Meta vypráví o lidech se superschopnostmi - rozhovor s Pavlem Barešem
Jiří Štěpán
Přesto, že se nová kniha Pavla Bareše Meta odehrává v trochu jiném světě, jejím hlavním úkolem je vyprávět o tom našem. Má čtenáři ukazovat věci, které zná z každodenního života, na které už je zvyklý, nad kterými ho snad ani nikdy nenapadlo uvažovat a ptát se: „Přijde ti to v pohodě?“
Pavle, z trilogie Projekt Kronos vyšly dva díly, čtenáři čekají na vyvrcholení a ty teď vydáváš knihu, která s příběhy Jasona a Luca nemá nic společného. Je to trolling napjatých fanoušků, nebo jsi měl k útěku k jiné knize daleko racionálnější důvody?
Útěk je dobře zvolené slovo! Přesně tak to totiž začalo: potřeboval jsem si už od Krona trochu oddechnout. Tu sérii píšu strašně rád, ale zároveň to znamená zůstávat po třinácti stech stránkách stále věrný stylu, který jsem v prvním díle před lety nastolil. Meta pro mě byla takovou rekonvalescencí. Vymyslel jsem si příběh hrdinky, která mluví i přemýšlí stejně jako já (tj. chaoticky, nespisovně a snad polovinu času anglicky), a nechal jsem ten příběh odvyprávět ji. Což se ukázalo být tím nejlepším rozhodnutím, jaké jsem mohl udělat.
Psát Metu pro mě díky tomu bylo jako psát vlastní deník. Věřím, že je v ní minimum literární stylizace, nesnažil jsem se o načechraná souvětí a knižní obraty, protože nejde o příběh, který by vám měl autor předžvýkat, načančat a naservírovat na stříbrném podnose. Snažil jsem se, aby to byla prostě upřímná zpověď holky, která vám chce říct, co má na srdci, a dělá to stejně, jako kdyby s vámi právě seděla na pivu nebo na kafi.
Přestože Meta vypráví o lidech se superschopnostmi, jaké známe z komiksů, přijde mi, že tahle linka pro tebe nebyla to hlavní. Souhlasil bys s tím, že tvůj román je daleko více o nás a naší společnosti?
První zárodky toho příběhu opravdu vycházely z myšlenky: „Jak by to vypadalo, kdyby lidé doopravdy měli superschopnosti?“ (Odpověď: Nikdo by nezachraňoval svět, zato showbyznys by objevil novou dojnou krávu.) Ale samotného mě překvapilo, jak moc se z tohohle prapočátku stala spíš kulisa v pozadí, která mi umožnila prozkoumávat mnohem reálnější témata.
Většina z nich přišla tak nějak přirozeně spolu s hlavní hrdinkou: celý příběh je samozřejmě provázán motivem identity a přetvářky, ale postupně se nabalují i další, od dopadu slávy mladých lidí na jejich psychiku přes problémy se sebehodnotou, následky rozpadu manželství na děti, mezigenerační problémy v komunikaci a samozřejmě až k hlavní hvězdě programu: rape culture. Nadpřirozeno v příběhu pomáhá některá témata zdůraznit, ale všechna tu pořád platí za mnohem větší strašáky než nějaký případný záporák ve spandexu. Stejně jako v našem světě.
Lenka, hlavní hrdinka tvého románu, docela často komentuje to, jak rozdílně přistupujeme k mužům a ženám nebo jak vnímáme vztahy. Je podle tebe Meta feministická kniha?
Z téhle otázky se vždycky potím za krkem. Feminismus je pojem natolik rozervaný mezi jednotlivými tábory (ať už jeho příznivců, nebo odpůrců), že tvrzení „jsem feminista a moje kniha je feministická“ si nejspíš každý vyloží podle úplně jiných měřítek. Já jsem si takřka jistý, že pro spoustu lidí bude Meta jenom politicky korektní agitka nebo feministickej blemc o holce, která dělá děsný drahoty. A zároveň by mě asi ani nepřekvapilo, kdyby pro některé feministicky laděné čtenáře a čtenářky byla stále příliš svázaná fundamentálně patriarchálním uvažováním jejího autora, který jejím napsáním skrze nějakou zákeřnou smyčku ve finále beztak podporuje hegemonicky maskulinní establishment. Takže kudy z toho ven? Pokud jde o mě, považuji se za feministu, stejně jako se například považuji za politicky korektního člověka. Oba dva tyhle termíny si totiž překládám jako „nechovejte se k ostatním jako hovada“. Potřeba škatulkovat lidi do určitých rolí na základě jejich pohlaví — případně snaha legitimizovat patologické chování vůči těm lidem pomocí jejich pohlaví — mi přijde jednoduše absurdní. A vidět, kolik lidí takové jednání považuje za normu a jak takové smýšlení obhajují, je občas pořádně frustrující. Lenka a její fun facts pro mě byly takovým příjemným způsobem, jak se z téhle frustrace vykřičet.
To všechno jsou témata, která jsou v české fantastice poměrně nová. Proč se o nich podle tebe zatím skoro nepsalo? A nebojíš se, že tě někdo osočí, že se vezeš na importované módní vlně?
