v kapsách kabátu v závětří jedné ze zdí.

„Dědeček Niko povídal, že Cap San Augustin připlouvá do Hamburku vždycky po padesáti šesti dnech. Půjdeme sem i příště?“

„Jasně,“ slíbila jsem. Při troše štěstí přesvědčím někoho jiného, aby Maxe doprovodil. I když... jak jsem se tak na něj dívala, jak má po námořnicku zrak upřený k horizontu, byl prostě k zulíbání.

Max byl na svých pět a půl let značně vyspělý a měl takovou víru, že život je dobrý, že jsem mu mohla jen závidět. Philipp naléhal, aby šel do školy už tento podzim. Dlouho jsme se rozmýšleli, hádali a zase usmiřovali a pak, jako obvykle, prosadil svoji vůli. Při představě, že Maxe vypustím do světa, jsem pociťovala zvláštní tlak v žaludku. Jeho otec to viděl pragmatičtěji.

Přiběhl k nám ten obrovitý pes, v zubech kus dřeva o tloušťce paže. Max se ukryl za mnou.

„Nemusíš se ho bát, chce si jen hrát. Podívej, jak vrtí ocasem.“

„Ale z tlamy mu teče spousta odporných slin,“ namítl nepříliš nadšeně Max.

Musela jsem se smát.

Pes pustil dřevo z tlamy na zem. Zvedla jsem ho. Max měl pravdu, bylo to skutečně odporné. Pořádně jsem se napřáhla a hodila ho směrem k pláži. Pes dvakrát zaštěkal a vyrazil za ním. Samým nadšením se skoro překotil.

„Co se mu na tom dřevu tak líbí?“ ušklíbl se Max.

„To je jeho Cap San Augustin,“ vysvětlila jsem mu a nenápadně si otřela kluzkou a vlhkou ruku o jeho kalhoty s laclem. „Každý se nadchne pro něco jiného, lidé stejně jako zvířata. Musím ti někdy najít pár knih od tvého pradědečka Amanda.“

„Toho pradědečka, co byl zvěrolékařem?“

„Přesně toho,“ odpověděla jsem a ucítila, jak mnou projíždí hřejivý pocit. Na chvilku jsem zahlédla stát dědečka před sebou, tady u Labe, kam jsme poslední léto jeho života často chodili na procházky. Viděla jsem jeho rozcuchané bílé vlasy a vodově modré oči, kterými se zdál hledět do jiného světa. Světa demence, do něhož kousek po kousku zapadal, až v něm zmizel úplně.

„Tamhle! Mami! Koukej. Připlouvá!“ křičel Max a vytrhl mě ze zamyšlení.

Sledovala jsem pohledem jeho napřaženou paži. Ukazoval na červeného obra naloženého nespočetnými kontejnery všech možných barev. Červenobílý komín vypadal jako malá rozhledna.

Max bez dechu sledoval, jak se blíží a pak přímo majestátně proplouvá kolem nás. Mobilem jsem udělala pár fotek svého syna a lodi. Bylo skutečně fascinující představit si, jak neustále křižuje Atlantik... Nepatrný bod v nekonečné vodní mase, volný, a přesto uvězněný mezi svými stále stejnými trasami a horizontem. Znělo to zvláštně, zároveň to však bylo důvěrně známé.

Když loď o pár minut později zmizela v přístavu, Max mě pevně objal.

„Děkuju, mami.“

Pohnutě jsem ho pohladila po zádech. Odtrhl se ode mě a rozzářeně se na mě podíval. „A protože dědeček Niko nepřišel, můžeš se mnou teď jet parníkem ty!“

Sedla jsem si na bobek a přitáhla mu pevněji kapuci. „Já musím ještě s tatínkem na setkání s jeho klienty. Plavbu parníkem teď nezvládnu.“

Na Maxově obličeji se objevil mráček.

„Námitka!“ prohlásil.

Skryla jsem úsměv. To měl stoprocentně od Philippa.

„Poslouchej. Jestli bude zítra lepší počasí, vyzvednu tě ze školky dřív a svezeme se na parníku.“

Obličej se mu pomalu rozjasnil. „Tolikrát, kolikrát budu chtít?“

Chtěla jsem říct ano, prostě proto, abych znovu viděla jeho rozzářenou tvářičku. Ale ještě včas jsem se zarazila. To bylo nebezpečné území. Stejně jako před jeho otcem i před Maxem bylo nutné pečlivě vážit každé slovo, aby později nemohlo být použito proti mně.

„Dvě jízdy?“ navrhla jsem.

„Šest.“

„Tři?“

Plácli jsme si při čtyřech

překlad Miloslava Hnízdilová

 

2.7.2020