No, tak ještě donedávna Nový Světový řád neplatil mladým autorům, aby do svých knih násilně cpali LGBT a podobně zvrhlé tematiky s cílem roztříštění tradičních rodinných hodnot a s nimi i světa tak, jak ho známe…No. Tak teď vážně. Myslím, že jde jen o obyčejný generační posun. Když se podívám třeba na Flemingova Bonda, je těžké vidět něco jiného než misogyna, jehož příběhy mají ukojit mocenské fantazie typického mužského čtenáře s kancelářskou prací v padesátých letech. Což byl ostatně přesně jeho účel. A není na tom nic zvláštního: je to odraz doby, ve které byl napsán, a tahle doba spolu se všemi svými rysy bude snáz, nebo hůř stravitelná podle toho, jak blízko k ní věkově máte.Stejně jako Fleming psal o hrdinovi, který zosobňoval tehdejší ideál mužství, dnešní mladí autoři zase reflektují dobu, ve které žijí oni, a témata, která jsou důležitá pro ně. A někoho to možná překvapí, ale feminismus (a s ním spousta, spousta dalších) je jedním z témat, která jsou pro dnešní mladé lidi skutečně důležitá. Já jsem žádný z hlavních motivů Mety dovnitř neprocpal proto, že bych si myslel, že jsou šik nebo cool — jsou tam proto, že jsou velkou součástí mého života, a to samé nejspíš platí pro všechny autory, kteří se ve svých knihách zabývají podobně „liberálními“ motivy. Myslím, že časem, až nám autorská komunita trochu omládne, se s nimi budeme setkávat stále častěji. Do té doby se potkáváme spíš s názorovou základnou starší generace. Na čemž samozřejmě také není nic zvláštního nebo a priori špatného, jen je občas trochu zarážející, s jakými argumenty se člověk v takových debatách setká. Jak po pročtení jedné obzvláště blátivé diskuse na tohle téma ironicky prohlásil jeden moudrý redaktor: „Pokud s tím názorem souhlasím, je to v pořádku; pokud ne, jde o zákeřnou politickou agitaci.“ Já osobně třeba nechápu, jak někdo může označovat například zastoupení LGBT menšin v současné fantastice za pokrytecké kvóty a přitom jedním dechem plácat po zádech „starou dobrou fantasy“, kterou autor zakončil incestním skupinovým sexem. Tenhle hodnotový systém mi upřímně řečeno uniká.
Také mě zaujalo — a sám ses o tom už zmínil —, jak velkou roli hrají v Metě dvojí životy, přetvářka a zároveň hledání vlastní identity. Díky internetu se možná tohle budování vlastních alter eg velmi zjednodušilo, možná i normalizovalo. Vnímáš tohle jako problém, který Lenčina, a tedy i tvá generace řeší?
My to neřešíme — my to žijeme. Dvojí život je náš denní chleba. Každý páťák má dneska na mobilu pět socka-appek a všechny do jedné odměňují přetvářku dopaminovými dávkami v podobě srdíček od kultu oddaných followerů, kteří zapáleně uctívají tu falešnou personu, za kterou jste se na internetu přestrojili. Ne každému tohle chování možná zaplatí nájem, ale prakticky každý ho do nějaké míry provozujeme — i když si, na rozdíl od Lenky, nejspíš neumíme doslova měnit obličej. Jakmile dáte desetiletému dítěti do ruky smartphone s Instagramem, přivítali jste ho do světa, ve kterém nezáleží na tom, kdo jste, ale na tom, co z vás ostatní vidí. A to může vést do zatraceně spletité králičí nory, obzvláště ve věku, kdy se vaše reputace a společenské renomé zdají být cennější než cokoli jiného.
Příběh Mety se odehrává de facto v dnešní Praze. To je docela skok oproti postapokalyptické budoucnosti Projektu Kronos. Bylo pro tebe těžké psát o něčem tak blízkém, a přitom tvé dosavadní autorské zkušenosti tak vzdáleném?
Skutečné prostředí bylo určitě jednou z největších výzev celé knihy. Najednou si nemůžete upravit reálie tak, aby vám hezky sedly do příběhu, ale na druhou stranu vám to i spoustu věcí usnadní. Kontrolovat cestovní časy postav je mnohem jednodušší, když vám s nimi pomůže dpp.cz. Zároveň asi bylo výhodou, že Meta není akční kniha. Kdyby se şehirové z Projektu Kronos proháněli po Václavském náměstí, mohlo by to působit poněkud směšně. Ale v Metě málokdy dojde na něco, co by čtenář nezažil na vlastní kůži — i proto reálné kulisy Prahy nejspíš pomáhají tu autenticitu umocnit.
Vnímáš Metu jako uzavřený příběh, nebo už plánuješ nějaká pokračování?
Ten svět k pokračování přímo vybízí! Ale zatím to na žádné nevidím. Jednak proto, že jsem sobě i čtenářům slíbil knihu, která nepotřebuje žádné dovysvětlivky. Tohle je samostatný příběh od prvního do posledního řádku. Ale hlavně i proto, že ačkoli se Meta odehrává v trochu jiném světě, jejím hlavním úkolem je vyprávět o tom našem. Má čtenáři ukazovat věci, které zná z každodenního života, na které už je zvyklý, nad kterými ho snad ani nikdy nenapadlo uvažovat a ptát se: „Přijde ti to v pohodě?“ A prozatím doufám, že toho ukazování bylo dost.
rozhovor připravil Jiří Štěpán pro Kavárnu Hostu
24.6.2020
